Vstup pro předplatitele: |
Džbán luny na střepy
rozbil se o vrch gruně,
Měsíc jej neslepí,
pro lásku půlnoc stůně.
Pec slunce nad lesy
již vypaluje hlínu
na nový džbán a zavěsí
jej brzy nad krajinu
(Jindřich Zogata)
Stránky Veroniky byly od jejího vzniku v roce 1986 nepředstavitelné bez úsměvných kreseb Jana Steklíka (1938-2017). Po jeho smrti (zemřel 11. listopadu 2017, tedy den po skonu Karla Hudce, další výrazné osobnosti Veroniky) tu o něm bylo napsáno ledacos, ale tyto texty nemohly postihnout celou šíři jeho výtvarné tvorby. Náležitou představu o ní dává - po výstavě konané roku 2018 v brněnském Domě umění - až impozantní kolektivní monografie s prostým názvem Steklík, vydaná s vročením 2021 nakladatelstvím Host a zmíněným Domem umění města Brna.
Úvodní kapitolu napsala Duňa Slavíková, která v ní krátce charakterizuje jak Steklíkovu tvorbu, tak jeho osobnost a životní styl: „Steklík byl představitelem mnoha uměleckých rolí - tvůrcem lyrického konceptuálního umění, iniciátorem akcí, byl také autorem výjimečné kreslené grotesky, tvůrcem instalací, performancí, návodů, grafických hudebních partitur, objektů a kreseb, koláží a asambláží. Jeho mnohostranné dílo ovšem nejvýrazněji charakterizuje nezaměnitelný jazyk kresebné linie a absurdní poetika jeho pohledu na svět.“
Duňa Slavíková Steklíka vidí ve shodě s Ivanem Jirousem jako „proteovskou postavu s bytostně artificiální povahou, v níž tak těsně srostly umělecké aktivity s každodenní existencí“, jako nezávislou osobnost mající velkou potřebu družnosti a pobývající na různých místech, v nichž vždy důležitou roli hrály hospody.
Tuto charakteristiku poté rozvíjí ve vzpomínkové kapitole Paul Wilson, který dokresluje Steklíkovu životní dráhu, osobnostní rysy i tvůrčí aktivity, přičemž velkou pozornost věnuje Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu, jejímiž řediteli byli Jan Steklík a Karel Nepraš. Toto recesistické sdružení mělo podobný ráz jako Haškova Strana mírného pokroku v mezích zákona. Wilson oba spolky právem chápe jako útočiště poskytovaná jejich členům v bláznivém světě.
O Steklíkově životě a tvorbě mnohem obsáhleji pojednává Jozef Cseres v následujících čtrnácti kapitolách. Popisuje jeho cestu k umělecké profesi z rodného Ústí nad Orlicí přes Pardubice do dalších působišť, všímá si jeho raných obrazů ovlivněných kubismem a expresionismem, cyklů „kombinovaných kresbomaleb“, rozmanitých figurálních variací a asambláží, tedy jakýchsi trojrozměrných koláží surrealistické ražby. Zmiňuje též vývoj Steklíkova signování od monogramu JS až po rezignaci na podepisování mnoha děl.
V dalších kapitolách se zastavuje u řečené Křižovnické školy a jejích aktivit s důrazem na humor jako „světonázor a způsob života“. Tento intelektuální hravý humor Steklík aplikoval ve všech svých tvůrčích činnostech a ovlivnil jím i své spolupracovníky. Cseres se potom zabývá Steklíkovým uměním kresby, v níž spatřuje pilíř jeho multižánrové tvorby: oceňuje její výjimečnost a svébytnost, rozličné podoby a funkce, jakož i to, že byla povýšena na „filozofující způsob vyjádření“.
Jozef Cseres přibližuje rovněž Steklíkovy ilustrace časopisů (Host do domu, Index, Veronica, Opus musicum) a knih, mezi jejichž autory byli například Jan Skácel, Dalibor Povolný nebo Dušan Šlosar. Steklík svými kresbami periodika a knihy ozvláštňoval, byly mu zdrojem skromných příjmů a komunikoval jimi s literárním prostředím, s jehož představiteli se často přátelil. Cseres se pak zaměřuje na jeho krajinné akce a hry v plenéru (Letiště pro mraky, Geometrická senoseč, Ošetřování jezera) a na cyklus Střihy na krajinu, odrážející jeho zaujetí problematikou ochrany přírody. K těmto aktivitám lze přiřadit kresby měst (viz třeba sérii Köln, která vznikla během Steklíkova pobytu v Kolíně nad Rýnem).
V kapitole o Steklíkových proslulých ňadrovkách Cseres výstižně konstatuje, že „Steklík zbavil ženské ňadro archetypálního symbolismu, mateřského i erotického nádechu a udělal si z něj žánrovou rekvizitu“. Další kapitoly jsou věnovány Steklíkovým méně známým „parakomickým komentářům“ k dílům Édourda Maneta, Marcela Duchampa či Kazimira Maleviče a jeho vztahu k hudbě a významným skladatelům (cyklus Para musica, kresby na notovém papíru).
V posledních třech kapitolách se Cseres zabývá Steklíkovými „hrami, hrátkami a hříčkami“ (podíleli se na nich také jiní výtvarníci, mimo jiné Aleš Lamr, Marian Palla nebo Annegret Heinl), pozicí piva v jeho životě i tvorbě, nepomíjí však ani téma samoty a smutku: podle jeho názoru Steklík „často kreslil, jenom aby odehnal smutek“. Tento soud završuje mozaikovitý celek, napsaný kunsthistorickým stylem s mnoha odbornými termíny, jež ovšem při vytváření Steklíkova lidského a uměleckého portrétu mají své místo.
Cseresův portrét Jana Steklíka dále dotváří Terezie Petišková, byť některá fakta opakuje. Nejdříve osvětluje zdroje poznání Steklíkovy životní cesty a tvorby, poté uvádí jeho hlavní biografické údaje a členy jeho různých společenství. Charakterizuje jeho pobyty v Praze a Brně včetně toho, jaký dopad na něj měla společenská situace v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech.
Cenné je její zastavení u Hosta do domu s nepominutelným Olegem Susem a u Křižovnické školy, u landartových akcí a realizovaných projektů. Podobně je možno ocenit nástin dobového kulturního kontextu, informace o výstavách u nás i v zahraničí a o Steklíkově komunikaci s jinými tvůrci (například s italskými umělci). Svůj text Petišková uzavírá přehledem jeho aktivit a výstav po roce 1989, charakteristikou pobytů v Brně, Ústí nad Orlicí i Německu. Nakonec vše shrnuje a doplňuje 190 poznámkami.
Bloky Jozefa Cserese a Terezie Petiškové jsou bohatě prokládány reprodukcemi Steklíkových prací, fotografií a dalších dokumentů. Celou monografii zakončuje Steklíkův stručný životopis, převážně jen výběrové soupisy jeho děl, akcí, samostatných i kolektivních výstav, ilustrovaných knih, filmů, CD, webových stránek a zastoupení ve sbírkách. Nechybí zde ani soupis výstavních katalogů, knižních a časopiseckých steklíkovských textů a použité literatury, seznam reprodukcí a jmenný rejstřík. Potěšitelným doplňkem je CD, obsahující rozličné hudební skladby.
Jiří Poláček
Autor je docentem na katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty MU v Brně, rovněž dlouholetým předsedou Společnosti Jiřího Mahena i šéfredaktorem jejího zpravodaje Milíř.