VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„All You Need is Love“, zpívají Beatles ve své známé písni. Ale já jsem si tento slogan nevypůjčil od dvojice Lennon/McCartney. Tuhletu parafrázi jsem totiž vzal z přednášky na migrační konferenci v Holandském Groningenu. Přednášející se v ní pokoušel, na jinak technicky a prakticky zaměřeném setkání, o mírně filozofický přesah zamyšlení, proč vlastně usilujeme o zajištění volné migrace ryb. Když to platí v Nizozemí, pokusím se o obdobné zamyšlení v tomto článku i já. A trošku možná zabrousím i na to, co jsme za více než dvacet let znovu nalezené snahy o zajištění prostupnosti našich řek v povodí Moravy pochopili my.

Pokud se odkážeme na odbornou literaturu, dočteme se, že ryby migrují z mnoha důvodů. Známe migraci aktivní, to když ryba sama aktivně směřuje k nějakému cíli, ale i migraci pasivní, kdy rybu bez jejího přičinění unáší proud řeky. Důvody migrace se uvádí různé. Ryby mění své stanoviště, protože hledají potravu, nebo když se náhle změní podmínky. Najednou je proud vlivem zvýšených průtoků příliš silný, nebo zase některý úsek řeky v době veder vysychá. Někdy je z jejich oblíbeného místa může vyhnat znečištění. I když to většinou nestihnou a taková událost mívá i fatální důsledky. Naštěstí ryby migrují i z míst, kde je jich vysoký počet, do míst, kde je prázdno. A tak dokážou znovu osídlit úseky, kde je neuvážená lidská činnost vyhubila. Ne všechny úseky řeky jsou vhodné k přezimování, a tak ryby migrují i z tohoto důvodu. Za asi nejhlavnější důvod se označuje rozmnožování. A rozmnožování, to je vlastně láska. Někdy to mají k lásce jen kousek, jindy stovky kilometrů. Nejzřetelněji je tato potřeba chápána u ryb diadromních. Ty pro svoje rozmnožování potřebují slanou i sladkou vodu. Respektive, přestože významnou část svého života žijí ve slané vodě, rozmnožovat se vrací do sladké vody řek. Nebo, jako třeba úhoř, se z řek vrací rozmnožit do tajemného Sargasového moře. Existují ale ryby, a u nás je jich většina, které ze sladké vody nevytáhnou ani ploutev. Prvním impulsem pro řešení migrace byla historicky právě menšina ryb stěhujících se na velké vzdálenosti z řek do moří a zpět nebo obráceně. Řešení velkých problémů ale často vede ke zjednodušení, z migračních tras se staly linie na mapách z bodu A do bodu B, jako by bylo jedno, jakou řeku ryba na své cestě nalezne, a jako bychom zapomněli na naše sladkovodní pecivály. Kdyby se řeky podobaly rybímu ráji, bylo by vlastně rybám (tedy alespoň některým) jedno, na jak krátkém úseku řeky jsou uvězněny, v každém okamžiku svého života by v této vysněné řece našly habitat vyhovující jejím aktuálním potřebám. Ale takovému ráji se bohužel nepodobaly ani ty nejpřírodnější řeky z dávné minulosti panenské krajiny, tím méně naše současné řeky.

Z diadromních ryb se vždy velký důraz kladl na lososa obecného. V minulosti táhli lososi na naše území zejména Labem a kdysi probíhal výtěr lososa i v Odře a některých jejích přítocích. Pro řeku Moravu se ale nikdy nejednalo o původní druh, a tak bylo zapotřebí při řešení migrace začít již od začátku hledat jinou filozofii. Po pravdě řečeno, první dohledatelné rybí přechody na Moravě byly kolem roku 1921 vybudovány na Rožnovské a Vsetínské Bečvě, ale to je hluboká historie snah o zajištění migrace. Tyto rybí přechody by naše současné přísné požadavky ani zdaleka nenaplnily. Za začátek moderního přístupu k zajištění migrace považují renesanci rybích přechodů na přelomu tisíciletí. Když se v této době hledal jednotící motiv pro koncepci zajištění migrace ryb na dolním toku řek Moravy a Dyje, začalo se mluvit také o migraci potamodromní, tedy o migraci ryb v rámci jednoho toku. Bylo třeba se více zamyslet, jaké úseky toku a proč spolu propojujeme. A aby toho nebylo málo, z klasického jednorozměrného problému migrace se přešlo na 2D. Jak tomu máte rozumět? Zatím jsme totiž hovořili hlavně o migraci podélné, tedy pěkně spořádaně v korytě toku. Ona ale existuje i migrace příčná - laterální. Veledůležité je totiž také propojení řeky s její soustavou více či méně protékaných ramen. A skutečně zásadní je propojení řeky s nivou. Některé ryby jsou totiž v lásce velmi vybíravé, tedy ani ne tak ve svém protějšku, ale v místě, kde si s ním dají rande. Jsou ryby, které se prostě vytřou jedině na dočasně zatopené suchozemské vegetaci. Jak jim v tom můžeme pomoci? Podmínky laterální migrace může někdy zlepšit i migrace podélná. To, když rybám umožníme překonat dostatečný počet příčných překážek, aby se z úseku bez propojení s nivou dostaly do méně ovlivněného úseku řeky se zachovalým propojením s nivou. To je ale tak trochu řešení z nouze. Správné by bylo usilovat o obnovení kontaktu s nivou právě tam, kde byl lidskou činností narušen. To ale většinou představuje otázku odstranění hrází podél toku, což je úkol komplexní a složitý. Režim, kde si řeka sama svými průtoky určuje, kdy se do nivy vylije, je ten nejlepší. Někdy se hledá náhradní řešení řízeného zatápění vybraných vhodných ploch nivy. Tady ale číhá nečekaný problém. Dá se ilustrovat rčením: „Kdo chce moc, nemá nic.“ Při řízeném povodňování se totiž necháme snadno svést k tomu, zatápět trdliště každý rok a vodu na nich podržet co nejdéle. To se ale v přirozeném režimu neděje. Povodeň přichází v čase i prostoru nahodile. Při snaze zorganizovat rybám námluvy pravidelně a na stejném místě se terestrické biotopy začnou nezadržitelně posouvat směrem k mokřadním společenstvům. A ryby nad nimi budou ohrnovat nos. Je chyba snažit se být lepší než příroda, která měla tisíce let na to, aby našla ten nejlepší kompromis.

V roce 2000 byla laterální migrace nově objeveným problémem i jinde v Evropě. Můžeme být pyšní na to, že jsme o ní začali přemýšlet a přednášet jako jedni z prvních. Méně pyšní můžeme být na to, že v následujících deseti či dvaceti letech představují zahraniční odborníci další a další velkorysé projekty na její zajištění, my o laterální migraci povětšinou stále jen hovoříme.

Představit „životní cyklus ryby“, tedy její potřeby od tření přes odrůstání plůdku až po dospělý život a třeba i smrt, jako jedno z vodítek pro naše uvažování o zajištění migrace i o řekách jako takových, je dodnes stále obtížné. Dovolím si zjednodušení; v roce dva tisíce se ichtyologové dělili, dejme tomu, na dvě skupiny. Jedna tvrdila, že umělé zarybňování není schopné dlouhodobě zajistit dostatečnou rybí obsádku v našich řekách. Druhá (a je otázka, zda optimističtější) konstatovala, že umělé zarybňování je jedinou cestou, jak mít v řekách alespoň nějaké ryby. Sklenice je poloprázdná, nebo poloplná, každopádně to pro naše řeky nevyznívalo dobře. Přirozená reprodukce ryb do tehdejších úvah pronikala jen velmi nesměle. Od té doby jsme naštěstí o hezký kousek postoupili. Už se snad nesetkáváme s odporem k budování rybích přechodů, kdy jezy rozdělovaly řeku na soustavu „rybníků“, na kterých vždy hospodařil jiný subjekt. A jezy bránily Karlovým rybám, aby utekly k Františkovi. První velký rybí přechod na Moravě (a zřejmě i v celé ČR) byl vybudován na jezu Břeclav. Se svou velkorysou šířkou deset metrů patří stále k těm největším u nás. Při jeho projednávání se narazilo na jiný obskurní problém. Pokud mi paměť slouží, platila v té době výjimka, že na první migrační překážce na toku, počítaje od státní hranice, byl možný rybolov i v bezprostřední blízkosti jezu. A tak, zatímco na jiných jezech byl rybolov zakázán, na jezu Břeclav se vesele rybařilo. A vybudování rybího přechodu tuto privilej zrušilo. Toto absurdní pravidlo snad již z našich předpisů navždy zmizelo.

Některé věci ale bohužel přetrvávají dodnes. Často se setkáváme s názorem, a to i v ochranářských a ichtyologických kruzích, proč budovat rybí přechody na úsecích, kde se v současnosti vyskytuje jen velmi chudá rybí obsádka. A já odpovídám: „Pravě proto!“ Když propojíme dostatečně dlouhý a rozmanitý úsek řeky, ryby se nám díky přirozené reprodukci vrátí i na tyto úseky. Prostě si je znovu zamilují. Variantou této skepse je připomínka: „Má cenu řešit tento jez, když je nad ním třeba velká přehradní zeď?“ Kromě prvního jezu od pramene narazíme nad každým jezem na nějakou migrační překážku. S touto logikou se vyženeme až k ústí do moře. Je prostě třeba někde začít. A po přečtení tohoto článku si snad už i sami umíte odpovědět, že překonání každé překážky zvyšuje šanci ryb na nalezení potřebné rozmanitosti vodního prostředí, a má tedy smysl.

Rybí přechod na jezu Břeclav byl první, posledním dokončeným je rybí přechod na jezu Hranice. Tady se na řece Bečvě povedlo i něco dalšího. V podstatě současně s jeho stavbou probíhala na úseku řeky nad ním rozsáhlá revitalizace. Spolu s povodní renaturovaným úsekem vytvořila revitalizace více než čtyři kilometry přirozené řeky, kde zejména proudomilné ryby najdou biotopy, které jinde na Bečvě chybí. Tento rybí přechod má tedy smysl, přestože k propojení celé Bečvy zbývá ještě hodně práce.

Dnešní znalosti před nás staví nový problém, z 2D řešení se přesouváme do 3D. Tím třetím rozměrem je čas. Stejně jako u lidí, tak i u ryb láska kvete zejména na jaře (u některých i na podzim, ale princip je stejný). Ryby totiž mají na rozmnožení jen poměrně krátké období. Co je jim platné, když sice dorazí na kýžené místo, ale nedostanou se tam včas. Důležitou roli tedy hraje i zdržení na překážce, tedy doba, kterou k překonání rybího přechodu ryby potřebují. To nás v budoucnu zřejmě přivede k myšlence, že nestačí jen uvažovat o budování rybích přechodů, říční systém budeme muset někdy i zjednodušit a některé překážky prostě zcela odstranit. Ryba může mít na své cestě jen tolik překážek (i když vybavených rybím přechodem), které ve vyměřeném čase dokáže překonat.

Dnes bojujeme za stejná práva na lásku pro všechny, bez rozdílů, kde, nebo jako kdo se někdo narodil, nebo kým se cítí být. A já říkám: „I ryby mají právo na lásku!“ Tu naši i tu svoji.