VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Rok 2022 se nesl v duchu různých ohňů v přírodě. Z médií jsme mohli v létě vidět, jak krajina dokáže celkem dobře hořet. Pro mnohé bylo dokonce překvapením, že mohou zaplanout stovky hektarů lesů. Náš vztah k ohni se po letošním létě rozhodně změnil. Na jednu stranu zaznívaly negativní názory a obavy z rizika ničivých požárů, na druhé straně se otevřela diskuse o výhodách ohně, který je součástí přirozených procesů.

Snad ještě před osmdesáti lety bylo běžným jevem, že se vypalovaly stráně a dokonce lesy. Lidé takto udržovali krajinu. Efektivně se zbavovali stařiny, která je živnou hmotou pro druhy, jako je kopřiva či bodlák. Po vypálení narostl vitální porost trav a bylin, který byl kvalitní na seno, ale i pro přímé spasení zvířaty. Ohněm se redukovaly křoviny. V té době byl oheň čistě pragmatickou záležitostí. Je nutné poznamenat, že naši předkové s určitou ochranou biodiverzity počítali, i když to takto nenazývali.

Ale i dnes se můžeme potkat s hořícím strništěm nebo vypáleným humnem. Něco takového se bere za katastrofu. Pokud někdo přímo vypaluje mez nebo trávník, pokládají to mnozí rovnou za „zločin“, protože se tím ničí půda a zabíjí hmyz. Jenže pravda je někde uprostřed.

Dva typy katastrof

Je katastrofa a katastrofa. Za neštěstí lze považovat hospodářský les v plamenech, plápolající pole s obilím, doutnající domy. Proti takovým požárům je bezesporu potřebné bojovat. To už věděli naši předkové. Věděli také, že není dobré si zahrávat s ohněm. Jakmile se oheň vymknul kontrole, bylo to špatné. Známé pořekadlo: dobrý sluha, zlý pán, platívalo při vypalování dvojnásob.

Jiné chápání katastrofy je z pohledu ryze ekologického. Oheň, ať už přirozeně vzniklý, nebo uměle založený, znamená začátek sekundární sukcese. Jedná se o nástroj obnovy. V jednom okamžiku dojde k narušení (disturbanci) a v druhém vše startuje od začátku. Ačkoliv vypadá požár jako dramatická událost, je to jev přirozený a vratný.

Zcela bez skrupulí můžeme hovořit o ohni jako krajinotvorném činiteli. V ochraně přírody hraje vypalování porostů stejnou roli jako sečení, pastva nebo výřezy křovin. Když se aplikuje požárování ve správný čas a ve vhodně velké ploše, tak jsou výsledky výborné a ukazuje se, že oheň má pro krajinu a její biotopy doslova blahodárné účinky.

Velký obrat nastal na začátku roku 2022. Po mnoha letech se v zákoně o ochraně přírody a krajiny objevil paragraf, který legalizuje vypalování za účelem zajištění péče o rostliny, živočichy, přírodní stanoviště a chráněná území. Nejcennější části krajiny mohou být páleny, je-li to doporučeno v plánu péče a jsou dodržovány přesné postupy. O tom se ví velmi málo, a kdyby zastánci „nepálení“ toto zjistili, patrně by vznikl nějaký protest.

Potřeba ohně

Od odborníků, kteří se zabývají ekologií požárů, dynamikou ekosystémů, ale i od ochranářů, zaznívá, že oheň v krajině má zásadní vliv na unikátní společenstva. Celá plejáda stanovišť i druhů jsou na požárech závislé. Bez vypalování dané biotopy degradují a postupně mizí z naší krajiny. Mnohá z těchto stanovišť se nachází v Červeném seznamu ohrožených biotopů (2020).

Jedním z příkladů jsou lesostepní bory (klasifikovány jako VU - zranitelné). V minulosti byl tento typ lesního biotopu udržován nejen pastvou a sečením, ale i vypalováním. Unikátní lesostepní charakter má z větší či menší části na svědomí právě oheň. Když začalo v tomto druhu borových lesů hořet, oheň se šířil poměrně pomalu. Hořela především hrabanka tvořená opadem jehličí. Ožehnuty, respektive zredukovány, byly keře v podrostu, čímž došlo k prosvětlení podrostu. Půda se obnažila, díky čemuž se mohly lépe ujmout semenáčky. Statné stromy zůstaly, protože jsou na požáry připraveny a díky tlusté borce přežívají. Jestliže se ale v takovém lese, který je evolučně závislý na ohni, nevypaluje, hrozí jeho postupný zánik.

Jiným příkladem biotopu jsou kostřavové trávníky písčin (VU - zranitelné). Přirozeně se zde vyskytují porosty nižších trav jako kostřava písečná či kostřava ovčí. Tyto biotopy jsou chudé na živiny. Co však dokáže udělat zásadní změnu k horšímu, jsou chybějící managementová opatření. Mezi taková patří vypalování. Oheň proběhne po povrchu a spálí jen to, co je třeba - spálí nakumulovanou stařinu a zredukuje případné dřeviny. Často vznikají obnažené plochy s drobným potahem popela. Ty vyhledává spousta druhů brouků nebo hrabavých ptáků, kteří se zde popelí.

Biotopů, které vyžadují požárování, je mnohem více. Mohou to být třeba rákosiny, stepní (suché) trávníky nebo vřesoviště. Některá stanoviště nejsou přímo závislá na požárech, ale pokud dojde k občasnému vyhoření, je to jen jakási omlazovací kúra. Dochází k pomyslnému restartu a jde se dál.

Jak ano, jak ne

Při vypalování je zásadní, aby neshořelo úplně všechno. Požáry většího rozsahu patří vždy mezi negativní faktory. Je to podobné i se sečením nebo kácením. Když posečeme sto procent určité plochy, znamená to ztrátu životního prostoru pro živočichy, kteří nachází svá útočiště ve vyšší trávě. Právě proto se v poslední době hovoří o mozaikové seči, potažmo krajinné mozaice. Kácením veškerých křovin na stepních trávnících se ochuzujeme o drobné interakční prvky - biotopy, které jsou útočištěm ptactva, xylofágních brouků (živících se dřevem), odpočívajících sekáčů a žvýkajících ovcí. Stejné je to u rozsáhlých holin po kůrovcové kalamitě, které se musely kompletně vytěžit. Cesta k udržitelnosti vede k vytváření co největší heterogenity krajiny, kde bude od každého něco a kde bude ordinováno skutečně to, co který biotop/druh vyžaduje.

V mnohem větším měřítku, než je krajina, jsou celé biomy, které ovládají plameny. Zcela jistě se nejde radovat, když hoří rozsáhlé oblasti sibiřské tajgy a tundry. V případě tak velkých požárů dochází nejen k vysoké úmrtnosti živočichů, ale i lidí. Hoří majetky včetně obytných domů a škol. Velký dopad mají obrovské požáry na klima a kvalitu ovzduší. Velkým problémem je vypalování tropických deštných pralesů. Běžně tyto ekosystémy nehoří. Pokud ano, je to buď lokální žďáření domorodci, nebo je to plošné ničení tropických lesů v rámci převodu na plantáže sóji, palem nebo na pastviny.

Problémy s požáry mívají pravidelně v Severní Americe. Za mnoho let zkušeností, pozorování a zkoumání našli tamní odborníci a hasiči společné řešení, jak přistupovat k požárům. Rozlišují oheň žádoucí (prescribed fire) a oheň divoký (wild fire). V případě žádoucího ohně se nezasahuje, nejsou-li ohroženy lidské životy a majetky a nehrozí-li rozšíření ohně do dalších produkčních kultur, jako jsou lesy nebo pole. Oheň se víceméně izoluje a nechává se postupně dohořet. Aktivně se zabezpečuje okolí požářiště, budují se příkopy, chladí se strategické objekty a podobně. Pokud oheň působí bezprostřední ohrožení na lidských životech a majetku, je požár vyhodnocen jako „divoký“ a je nutné provést útok a nasazuje se veškerá dostupná technika.

Zvláštní technikou je řízené vypalování (controlled burning) a aplikace zpětného požáru (back fire). Řízené vypalování se používá nejen jako ochranářský nástroj, který v USA využívají při obnově a ochraně prérijních biotopů, ale také jako prevence požárů. Úmyslně se vypalují místa, která by mohla začít hořet. Tím se vytváří black line - černé linie. Postupující oheň se v těchto místech zastaví a nepokračuje dále, protože už nemá co hořet. Zpětný požár zase využívají američtí hasiči ve chvíli, kdy už hoří. Před postupujícím ohněm se vytvoří další oheň, který nejenže spálí to, co je před ním, ale v místě styku dojde k uhašení obou ohňů, protože si oba ohně vzájemně ukradnou kyslík.

Opomíjený nástroj

V naší středoevropské ochranářské praxi i v péči o krajinu je oheň zapomenutým a zároveň neprávem opomíjeným nástrojem. Přitom vypalování má velký potenciál, jak řešit komplexně problém zarůstání krajiny křovinami, pod kterými mizí cenné nelesní biotopy s řadou ohrožených druhů rostlin a živočichů. Oheň je v tomto unikátní, proředí keře i nálety, ale nezničí vše. Navíc po vypálení křoviny velmi dobře reagují a zpět zmlazují.

Oheň je i velkou šancí, jak úspěšně pečovat o travino-bylinná společenstva v chráněných územích. V naší ochranářské praxi každoročně narážíme na problém s nadbytkem posečené trávy. Jestliže před sto lety se sekaly louky na seno, dnes se kosí pro podporu biodiverzity a posečená tráva se stává odpadem. Na Rezekvítku, kde pracuji, efektivně zužitkujeme pouze třetinu sena, kterou udáme chovatelům ovcí a koz. Zbylé dvě třetiny sena odvážíme do kompostáren nebo seno pálíme.

Otázka zní: nebylo by jednodušší, kdyby se rovnou vypalovalo namísto složitého postupu sečení, hrabání, stahování a odvozu k likvidaci? Řízeným vypalováním se ušetří mnoho času, lidských sil i pohonných hmot, neboť se louky v dnešní době sečou sekačkami nebo křovinořezy a seno se musí někam odvézt autem či traktorem. Přitom k vypalování stačí lopata, kovové hrábě, barel s vodou a pro jistotu hasicí přístroj.

Kdy se vypaluje

Pokud se dělá vypalování ve správnou dobu, snižujeme riziko úhynu živočichů. Nejlepším obdobím je říjen až březen. Hmyz, ještěrky, pavouci jsou v bezpečí zalezlí pod zemí, přesně v takové hloubce, aby přežili zimu a nezmrzli. V tomto období nehnízdí ptáci, tudíž je snížené riziko uhořelých ptáčat nebo uvařených vajec. Pokud nepálíme na jednom místě a vypalujeme řízeně, požár doslova „proběhne“ plochou a vezme si to nejhodnotnější na povrchu. Když se pálí seno nebo klest na ohništi, je plocha delší dobu vystavena vysokým teplotám a zásah je o to intenzivnější. Ovšem z praxe vím, že i tyto plochy poměrně dobře regenerují a zpravidla do dvou let nejde poznat, kde se ohniště nacházelo.

Setkávám se občas s mylnou představou o popelu. Popel se považuje neprávem za zdroj dusíku, který způsobuje eutrofizaci prostředí. Při hoření se však dusík i další živný prvek fosfor uvolňují do ovzduší. Zůstává popel, který je bohatý na sodík, draslík, vápník, hořčík a síru. Popel navíc obsahuje alkálie, které dokáží blokovat některé ruderální druhy. Pro údržbu stepních lokalit, obecně biotopů, kde není žádoucí další přísun živin, je vypalování možná tím nejlepším nástrojem údržby. Zcela jistě je potřeba upřednostnit pálení před skladováním sena nebo klestu na okrajích a ve zmolách. Na rozdíl od popela je v surové biomase uloženo velké množství dusíkatých živin, které jsou problematickým přísunem dusíku.

Vypalovat bychom měli v mozaice. Jeden rok se z celkové plochy vypálí jen 20-30 %. Další rok se vypálí jiná místa, zase ve stejném poměru. Ostatní části mohou zůstat bez zásahu (optimální řešení pro zastánce takzvané divočiny) nebo mohou být udržovány kombinací pastvy a sečení. Díky tomu to geniálně v daném území rotuje a zároveň se zvyšuje biodiverzita, ba co víc, snižuje se riziko požárů.

Prevence a údržba

Krajina našich zeměpisných šířek je na oheň zvyklá. Důkazem je velmi rychlá regenerace po požárech, kdy se do pár týdnů požářiště zase zelená. Naopak zvyklý není dnešní člověk. Oheň jsme vytlačili na okraj, kde tiše plápolá, a vůbec si neuvědomujeme, že v naší krajině existuje a k čemu ke všemu je potřebný. Právě tuto pozici je potřeba změnit, minimálně do té míry, abychom v médiích neslýchali bludy.

Dalším faktem je, že se v krajině čím dál více projevuje klimatická změna, reálně se projevující vlnami velkých veder, nedostatkem vody v půdě, nadbytkem suché stařiny na povrchu. Suchá tráva, mnoho let nesečená, proschlé křoviny, odumřelé lesy jsou jako náhodně rozmístěné miny, o kterých nevíme, kdy a za jakých okolností vybouchnou. Stačí velmi málo - nedopalek cigarety, lahev od sodovky, jejíž dno může fungovat jako lupa, nebo blesk z čistého nebe. Bojovat proti neukázněným turistům a návštěvníkům krajiny, natož s blesky je boj s větrnými mlýny. Vyhrabávat stovky hektarů travních porostů nedává smysl, protože co budeme dělat s nehodnotnou trávou. Pastvu do volné krajiny nebo do lesa jen tak nevrátíme. Řešením je inspirace od severoamerických hasičů, kteří aplikují řízené vypalování jako prevenci vzniku ohně.

Síla zvyku a přesvědčení

Oheň je stochastický (náhodný) jev. V prvé řadě si musíme uvědomit, že s globálními změnami a jejími dopady hrozí čím dál větší rizika vzniku požárů. Je třeba se připravovat (adaptovat) na to, že bude v krajině, potažmo v lesích hořet více, než jsme v našich podmínkách zvyklí. Je načase změnit vnímání ohně. V prvé řadě nebrat oheň jako jednoznačnou, negativní katastrofu, na druhém místě provádět taková opatření, která budou efektivně předcházet požárům, za třetí využívat oheň jako prastarou metodu údržby krajiny.

Krajina i příroda si pamatují, na oheň jsou přizpůsobeny. Moderní člověk už není na oheň navyklý, natož uzpůsobený. Abychom přežili, musíme přehodnotit názor na požár a začít ho využívat jako sluhu, než ze sebe udělá pána.

Vilém Jurek (1985) působí v několika organizacích jako specialista na ochranu přírody a krajiny (Rezekvítek, Onyx, Nadace Veronica). Aktivně se snaží poukazovat na to, že nelze bojovat pouze proti klimatickým změnám, ale je nutné chránit i biologickou rozmanitost. Výsadby stromů chápe jako jedno z možných řešení, nikoliv jako spásu. Miluje jihomoravské stepi, kamenolomy a krajinu rodných Šumic.