VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jako kluk jsem si v lese nakácel suché smrčky, zbavil je kůry, tatínek mi je na pile rozřezal na půlkuláče a já si z nich na půdě naší chaty v Jeseníkách postavil prostorný holubník, kde jsem dlouhé roky choval holuby. Nejdříve pošťáky a pak jsem k nim přidal ještě slezské barevnohlávky, kteří jsou daleko ostražitější než pošťáci, a v Jeseníkách, kde se na obloze každou chvíli mohl objevit dravec, hlídali nepřetržitě nebe a včas zaveleli ke startu, když se nějaký blížil. K holubům mám tedy velmi pozitivní vztah a rád si prohlížím i ty opovrhované a zatracované „městské holuby“, procházející se po Brně.

Každou chvíli mi někdo v Brně volá, že našel vypadlé holoubě, poraněného holuba, a i když se nejedná o žádný chráněný druh, vždy rád pomůžu a holuba se ujmu. Občas je to ale s pomocí složitější a ani léta chovu těchto zajímavých tvorů nepomůžou vyřešit příběh, který život přinese.

Když mi volala starší paní z jednoho obrovského paneláku z Bohunic, že jí na okno zobákem klepe holub, s úsměvem jsem jí odpověděl, ať ho přestane za oknem krmit, že už nikdy nepřiletí. Paní podrážděně odpověděla, že mu nikdy nedala ani kůrku chleba a stále klepe a klepe. A co hůř, když chce větrat, holub vletí do kuchyně, sedne si na opěradlo židle a odpočívá. Tohle mne už začalo zajímat a ptal jsem se, kolik jich tam lítá. Jen ten jediný, odpověděla paní. A jak dlouho? Asi týden, dozvěděl jsem se. Holub je tvor společenský, většinu času tráví v hejnu a tohle chování bylo natolik zajímavé, že jsem chtěl tohoto vetřelce vidět na vlastní oči. A co dělá teď, ptal jsem se paní po telefonu. Klepe na okno, zněla odpověď. Pusťte ho dovnitř, jedu si pro něj, zaúkoloval jsem paní a vyrazil na udanou adresu. Po příjezdu jsem hleděl na obrovský vysoký panelák, kde se uprostřed stovek oken nacházelo to jedno jediné, které holub navštěvoval. Zazvonil jsem na paní, která mne odvedla do kuchyně, kde si mne z opěradla židle zvědavě prohlížel krásný holub v té nejlepší kondici. Ještě jsem pro jistotu zkontroloval parapet okna, jestli tam nikde není zbytek hnízda, kam by se holub vracel, ale okno zelo prázdnotou, stejně jako okolní okna. Navíc to byl holub, ne holubice, a létal sem sám. Holuba jsem tedy odchytil, dal ho do přenosky a paní ubezpečil, že ho už nikdy neuvidí. Venku před panelákem jsem k němu ještě jednou pohlédl a zaklonil hlavu nahoru. Okno paní bylo k nenalezení, v té obrovské mozaice stovek stejných oken nemělo žádný pevný bod, jak ho najít. Pokrčil jsem rameny, vzal holuba domů na druhý konec Brna a s úsměvem ho vypustil s přesvědčením, že nemá sebemenší důvod se k paní vracet. S úsměvem jsem tedy zvedl za dvacet minut telefon a pomyslel si, že mi paní asi chce poděkovat za odvezení holuba. Úsměv mne ale rychle přešel, když mi paní oznamovala, že jí holub právě zase klepe na okno. Tady končily jakékoliv logické úvahy o biologii a životě holubů a já paní řekl, ať ho pustí domů, že pro něj obratem znovu jedu. Paní mi opět otevřela a holub opět seděl v letním podvečeru na opěradle židle v kuchyni a skoro bych řekl, že se mi potutelně vysmíval a pobaveně mne pozoroval. Opět k jeho nelibosti putoval zpět do přenosky a tentokrát jsem ho doma nevypustil, ale dal na zahradu do voliéry, kde strávil poklidných 14 dnů zobáním zrní, čechráním peří a vyhříváním se na slunci. Ani slušný pošťák po takovém blahobytu většinou nezamíří domů, ale zůstane na novém místě, tak proč by tento „městský věžák“ letěl přes celé Brno k nějakému bezejmennému neznámému oknu bez krmení kdesi uprostřed paneláku, ke kterému ho vůbec nic nemůže táhnout? S touto myšlenkou jsem po 14 dnech holuba vypustil a nervózně sledoval 20 minut telefon. Nic. Nikdo nevolal. No a máme to, problém vyřešen, řekl jsem si a pomyslil si, že každý problém má řešení. Tento problém ovšem řešení neměl. Telefon zazvonil za 25 minut a paní mi oznamovala, že holub opět vytrvale klepe na okno. Polilo mne horko, tady už fakt něco nehrálo. Obratem jsem paní řekl, že jedu. Tak rychle jsem v Bohunicích ještě nikdy nebyl. Nervózně zvoním na dveře, paní mi otevírá, běžím do kuchyně a tam sedí na kuchyňské židli holub a zvědavě si mne prohlíží. Nevěřícně zírám a prohlížím si naprosto klidného holuba, který se tváří, že tam tak sedává celý život. Zmateně paní vysvětluji, že to nechápu, nerozumím tomu a nemá to žádnou logiku, ale holuba ještě jednou odvezu a slibuji, že už se fakt nevrátí. Cestou zpět uvažuji, jak slib splnit. Fajn, dám ho opět do voliéry, třeba na delší dobu, ale co pak? A pak si s úsměvem, jak to vyřeším, vzpomínám na mé milované pošťáky, které jsem choval v dětství. A je to. Holuba po nějaké době někam daleko odvezu, někam, kde je holubů plno a to by bylo, aby si tam nenašel nějakou pěknou holubičku a neusadil se místo toho, aby letěl kus světa a klepal tam na nějaké cizí okno. Po několika týdnech mne pracovní povinnosti vedly do Olomouce. To je ta správná destinace, pomyslel jsem si. Náměstí, staré krásné budovy, střechy kostelů plné hejn holubů a prostorné staré půdy lákající k hnízdění. Prostě holubí ráj, říkám si a beru s sebou holoubka na výlet na služební cestu. V Olomouci jsem vyřídil všechno, co jsem potřeboval a před cestou zpátky do Brna jsem holuba na jednom náměstí vypustil do početného hejna jeho kolegů.

Cestou zpátky jsem se zastavil ještě na oběd a pokračoval domů. Před Brnem mi ještě na dálnici začal zvonit telefon. S hrůzou jsem pohlédl na číslo. Ano, volala mi ona stará paní a s pláčem sdělovala, že holub opět klepe na okno. Zmohl jsem se jen na větu, že tomu vůbec nerozumím, ale jedu rovnou za ní. Na to mi paní s pláčem oznámila, že nikam jezdit nemám, že ona už vše pochopila a teprve teď jí to došlo. Před rokem jí zemřel syn a teď ji chodí navštěvovat v této podobě. A s pláčem zavěsila.

Od té doby jsem o paní ani holubovi neslyšel, jeho chování si do dnešního dne nedokážu nijak logicky vysvětlit. Když vidím na náměstí hejnko holubů, vždy si vzpomenu na onu starou paní a jejího holuba, který se s neúnavnou pravidelností vracel na jedno pro mne bezvýznamné okno, stejné jako tisíc jiných okolo. Pro něj z nějakého záhadného důvodu stejné jako ty okolní nebylo. Na některé záhady tohoto světa prostě náš lidský rozum nestačí.

Roman Zajíček