VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V roce 2013 se ve čtvrtém čísle Veroniky objevil článek Jana Laciny Vcházení do obrazů, věnovaný konfrontaci krajinomaleb Josefa Jambora s fotografiemi míst, kde Jamborovy obrazy vznikaly. Postupně k němu přibyly další čtyři články, v nichž se Lacina podobně zaměřil na obrazy Emanuela Ranného staršího (3/2014), Oldřicha Blažíčka (1/2015), Bohdana Laciny (1/2019) a Františka Richtera (4/2019). Spoluautorem posledního článku byl Petr Halas, který se stal vedoucím autorského kolektivu, jehož dílem je impozantní publikace nazvaná Vcházení do obrazů Josefa Jambora. S vročením 2021 ji vydal Ústav geoniky AV ČR ve spolupráci s Mendelovou univerzitou a Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví.

Jde o výstup z projektu Podpora turistického ruchu vcházením do krajinomalby a fotografie, přičemž autorům pomáhali pracovníci řady institucí, zastupitelé obcí, sběratelé obrazů či pamětníci. Podstatnou roli zde sehrály aktivity Jana Laciny, který byl členem autorského kolektivu, ale vydání publikace, jež je mu věnována, se bohužel nedožil.

Petr Halas v úvodu osvětluje prehistorii projektu, roli Jana Laciny a počátky fotografování Jamborových krajin. Přibližuje též osobnost Josefa Jambora a vymezuje poslání publikace: prohloubit studium míst zobrazených na Jamborových krajinomalbách a poukázat na změny, k nimž v nich došlo od vzniku těchto obrazů do dneška. Halas rovněž objasňuje výzkumnou metodiku (terénní výzkum, práce s různými dokumenty) a zdůrazňuje snahu autorského kolektivu vytvořit neúnavný čtivý text s vyváženým množstvím informací.

Následující strany nabízejí Jamborův podrobný životopis, ohraničený narozením 29. října 1887 v Pohledci u Nového Města na Moravě a úmrtím 17. září 1964 v Tišnově. V náležitém chronologickém sledu jsou v něm zachycena Jamborova studentská léta v Brně a v Praze (v roce 1919 ukončil studium Akademie výtvarných umění v ateliéru Maxe Švabinského), řada cest po Evropě a dvojí manželství, ale nescházejí ani informace o usazení v Tišnově roku 1931, koupi chalupy na Blatinách v roce 1941 nebo o realisticky pojaté výtvarné tvorbě.

Jádrem recenzované publikace je jednašedesát malých kapitol, v nichž jsou reprodukovány Jamborovy obrazy, doplněné fotografiemi dnešní podoby stejných krajin, jakož i snímky rostlin a stromů, mapami a patřičnými komentáři. Většinou běží o rozličné lokality Českomoravské vrchoviny (okolí Nového Města na Moravě, Blatiny) a Tišnovska, leč jsou zde i kapitoly inspirované obrazy Valašska, Vysokých Tater, Brna, Prahy a okolím Babic nad Svitavou.

Všechny kapitoly jsou esteticky působivé a informačně bohaté (jejich souhrn mimo jiné představuje svébytnou učebnici botaniky), ale konfrontace Jamborových obrazů se současnou realitou vyznívá vesměs smutně. Změny ve vybraných krajinách autoři právem takřka pokaždé hodnotí negativně: shledávají zmizení či úbytek mnoha původních rostlinných druhů i stromů, zánik cenných vlhkých luk a ztrátu někdejší malebnosti. Ač to konstatují zpravidla věcně, najdeme i citově zabarvená postesknutí: „Po vřesu se stýská. Bez něho přestává být Vysočina Vysočinou…“

V závěrečném shrnutí se autoři odvolávají na výrok kunsthistorika V. V. Štecha, podle nějž je krajinomalba zrcadlem změn v přírodě i v lidském chování. V duchu tohoto výroku sumarizují změny, které se od Jamborových časů udály hlavně na Českomoravské vrchovině. Uvádějí například scelování půdních ploch, zatravňování či zalesňování polí, zmizení četných rostlin, zánik polních cest nebo demografické změny. Zdůrazňují také svědecký význam obrazů krajin pro jejich přírodovědný výzkum, upozorňují však na odlišné chápání krajiny přírodovědci a představiteli společenských věd.

Autorský kolektiv třísetstránkové mezioborové publikace Vcházení do obrazů Josefa Jambora, uzavřené soupisem použité literatury a anglickým resumé, je dosti početný: vedle editora Petra Halase a zmíněného Jana Laciny ho tvoří Andrea Bratrů Velnerová, Michal Friedl, Eva Kallabová, Tomáš Koutecký, Josef Ptáček a Hana Skokanová, jimž ovšem pomáhalo ještě několik dalších lidí. Ti všichni mohou být s výsledkem své práce spokojeni; zaslouží si obdivné uznání a poděkování.

Jiří Poláček