Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

Pohyblové svátky s Janem Lacinou


Pavel Klvač, č. 1/2023, s. 30

Jak říkával Antonín Buček, životní přítel Jana Laciny: „psaní knihy je věc trvalé hodnoty, které chvat neprospívá“. Dalo by se cosi podobného uplatnit i na knižní recenzi? Tolik k omluvě za prodlení tohoto textu. Vždyť mi kniha Pod blankytem s beránky pokojně pluli rorýsi (Sursum 2020) leží na stole už dva a půl roku! Vlastně o recenzi nemůže být řeč. Sám jsem do knížky přispěl svým textem a několika fotografiemi, tak nač bych kritizoval. Stejně není co. Dílo je to zásluhou editora Ivo Dostála mimořádně zdařilé.

Když zemřel v březnu 2020 Jan Lacina, za okny našich covidových cel se probouzela jarní příroda a řádila virová pandemie. Smutek jsme prožívali o samotě. Snad i proto se ve velmi krátkém čase podařilo vydat knihu vzpomínek, která je podobně výjimečná, jako byl profesní i osobní život vzpomínaného muže. Profesní pestrost autorů publikovaných textů může připomínat ztělesnění snu o interdisciplinaritě. Umělecky, vědecky a často tak i onak založení kolegové, přátelé nebo bývalí studenti se zde vyznávají z nevšedních okamžiků, prožitých v blízkosti vzácného člověka, jež pro ně bývaly „pohyblivým svátkem“. Ostatně společnost okolo akademického i hospodského stolu Jana Laciny bývala komponovaná stejně harmonicky jako Janovy pestrobarevné koláže. Jistě na tom měla svůj podíl jeho nezaměnitelná pohostinnost a vlídnost. Siločáry této okouzlující energie lze vnímat i při četbě „recenzované“ knihy. A komu bude líto, že se dostal s četbou na konec, může sáhnout po dalších knížkách našeho obdivovaného „milovníka přírody s duší umělce“ - po sbírkách fejetonů Kousíček modré (2015) a Klucanina (2017). Anebo ještě lépe, vydat se toulat krajinou Janova srdce - Tišnovskem - neboť právě tuto krajinu míval raději, než jiné. Krajinou, kde se mu „podařilo napojit krevní oběh na zdejší potoky a říčky, na vodivá pletiva stromů a květin, do proudění větrů a vánků“. Kdo se tam vydá, ucítí, že se Janova duše stala součástí tohoto věčného oběhu.

Pětadvacátého června 2020 jsme se v malé skupince části členů redakční rady časopisu Veronica vydali na Lacinovskou pouť na vrchol Květnice a pak dále přes Lomničku, kolem potoka Besének, kam jinam, než do hospody v nedalekých Šerkovicích. První část vzpomínkové pouti proběhla kdesi na svahu bájného kopce. Václav Štěpánek prostřel svůj kouzelný ubrousek po babičce, na kterém se v mžiku objevila sušená klobása, balkánský sýr a kus chleba. A taky samozřejmě tři lahve, dnes už si nevzpomenu jakého alkoholu. Bylo zrovna krátce po první covidové vlně a člověk mohl znovu zažívat, že je tvor společenský, a živit kromě žaludku i naději, že zas bude dobře jako kdysi. Básník Petr Čermáček s Ivo Dostálem obřadně četli z Honzovy knihy Květnice a příroda Tišnovska (1999). Tou jsme se poté cestou do hospody nechali povznést dosyta. S Mojmírem Vlašínem jsme se šourali s drobným odstupem poslední. Když jsme přicházeli do Šerkovic, na blankytné obloze jsem zahlédl plachtit jakési ptáky. Zeptal jsem se Mojmíra, jestli by to nemohli být rorýsi. Byli.

Pavel Klvač

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu