VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Typickým příkladem ubývajících druhů mezofytních luk (ani příliš vlhkých, ani příliš suchých) je vstavač kukačka (Orchis morio), donedávna jedna z našich nejhojnějších orchidejí. Zmínku o ní najdeme už ve světoznámém herbáři Mattioliho, kde se můžeme dočíst: „… list má liliovému velmi podobný, než kratší a kropený jakýmisi fleky červenými. Prut oblý, hladký, tučný a na něm květ.“ Pro přiblížení tento popis trochu doplním. Je to bylina 8-40 cm vysoká s přímou světle zelenou lodyhou. Listy jsou nahloučené na bázi lodyhy, horní část je bez listů. Od května do června ji zastihneme s květenstvím nachových, zeleně žilkovaných kvítků. Tmavě skvrnitý pysk je opatřen tupou válcovitou ostruhou.

Kde však přišla tato něžná orchidej ke svému jménu? Možností vysvětlení je několik. Již staří Čechové prý nazývali některé vstavače kukačkou, neboť se na nich často objevovala pěna křísů a pěnodějek, kterou lid považoval za kukaččí slinu. O vstavači kukačce se také vypravovalo, že je to osiřelá dívka, která se u hrobu bratrova proměnila nejprve v rostlinu, a posléze v ptáka kukačku. Některé rostliny nazývali naši předkové kukačkou prostě proto, že vykukovaly z trávy. A jak vznikl latinský název? Orchis, v řečtině varle, což charakterizuje tvar hlíz vstavačů. Morio je latinsky šašek - květní lístky skloněné v přilbu totiž připomínají šaškovskou čapku. V dnešní době se vstavač kukačka vyskytuje jen na malém zbytku dřívějších nalezišť. Na celém území naší republiky je silně ohroženým druhem.

Před lety (v roce 1981) jsem objevila na jedné zarůstající pastvině izolovanou populaci těchto rostlin. Bylo to u řeky Libochovky nedaleko Řikonína (GPS souřadnice 49.3541636N, 16.3207661E). Protože jsme místo pravidelně navštěvovali, rozhodla jsem se zdejší populaci sledovat. Pomocí čtvercové sítě (1 × 1 m) jsem zaznamenávala kvetoucí (černé kolečko) a sterilní (prázdné kolečko) jedince v průběhu let 1982-1988. Počínaje rokem 1989 už se mi nepodařilo tyto orchideje na sledované ploše, ani v blízkém okolí objevit. Záznamy byly vždy pořizovány v průběhu měsíce května, v rozpětí od 11. do 27. 5. toho kterého roku, podle fenologického stavu vegetace. Až na jednu výjimku byly všechny rostliny v průběhu let přítomny pouze uvnitř čtverce. Ze schémat jednotlivých záznamů je patrné, že se rostliny vykytovaly především při spodním (východním) a pravém (severním) okraji monitorovaného území. Některý rok kvetli všichni zjištění jedinci, a jiný rok zase žádný. Množství se měnilo od 12 do 28 exemplářů. Během 90. let pastvina sukcesí náletových dřevin zcela zanikla a znovuobjevení kukačky v těchto místech je tedy nepravděpodobné.

Tento krátký text jsme převzali z pozůstalosti Heleny Vlašínové. Připravila jej k publikaci, ale publikován nikdy nebyl. Vyplývající výstupy mají různý charakter. Ten popisný a jazykový nám osvětluje podobu a možné varianty původu názvu malé orchideje s lidovým názvem kukačka, ten druhý nám připomíná smutné zjištění, že co bylo kdysi, už dnes není a pravděpodobně se nikdy nevrátí. Bylo svědecky ověřeno, že na výše uvedených souřadnicích vstavače kukačky opravdu nevratně vymizely. Třetím výstupem je naše alespoň malá vzpomínka na bioložku Helenu Vlašínovou, od jejíhož předčasného odchodu uplynulo v červnu pět let. Jejím hlavním odborným, přednáškovým a poradenským zájmem se stalo pěstování rostlin v souladu s přírodou. S manželem také založili jednu z prvních certifikovaných ukázkových přírodních zahrad u nás. Helena Vlašínová často spolupracovala i s časopisem Veronica a byla garantkou čtvrtého čísla roku 2014, jehož tématem byly dary přírody. V roce 2020 Veronica jako součást zvláštního čísla vydala její již rozebranou publikaci Jak na přírodní zahradu, a to ve spolupráci se spoluautory Mojmírem Vlašínem a Karlou Vincenecovou.

redakce