VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Je velkoměsto vyhraněnou vegetační entitou?

Rozdíl mezi městskou a venkovní krajinou je velmi nápadný: zatímco „venku“ lze s trochou zkušenosti odhadnout, co se bude nacházet „za rohem“ (například gradient hory - nížina; les - přirozené bezlesí), ve větším městě funguje tzv. mass effect (jev známý například z vysokých hor - pohoří se od určité velikosti a rozlohy stává klimaticky i biologicky výrazně osobitější a nepředvídatelnější než jen pouhé seskupení kopců), projevující se vegetační nevyzpytatelností, spojený s vysokou diverzitou a intenzitou změn. V těsném sousedství zde mohou existovat jak biotopy, jejichž trvání je kratší než jeden rok (navážky, truhlíky), tak i stará, poměrně stabilní místa, ve kterých probíhají změny na výrazně delší časové ose (často jde o přírodní rezervace).

Následující text není ani náhodou řešením záhady podivnosti městské vegetace: je pokusem ukázat, co je na ní vlastně tak křiklavě nápadné, a na bázi vlastního výzkumu (hlavně Prahy a širšího okolí, Kladna, Žatce, velmi okrajově i Mělníka) předložit několikaletým prolézáním podpořenou charakteristiku.

„Tvrdá“ vegetační data byla sbírána na úrovni vegetačních snímků (Praha cca 150, Kladno a Žatec po cca 50) i na vyšší úrovni v rámci „lokálních flór“ v jednotlivých urbanistických celcích (čtvrtích), definovaných rozdílným většinovým „managementem“ (např. solení, zahrádkaření) a odlišnou historií (např. jádro staré vsi × sídliště) - v Praze cca 90 urbánních celků, v Žatci a Kladně po cca 25. Velmi cenný náhled do cca 1/5 rozlohy pražského území mi poskytlo mapování/aktualizace biotopů soustavy Natura 2000.

Vycházím také z ideologického předpokladu, že Praha je dostatečně rozsáhlá na to, aby byla nazývatelná velkoměstem a ostatní zmíněná sídla maloměsty. Ve srovnání s megapolemi jinde na světě jde však stále jen o větší vesnice.

Maloměsto a velkoměsto

Jaký je rozdíl v rozložení druhové diverzity mezi maloměstem a velkoměstem? Nejjednodušší, koncentrickou strukturu představuje nejmenší a urbanisticky nejjednodušší Žatec, kde se největší množství druhů nachází v centru a jeho blízkém okolí (nejheterogennější část města, zbytek tvoří bloky poměrně monotónních čtvrtí).

Nejsložitější, mnohojadernou mozaiku představuje Praha, kde distribuce druhové diverzity postrádá jakoukoliv přímočarou logiku. To je pro velkoměsto typické a občas frustrující: městská vegetace je téměř ze sta procent kulturní artefakt, často nerespektující ekologické a fytogeografické zákonitosti fungující „vně“.

Vegetace a sociologie

Městská kultura stabilizuje několik dobře rozeznatelných biotopů; jejich vzezření je poměrně ustálené, zatímco druhové složení se může prudce měnit i v rámci několika málo let (viz boční sloupek [zde Stručný popis... níže]). Během svého terénního výzkumu jsem jenom na území Prahy rozeznával cca 30 takových biotopů, obsahujících cca 900 druhů, z nichž valná část byly neofyty. Nejde jen o efemérní společenstva hald nebo stavenišť. Například solená společenstva spár mezi buližníkovými „kočičími hlavami“ existují nejspíš již několik stovek let v podobných podmínkách, koňská moč mohla mít podobný efekt jako intenzivní solení (v tomto biotopu dochází mimochodem často ke zplaňování pokojových rostlin, jejichž diaspory nebo některé vegetativní části doslova vypadnou z oken a v blízkosti průduchů z podzemí nebo tepelných kolektorů jsou občas schopny přežít zimu a šířit se v okolí).

Pokus použít k vysvětlení distribuce a druhového složení zmíněných biotopů různé ekologické proměnné (expozici, substrát odvozený z geologické mapy, vzdálenost nejbližšího zdroje diaspor) nebo charakteristiku umístění v rámci Prahy (střed, okraj) selhal. O něco lepšího výsledku jsem dosáhl (velmi hrubým) testováním historie lokalit. Jemnější rozlišování historie, pokud je zjistitelné (například co se na konkrétním místě dělo ve středověku nebo i na začátku 20. století), je zbytečné, průkazný vliv mají výrazné urbanistické změny mladší cca 50 let.

Nejlepší „tvrdou“ proměnnou prokazatelně vysvětlující aspoň část variability vegetačních dat byla kombinace „urbanistické“ a „sociologické“ (ve smyslu skupiny obyvatel nebo společenského jevu, který má na určitý typ vegetace převládající vliv) charakteristiky zkoumaných biotopů/společenstev. Největší podíl na podivném vegetačním pattern (prostorové uspořádání) velkoměst mají konkrétní skupiny obyvatel: pejskaři, zahrádkáři, bezdomovci a to, co kde konkrétně provádějí. To všechno však stále vysvětluje příliš málo (podíl variability vysvětlené pomocí těchto charakteristik nepřesahoval ani 10 %). Jak ale naložit třeba s parky nebo zahrádkami, které vznikají úmyslně?

Alenka v říši divů

Ve velkoměstě jsou běžné (a myslím, že i hlavní) vegetační jevy patřící do kategorie zázraků. Ty se hrubě dělí na dvě kategorie: na lépe vysvětlitelné (únorové květnice kolem výdechů páry z podzemních kolektorů, výše zmíněné zplaňující domácí exoty) a neprůhledné jevy nedohledatelného původu (koktejly kosmopolitních druhů protichůdných ekologických preferencí na často velmi obskurních substrátech - třeba halda v Praze-Hájích, osázená i kolonizovaná více než 60 druhy dřevin). Jedna věc je však těmto vegetačním jevům společná: jde o místní speciality vzniklé kombinací lidského úmyslu a náhodného přežití nějak přivandrovalých neofytů; nejdou proto často nijak dále generalizovat.

Přesáhl jsem rámec botaniky i sociologie. Velmi podstatnou součástí městské přírody je lidský (ne)úmysl, a proto je možná lepší studovat akátiny, zplanělé truhlíky nebo různě exotické lesní výsadby nejdříve pomocí psychologie. Snad nejnápadnější vlastností městské vegetace, exaktně nezachytitelnou, je vtipnost, způsobená vytržením ze zažitého kontextu. Proto by pro ochranu přírody ve městech mohlo platit: krom starých, konzervativně opečovávaných částí napříště také chránit tu nejméně očekávanou - rezervaci vtipu: aby se v ní botanici a zasvěcení smáli, zahrádkáři pohoršovali a bezdomovci veselili. Ochranáři - surrealisté by v ní mohli zkoušet introdukovat úplně všechno za pomoci rafinovaných a těžko představitelných managementů.

Stručný popis několika pražských biotopů

Třtino-pýrové stepi

• nejrozsáhlejší plochy v prostoru Cibulka - Radlice - Prokopské údolí
• často velmi monotónní, vzniklé na ploše opuštěných polí; typické jsou obrovské, jednodruhové koláče třtiny křovištní, pýru plazivého, křenu a vratiče obecného
• nízká hustota cestiček: často odsud není kam jít
• management: sukcese křovin, později zbuldozerování a výstavba domů nebo nákupních center
• místy obsahují enklávy stále ještě orané

Kosmopolitní vegetace nákladových nádraží

• vegetace, jejíž složení závisí na provenienci překládaného zboží
• startovní místo pro nové neofyty
• často intenzivní osídlení bezdomovci, ti obstarávají místy značný přísun živin
• plaménko-loubincové girlandy
• typicky na místech papundeklové socialistické zástavby: ubytovny (Rohanský ostrov, Prosek, Libeň); také ploty starých hřišť, opuštěné továrny, opuštěné zahrádkářské kolonie, okraje akátových hájů a trsy klonů hybridních topolů
• často pohltí i koruny stromů
• vznik na místech, která jsou buďto určená k brzké likvidaci, nebo příliš rozlehlá na obhospodařování
• dominantní druhy: opletka svlačcová a opletka Aubertova, loubinec popínavý, chmel, bez, pajasan žláznatý

Akátové háje

• místy vzhled pralesovitých porostů (liány plaménku plotního, opletek a břečťanu)
• většinou naprosto nepřístupná místa, zajímavá dynamika, druhová chudoba
• nejčastější kolonie bezdomovců

Mgr. Jan Šturma (1981) se dlouhodobě zajímá o ruderály a městské periferie, o kterých píše disertační práci na katedře botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Nejradši má akátové lesy, kam občas chodí spát; v okolí Prahy pořádá kurzy noční archeologie. V současnosti žije na periferii Kladna. jan_sturma(zavináč)centrum.cz