VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Vážení a milí čtenáři,

jako s každým novým číslem, i s tímto letos posledním se zamýšlím, jestli jsme pro jeho obsah udělali vše, jestli jsme prověřili správnost faktů, opravili všechny překlepy, jestli výběr témat a autorů je dost pestrý, aby čtenáře zaujal. A jako pokaždé si myslím, že jsme udělali, co bylo v našich silách, a že pozůstalé chybky jsou v mezích povolené odchylky. Jako první čtenář jsem se nad mnoha texty zastavovala, vracela se k nim, abych správně pochopila autora i jeho myšlenky. Velmi mě těší, že přes rozdílné názory nám jde v podstatě o stejnou věc a naplňuje mě to klidem. Považuji totiž Veroniku za svou oázu s názorovými přeháňkami, lokálními bouřkami a krátkými vichřicemi, ale bezpečnou před ničivou povodní a hurikánem. Pevně doufám, že i Vy, naši čtenáři, pociťujete při jejím čtení něco podobného. Se vším nesouhlasíte, ale nutí vás to myšlenkovat.

Letos více než v minulosti se mi při redigování vkrádala i jiná témata a napadalo mě, jestli je Veronica v takto zjitřené době důležitá, jestli by nebylo lepší upřednostňovat praktičtější aktivity. Uvědomila jsem si ale, že nejvíce je třeba pracovat jako jindy, každodenně pokračovat ve všem, co je alespoň zčásti důležité nejen pro mě, ale i pro někoho jiného. Doufám, že je to tak i v případě našeho časopisu, jehož 36. ročník završujeme, a dovolte mi i trošku zamyšlení obecného. Loučíme se s rokem plným zvratů a hrozeb, jimž musíme čelit. Moje babička mi vždycky říkala, že nejhorší smrt je z vyděšení. Ano, vše je jinak. Bezstarostností Evropy zacloumala pandemie a v základech jí otřásla válka, která je tak blízko, že je nám z toho úzko.

Ze skříní vylézají kostlivci, o kterých jsme neměli dlouhá desetiletí ani tušení. Klimatická změna se projevuje v našem každodenním životě. Provázená energetickou krizí a způsobujíc nám ekonomické ztráty nás nutí se zamyslet, zda můžeme vůbec něco dělat. Snad vzít rozum do hrsti a v klidu si uvědomit, kolik předmětů, činností a návyků je pro náš život opravdu nezbytných. Zda by nám neslušela troška skromnosti a pokory. Každý den jsme svědky toho, že příroda je mocnější než my, a asi bychom se měli zase naučit jí naslouchat.

Demokracie má své chyby, protože lidé mají své chyby, ti nahoře i ti dole. Jaká matka, taká Katka… Je to nikdy nekončící diskuse, a proto se liší od autokracie, kde diskuse není ve slovníku povolených pojmů, a dojdou-li argumenty, vždy nastoupí násilí. Demokracie je křehká nádoba s obsahem mnohdy trošku zkaleným, ale filtrační mechanismy nás chrání před nejhrubší usazeninou minulosti dvou zločinných režimů, které nás „formovaly“ celých 50 let, usazeninou, která se zčeří, jakmile námi nepohoda jen trošku zatřese. Pevně stát a nenechat sebou kymácet, to by mohlo platit. A možná si uvědomit, že bagatelizace zločinů proti lidskosti stejně jako zločinů proti přírodě a našemu společnému životnímu prostředí jsou spojené nádoby.

Jak zakončit alespoň trochu optimisticky, jak…

Přeji Vám všem, našim čtenářům a příznivcům, klidný advent, spokojené Vánoce a šťastné vykročení vstříc roku 2023, jak jinak, než s dalším ročníkem časopisu Veronica.

Bohdana Fabiánová