VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Život ve městě přináší specifické vnímání prostoru, vztahu mezi člověkem a místem. Rovné, uniformní plochy nepropustného asfaltu se často stávají spíše transportní dráhou mezi začátkem a cílem individuální cesty než místem samotným. Místem, které dýchá a nebrání životu. Naštěstí se není čeho bát. Živá země není nedostatkovým zbožím, v obchodech zaměřených na kutilství a zahrad-ničení si městský člověk může koupit kamení na váhu, klacky podle tvaru a libovolný kousek země v podobě svěžího trávníku. - Tato zkušenost s fenoménem současného města kontrastující s nesmrtelnou duší indiána pokorného ke krajině spustila spád úvah v hlavě severočeského performera Jana Proška.

Jan Prošek

(nar. 1977 v Lovosicích), ačkoli duchem přírodní muž, pěstuje v sobě rozporuplný život studenta i pedagoga v jedné osobě, neúnavně přejíždí mezi krajskými městy a hovoří o přírodě, o pěší chůzi krajinou. Možná je důležité vnitřní rozpor do hloubky prožít, aby v člověku naplno zazněly otázky, které si Prošek kladl v roce 2004: „Jaký vztah k zemi má dnešní společnost? Co pro nás zem dnes znamená a jakou má hodnotu?“ Proškovo tázání vyústilo v červnu toho roku v akci ve veřejném prostoru, o které se můžeme dočíst z jeho osobního záznamu:

„…popud k zamyšlení mi dala speciálně zabalená zemina v igelitovém pytli, která se dá volně koupit v jakémkoli zahradnictví či specializovaném supermarketu. Začal jsem přemýšlet, jakou úlohu půda hrála v době paleolitické a jak se vyvíjel vztah k zemi v průběhu různých lidských epoch až do současnosti… V dnešní době lze koupit jakékoli množství zeminy a dokonce země (travnatý koberec), jde jen o to, jste-li vlastníkem pozemku. Pokud si koupíte zeminu a nemáte vlastní pozemek nebo alespoň pronajatý pozemek, tak vlastně disponujete jenom určitým množstvím zeminy. Pokud však tuto zeminu vložíte na vlastní či pronajatý pozemek, dostává takto složená zemina statut země, vlastního pozemku. … Tak jsem se rozhodl pořídit si vlastní pozemek, alespoň na jeden den v centru Brna. Začátkem února jsem začal vyřizovat žádosti o zábor na Komenského náměstí… Nejdříve jsem myslel, že bych pronajatý pozemek pokryl nakoupenou zeminou v igelitových pytlích. Nakonec jsem zvolil travnatý koberec, což mi přišlo mnohem absurdnější, neboť takto koupený kus země je z mého pohledu kusem ze mě…“

Procházel-li v onen den člověk centrem Brna, mohl vstoupit na kousíček Proškovy travnaté země a spočinout, nebo si na té zelené louce ve tvaru čtverce povykládat o krásách putování přírodou a nocích pod širákem.

O pár let později (podzim 2009), po absolvování několika indiánských saun, se performer Prošek objevil v centru Prahy, aby zde oživil něco z dob přírodních národů. Z klacků a kamenů, poctivě nasbíraných v okolních lesích, založil ohniště přímo u budovy Národního divadla, což vzbudilo v srdcích uvědomělých občanů zprvu velikou nedůvěru. Vzpomínka na ničivý požár v roce 1881 je zřejmě dosud v českém národě hluboce zakořeněna. Jan Prošek ale nemínil zapalovat divadlo. Pokusil se vytvořit místo pro setkání lidí, kteří by si u ohně mohli pohovořit. Sednout si do kruhu, upřít zrak do plamenů a rozpomenout se na to, co nás vzájemně pojí. Navázat na dobu daleko před národním obrozením.

Možná zčásti ze strachu před zásahem policie, ale zároveň s jasným úmyslem Prošek oheň nezapálil. Akt zažehnutí ponechal v režii kolemjdoucích. „Nasbíral jsem spoustu březové kůry, stačilo škrtnout…“ Podle svědků se o zapálení ohně pokusily dvě malé holčičky, ale nepovedlo se. S ohništěm se však během dalších dnů dělo něco pozoruhodného. Čas od času zmizelo tu polínko, tu kámen, jako by se samo město snažilo ohniště zahladit. Prošek sice tvrdí, že lidé dřevo a kamení rozkradli, žádné důkazy však nepředkládá.

Vladimír Havlík

Prokázat krádež v souvislosti s tvůrčím uměleckým činem ve veřejném prostoru se však téměř podařilo příslušníkům veřejné bezpečnosti již v roce 1981. V Olomouci tehdy řádil konceptuální umělec a performer Vladimír Havlík (nar. 1959 v Novém Městě na Moravě). Z chodníku poblíž orloje Havlík vyjmul dlaždici, aby ji nahradil nejprve travou z parku, později kobercem ze svého pokoje. Strážcům zákona, kteří pohotově zakročili, se Havlík pokusil vysvětlit, že jde o konceptuální umělecké dílo, skrze které se snaží sblížit s místem, v němž žije. Poté, co jej policie doprovodila do bytu a uprostřed obýváku odhalila v koberci vyříznutý čtverec s vloženou dlaždicí z Horního náměstí, autorově výpovědi uvěřila. Havlík pak ochotně vrátil dlaždici na původní místo a bylo mu prominuto.

Ve stejném roce však ještě využil jiné díry v dlažbě poblíž morového sloupu a vsadil do ní narcis. Minimalistická akce s příměsí poezie nabízí svobodné pole pro interpretaci. Pomineme-li souvislosti se společenskou atmosférou začátku 80. let, můžeme ucítit třeba jen citlivý dotek člověka, vypovídající o potřebě pozvat živou přírodu do míst, ve kterých žijeme. Přírodu - rostlinu, která kvete a skrze rozevřené barevné lístky laskavě navádí k otevření lidských srdcí.

Performance

Anglický výraz performance, označující širokou škálu výkonů a představení, je v kontextu výtvarného umění chápán jako „umění akce“. Performerem bývá nazýván člověk, který pro své vyjádření používá především své tělo a konkrétní místo v prostoru a čase. Pokud se divák v daném momentu a místě s akčním umělcem nesetká, může pouze doufat, že se k jeho sdělení dostane alespoň skrze dokumentaci či vyprávění přátel.

Pavel Magda
vydavatel čtvrtletníku Mnohosti, www.mnohosti.cz