VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jednou jsem slyšel o vodopádu, který byl tak dlouhou dobu pohřbený pod hladinou vodní nádrže, že už si ani nejstarší pamětníci nepamatovali, že tu kdy byl. Ale jednou tu přehradu strhli, a aniž to kdo očekával, objevil se zázračně v plné kráse. I taková překvapení se mohou skrývat pod hladinou. O jiném objevu vypráví příběh další stržené nádrže. Tahle nádrž se léta plnila štěrkem. V přehradě štěrk přebýval a v toku pod ní chyběl tak, že se řeka prokousala až na holou mrtvou skálu a ztratila všechnu bohatost života na svém dně. „Jestli se sem vůbec někdy život vrátí, tak to bude trvat desítky let,“ mysleli si lidé. A najednou už přehrada nebyla zapotřebí, co taky dělat s nádrží plnou štěrku. Ono i zbourat takovou nádrž je vlastně problém. A tak nejdřív u její paty vyřízli do betonové stěny nový otvor, kterým pomalu, více než dva roky, štěrk z přehrady vypouštěli. A když se vyprázdněná přehrada dočkala konečného řešení pomocí obřího množství výbušniny, kypěla už řeka pod ní znovu životem. Tam, kde se řeka před dvěma lety bezúčelně mlela v kamenných kotlích, proudila opět životodárně po štěrkových lavicích a nánosech písku.

Tak to byly objevy skryté dlouhou dobu pod hladinou nádrží nebo na toku pod nimi. Ne, že by u nás nešlo najít podobné utopené zázraky, ale díky naší zeměpisné poloze na střeše Evropy jsou možná zajímavější dnes již neuvěřitelné věci, které se k nám díky nádržím nedostanou proti proudu. V nepříliš vzdálené minulosti se k nám jednou za čtyři až pět let připlouvaly vytírat na Moravu vyzy velké (Huso huso). Podle úředních záznamů se objevovaly až ve vodách na území dnešní Kroměříže. Poslední kus byl historicky zaznamenán v roce 1916 u Lanžhota, kde uvízl v mlýnském náhonu. A nejednalo se o rybu ledajakou. Tento exemplář měřil přes 5 metrů a vážil 560 kilo. Nebylo to ale vlastně nic neobvyklého, dospělá vyza dokáže dorůst i do délky šesti metrů. Podle výpovědi pamětníků se ještě v letech 1945-1946 do jednoho brněnského řeznictví pravidelně dovážely asi čtyřmetrové vyzy. Řezník je na ledě a na slámě porcoval, maso prý bylo levné a lidé vlastně díky vyzám přežívali poválečné období. To už jsou ale možná jen legendy a orální historie. Definitivní tečku za výskytem vyzy ve středním úseku Dunaje, a tedy i v řece Moravě, udělala Železná vrata (Porţile de Fier), přehrada dokončená v roce 1972 na rumunsko-srbském hraničním úseku Dunaje.

Věrnou maketu poslední „historicky“ doložené vyzy můžeme dnes vidět zavěšenou pod stropem ekocentra Živá voda v Modré. Teprve když stojíme pod touto maketou, uvědomíme si, o jak obrovskou rybu se jednalo. Lidská paměť je ale krátká. Pokud byste dnes lidem koupajícím se poklidně v řece Moravě řekli, že plavou v místech, kde se proháněla pětimetrová ryba, asi by z vody zděšeně vyskočili. Příběh české učitelky sežrané žralokem u Chorvatského pobřeží je proti tomu nevinná historka.

Když jsem se poprvé postavil pod hráz Železných vrat a z perspektivy odpovídající velikosti člověka se podíval na toto obří dílo, napadlo mě: „Tak tady by tedy žádný rybí přechod postavit nešel.“ Z pohledu měřítka našich rybích přechodů se ta věc zdála zcela nemožná. Ale pak jsem náhodou na migrační konferenci seděl u stolu se sympatickým chlapíkem. „Co děláte?“ zeptal jsem se. „Ale, plánuji rybí přechod přes Železná vrata,“ zněla odpověď, jako by se jednalo o úplně obyčejnou věc. Stačí mít odvahu a můžeme uvažovat i o zdánlivě nemožném. Nikdy nevíme, jaké nečekané objevy nás ještě čekají. No, a tak uvidíme, zda se zase v Moravě u Lanžhota budou prohánět vyzy, nemusí být ani úplně velké. Pro začátek se spokojíme i s menšími.

David Veselý