VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ve dnech 21. a 22. května 2019 se v brněnské Knihovně Jiřího Mahena konala konference s názvem Jiří Mahen v množném čísle, věnovaná osmdesátému výročí spisovatelova úmrtí. Z většiny přednesených referátů se postupně staly kapitoly kolektivní monografie, jež byla nazvána stejně jako uvedená konference a vyšla s vročením 2021 v boskovickém nakladatelství Albert: do knihoven a k čtenářům se však dostala až v roce 2022. Je dílem dvanácti autorů z několika pracovišť, mimo jiné z Masarykovy univerzity, Slezské univerzity, Moravského zemského muzea či z Janáčkovy akademie múzických umění.

Uvádí ji nástin Mahenova života a tvorby. Po něm následují kapitoly přibližující jeho studentská léta, dobový ohlas jeho prvního románu Kamarádi svobody a báseň, kterou roku 1918 reagoval na vznik republiky. Autoři dalších kapitol analyzují Mahenovy rané hry, inscenaci upraveného dramatu Janošík v Národním divadle Brno a spojitost Divadla Husa na provázku se stejnojmennou Mahenovou knihou. Dále osvětlují Mahenův vztah k vyškovskému tiskaři Františku Obzinovi a literárnímu vědci Janu Mukařovskému, jakož i jeho roli v knihovnických spolcích. Poslední kapitolu o Mahenových krajinách, za níž je zařazen soupis jeho pozůstalosti uložené v Moravském zemském muzeu, napsal Jan Lacina, který se vydání monografie bohužel nedožil, a tak je mu věnována. Oživme si jeho poetické psaní úryvkem evokujícím krajinu pod Pálavou:

Na jižním obzoru je z Červeného kopce v dálce vidět vábivé bradlo Pálavy, strmě vystupující z poříční krajiny Dyjsko-svrateckého úvalu. Právě tam a dále na jih k řekám Mahen unikal z Brna nejčastěji, neboť už byl nejen všestranným literátem a kulturním pracovníkem, ale i náruživým rybářem a posléze i odborným ichtyologem.

V Rybářské knížce (1921) se v kapitole Moje vody vyznává: „Mám jich už několik na tom božím světě, ale žádné se mi nevydařily jako tyhle […] Tyto vody leží v širých lukách proti soutoku dvou řek […] Odtud k nejbližšímu jezeru je přes silnici na jih dobrých dvacet minut, k nejbližšímu systému trativodnímu na východ rovněž patnáct minut, takže ryby, vyhnané povodní z koryta dvou mohutných řek, stáhnou se jistě hlavně do tohoto jezera […] Ležím u nich. Jsem jimi prostě okouzlen.“

Přesnou polohu svých nejmilejších vod však Mahen přesně neuvádí. A tak se zdá, že to nemusí být právě to odříznuté říční rameno u Přítluk, které je jeho jménem označeno. Mahen zde lovil ryby nejen v přirozených tocích a jejich přirozeně odříznutých ramenech, ale i v regulovaných říčních úsecích a trativodech. Svůj jasný postoj k násilné přeměně přirozených toků, odpovídající postoji současných ekologických aktivistů, vyjádřil v rozhovoru s ptačím rybářem skorcem:

„A co, bratře, jak se ti to chytá v regulaci? Už to není to - ovšem - že… A až nám to začnou regulovat tam dole u nás - ! Doufejme, že nebude dost peněz na to. Nebo budeme muset my rybáři zbuntovat celou revoluci proti tomu…“

Hlavní proces radikálních vodohospodářských úprav zde však vypukl až desítky let po Mahenově smrti. V letech 1968-1973 byla regulována Dyje v úseku Nové Mlýny - Břeclav v délce čtyřiadvaceti kilometrů. Úprava meandrující Moravy mezi Hodonínem a Lanžhotem proběhla v letech 1969-1977. Krásná nížinná řeka byla v tomto úseku zkrácena z třiceti na dvacet kilometrů, tedy o třetinu! Největším zásahem do jihomoravské nivní krajiny bylo ovšem vybudování vodního díla Nové Mlýny. Voda tří těsně na sebe navazujících nádrží, budovaných v letech 1975-1989, zde postupně pohřbila 3 227 hektarů jedinečné mozaiky meandrujících řek (včetně soutoku Svratky s Dyjí), říčních jezer s lekníny a stulíky, květnatých nivních luk, porostů hlavatých vrb s unikátním hnízdištěm divokých husí a rozmanitých typů lužního lesa.

Jiří Poláček