Čtení na tyto dny

Bivak podle Platóna

(Jaromíru Tomečkovi)

Sedím v jeskyni
u skromného ohníčku
a navzdory možné pokutě
sleduji odrazy
na vápencové kůži skály

Platónova jeskyně
v lůně Moravského krasu

Ale odrazy nejsou stínem skutečnosti

Povolání: Romantik
Již bez místa
neboť romantismus
jest důvodem
k odebrání svéprávnosti
Tudíž: Bez nároků na honorář a penzi

Sedím v jeskyni
Neskutečné odrazy
skutečně krásné chvilky

(Jaroslav Kvasnica) 

 

Doporučujeme ke čtení

Nationalparks Austria – Asociace národních parků Rakouska aneb Jak to dělají jinde?

Christian Übl, č. 1/2023, s. 2-5, pro předplatitele

Vzácný biotop na okraji velkoměsta. 70. výročí založení brněnské zoo – I

Eduard Stuchlík, č. 1/2023, s. 10-12, pro předplatitele

Fér Kaffé Veronica jako zpracovna ovoce plus jeden speciální recept

Josef Zimola, Irena Stehlíková, č. 1/2023, s. 23-24

Jak na Nový rok…

Renata Placková, č. 1/2023, s. 26-27

Ferdinand Bučina: Hospodaření na javornických loukách

Václav Štěpánek, č. 1/2023, s. I-XVI, pro předplatitele

Světlo z Jupitera

David Veselý, č. 4/2022, s. 2-3, pro předplatitele

Kdo se bojí ohně

Jiří Sádlo, č. 4/2022, s. 11

Vzpomínání na Jana Steklíka a s Janem Steklíkem

Petr Veselý, č. 4/2022, s. 29-36, pro předplatitele

K teplotám interiérů

Jan Hollan, č. 4/2022, s. 38-39

Hledá se beránek


Jaroslav Erik Frič, č. 6/2009, str. 16-17
Ostrava - Mariánské Hory.
Ostrava - Mariánské Hory. Foto Rudolf Janda

Jsem městský člověk. Namlouval jsem si někdy v útlém mládí, že patřím rudimentárně na venkov, kde jsem se sice narodil, ale nikdy svobodně a odhodlaně nežil. Byl jsem a jsem městský člověk. Původem navíc z ultraprůmyslové Ostravy, ze zakouřeného a špinavého předměstí, z popílkové krajiny padesátých a šedesátých let. Ta krajina je sice po staletí průmyslově městská, ale existuje v ní i cosi, co bych právem nazýval přírodou. Přírodou brutálně zaprášenou a naftově-benzinově páchnoucí, ale jaké jsou rozdíly mezi vůní a pachem, mezi krásou vegetace duhově zářící jitřní rosou Stvoření a vegetací bující v nepřízni továrních kouřů a prachu ulic? Ostatně „čas je přetvářka nepřítele lidského pokolení, kterého uvádí v zoufalství nesmrtelnost duší“, píše Léon Bloy. Není času přírodního, a času nepřírodního. Tak či onak vždy žijeme v přírodě, jen různě modifikované lidskou prací a lidskými - šťastnými či nešťastnými - zásahy do ní. Bloyovu větu jsem si vypůjčil z prózy básníka Štěpána Kameníka Beránek. Je to próza autobiografická, próza reflexivní, próza „o hledání (obětního) beránka“. V jistém smyslu žiju v pocitu, že „krajina mého srdce“ je plna tohoto hledání. Ptal se mě onehdy jeden přítel, dost stižený nemocí trávicího traktu, když do sebe odevzdaně soukal příliš ostrý guláš, který mu předložili: „Proč vůbec musíme jíst?“ Odpovídám bez přemýšlení: „Proto, abychom museli pracovat!“ Ostrava, krajina mého srdce, krajina, která není. Příroda, která není. Příroda, která je nastavovaná ekologicko-ozdravnými projekty, čímž mně samému už zcela mizí ze zorného pole, z mého srdce vezdejšího. V próze Beránek Štěpán Kameník píše: „Ale proč by se to vlastně mělo měnit? Já nevím… Letnička, když má plody, začíná uvadat.“ Hledá se obětní beránek. Jak je to zvláštní! Když tu prózu dnes po letech pročítám, nenacházím tam větu, kvůli které se mi tento text vlastně vůbec vryl do paměti. Větu - metaforu či skutečný popis - o beránku popásajícím se na zaprášené trávě kdesi u trati. Snad ještě i s botanickým názvem těch travin, na nichž se pásl. Nevím proč, ale jinde než v Ostravě to být nemohlo. Aspoň pro mě, jako dnes, jako kdysi. Jen tento popis už v textu nenacházím. (Snad že jsem měl dvě verze této prózy, nebo šlo o text úplně jiný…) Trsy špinavých trav, kalová jezírka, rybník Platonek, čibuky trhané a zapalované u podzimních ohňů na poli, když z řežavého popela vytahovány pečené brambory, tak blízko fabrik, tak blízko vysokopecních odpichů, tak blízko oranžového kouře dusíkárny, jejíž pouhé jméno už jako by jaksi předběžně a dědičně ztěžovalo dech. A to je ta krajina mého srdce, krajina, která není. Krajina, kde se hledá beránek.


Jaroslav Erik Frič (1949) - básník, absolvent Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, do roku 1989 vydavatel samizdatových edicí, prošel většinou hostinskými profesemi, zakladatel nakladatelství Vetus Via.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu