VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Pojďme se podívat na jihočeské řeky, kde dosud perlorodky říční (Margaritifera margaritifera) přežívají. Charakteristické pro všechny je, že jsou součástí oligotrofního povodí a voda v nich dosahuje na poměry povrchových vod těch nejlepších hodnot. Také záchranný program a další vědecké zdroje uvádí parametry kvality přísnější, než má pitná voda pro člověka. Napijte se ale z Teplé Vltavy, Malše nebo Blanice! I když víte, kde se tito vzácní mlži v toku ukrývají, vodu, která je jejich domovem, se málokdo odváží ochutnat. A už ani nejodvážnější hydrobiologové z řeky nepijí, na základě vlastní negativní zkušenosti, empirických výzkumů nebo faktu, že perlorodkám také úplně nevyhovuje.

Indikátor kvality vody

Perlorodka říční je velmi dobrý indikátor kvality prostředí. Její dlouhověkost a imobilnost nám poskytují informaci o místě desítky let do minulosti. Absence nejcitlivějších mladých stadií zase odkazuje na narušení životního cyklu, které lze přesně datovat. Jsme svědky neustálého snižování početnosti, hustoty kolonií a zvyšování roztroušenosti jedinců v posledních několikakilometrových úsecích řek. Prořídlé populace, pozůstatky dříve kompaktních hustých kolonií, se musí vypořádat i s nižší efektivitou rozmnožování. Perlorodky ukazují mnohem více než jen kvalitu vody, dobře odhalují ekologický stav toku, včetně jeho geomorfologie, hydrologie a biodiverzity, ukazují poměry v nivě toku a funkční propojení se suchozemskými biotopy navazujícími na vodní síť. Při zhoršení podmínek na lokalitě se nedokážou přemístit jinam, pravděpodobnější je další zmenšení areálu rozšíření. Přesto migrovat vždy dokázaly a pořád dokážou. Splavování proudem do nižších částí toků ovšem dnes znamená odnos z té čistší části toku v horním povodí do míst s horší kvalitou vody, kde již v minulosti vyhynuly. Tato přirozená migrace skýtá minimální perspektivu přežití a pokračování životního cyklu. Cestovat proti proudu byl vždy způsob šíření a získávání nových lokací za pomoci aktivního média - hostitele perlorodčích larev. Na některých lokalitách jím byl losos obecný, jehož trdliště se nacházela v Teplé Vltavě a shodovala se s výskytem perlorodky říční. Tah lososů do jižních Čech ukončila ve třicátých letech stavba Masarykova zdymadla Střekov a počátek budování Vltavské kaskády. V současnosti je zde výhradním hostitelem pstruh obecný. S perlorodkou si vytvořili koexistenční vazbu, zásadní pro proběhnutí metamorfózy parazitických larev na malé perlorodky a k jejich rozšíření po i proti proudu. Lokální přirozené populace pstruha znamenají dostatek mladých ryb schopných zvládnout „infekci“ larvami perlorodky lépe, než nepůvodní linie pstruha obecného a dalších lososovitých ryb (např. pstruha duhového), vypouštěné rybáři. Pstruh duhový (Oncorhynchus mykiss) se sice larvami infikuje, ale neumožní proběhnutí metamorfózy.

V každé řece jiný problém

Z pohledu migrační prostupnosti má každá z řek s výskytem perlorodky své problémy. Horní Malše má dostatek pstruhů vhodných pro rozmnožování. Perlorodky zde ale ohrožuje introdukovaný predátor - rak signální (Pacifastacus leniusculus). Odstranění bariér, které napravuje morfologické, hydrologické a splaveninové poměry v toku, bohužel zároveň usnadní šíření invazního raka. Raka, který ohrožuje populace původních raků a dokáže se dostat dovnitř mlžů. Mladí jedinci s tenkostěnnými lasturami neuniknou, a dokonce i dospělci mohou být udoláni opakovanými útoky silných klepet velkého raka. Akce pro místní perlorodky i pstruhy může být přínosná, pokud na ni navážou účinná opatření proti invazním rakům.

Na Teplé Vltavě, která je největší a nejvodnatější perlorodčí řekou, vzniká problém s rozptýleností dospělých perlorodek a nedostatkem pstruhů. Líhně NP Šumava řeku dotují místními šumavskými pstruhy. Záchrana perlorodky je zde vázána na technologicky vyspělou migrační bariéru. Nebylo by jí třeba, kdyby zde zůstala zachována řeka ve své přirozené podobě. Desítky kilometrů toku však nahradila naše největší vodní nádrž Lipno a způsobila zásadní změnu poměrů a ztrátu biotopu. Perlorodky zůstaly pouze nad vzdutím lipenské nádrže. Odtud do řeky pravidelně vytahují deseti až statisícová hejna bolenů dravých, ouklejí, jelců, tloušťů a dalších druhů, které potravně konkurují místním pstruhům a vytlačují je. Pilotní projekt instalace dočasné bariéry a monitoring migrujících ryb odkryl impozantní velikost jedinců i celkové masy ryb. V době, kdy se rozmnožují perlorodky, jsou pstruzi rozptýleni v přítocích mimo řeku. Instalace bariéry proti migraci konkurentů pstruhů je zde jediným východiskem pro obnovení přirozené reprodukce perlorodek.

Krásnou šumavskou řekou, kde žije více než polovina našich perlorodek, z nich necelých pět tisíc v jedné kolonii, je Blanice. Místní dlouhověké perlorodky s pomalým metabolismem a s prokázanou délkou života přes 100 let jsou nejstarší u nás. Tento typ populací je typický pro chladné a málo úživné vody. Pstruhů je zde dostatek, ale ani tady přirozená reprodukce dlouhodobě neprobíhá. Pokusy bioindikací živými perlorodkami (sleduje se přežití a růst ve stanoveném období umístěných jedinců ve vybraných místech toku) ukázaly na nízký přírůstek způsobený nedostatkem výživného detritu, organické hmoty unášené řekou nebo z mokřadních luk a lužních lesů, jenž se dostává do vody, kde je následně připraven drobnými organismy pro přijímací otvory věčně hladových mlžů. Narušení sítě drobných toků spojující prameniště a hlavní tok zemědělskou mechanizací, odvodnění mokřadů či změna lesnického hospodaření přerušily transport důležité potravy vodních filtrátorů.

Příliš citlivý druh

Dospělá perlorodka zvládne přefiltrovat denně až 50 litrů vody, ze které si vytáhne svoji výživu. V povodí Blanice a Zlatého potoka je rozpouštění lastur rychlé, a mnohdy rychlejší než jejich tvorba. Většina těžce získané potravy se přemění na reprodukční materiál, a to na úkor vlastního růstu. Perlorodky neztrácí svou reprodukční schopnost ani ve vysokém věku a každá oplozená samice do vody každoročně vychrlí 1-4 miliony larev (glochidií). Citlivost druhu na jakékoliv změny ukazuje, že ani drobné kapiláry v mokrých loukách či lesích si nemůžeme dovolit přerušovat, ale naopak musíme obnovit vodní režim v nivě řeky a bezprostředním okolí. Revitalizace jsou potřeba pro odvodněné a neobhospodařované louky, prameny, potoky a lesní strouhy. Lesní pozemky, zejména ty přeměněné na smrkové monokultury znamenají kromě nedostatku organického materiálu pro tvorbu detritu i cestu k erozi. Pro představu, s přívalovým deštěm jedné letní bouřky se na štěrkopískovou lavici plnou perlorodek přivalí i pomyslný vagón vyplaveného materiálu.

Před 29 lety se z ochrany stala záchrana. Za tu dobu proběhly 2 etapy záchranného programu a třetí probíhá. Podařilo se zlepšit kvalitu vody, vyvinout unikátní metodiku polopřirozené reprodukce a nalézt několik mladých jedinců z přirozené reprodukce i odchovů. Vymírání se ale nezastavilo. Změny krajiny v průběhu 20. století se projevily zmenšením areálu původního rozšíření na současných 5 %. Zůstaly lokality, které byly historicky mimo ekologické optimum. A na tomto pozadí se odehrává závod s časem, při němž jde o stabilizaci křehkých populací a o nápravu ekosystému s handicapem sílících projevů globální změny klimatu.

Jana Slezáková (1976) řešila problematiku perlorodky říční na Ministerstvu životního prostředí, kde vedla její záchranný program. Od roku 2015 se věnuje projektovým aktivitám zaměřeným zejména na popularizaci a intepretaci druhu směrem k veřejnosti v neziskové organizaci Beleco. Pracuje v AOPK ČR na Správě CHKO Český kras, kde se věnuje suchozemským biotopům.


Zdroje:
AOPK ČR, 2013: Záchranný program perlorodky říční v České republice
VÚV TGM, 2018: Metodika podpory perlorodky říční (Margaritifera margaritifera)