VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Letošní podzim si připomínáme 30 let od založení Českého svazu ochránců přírody. Stranou pozornosti však zůstává výročí zániku TISu - Svazu pro ochranu přírody a krajiny, ačkoliv spolu souvisejí. Charakter a možnosti obou organizací přitom byly určovány vztahem k vládnoucí moci.

Dobrovolně ukončeni

TIS nebyl napojen na výkonné orgány státní ochrany přírody. Platilo to zejména pro základní skupiny TISu a jejich případný dialog s úřady okresní nebo místní samosprávy. Mezi národními výbory a dobrovolnou organizací nevznikl sdílený zájem o řešení otázek ochrany přírody. Základní skupiny upozorňovaly na konkrétní případy negativních zásahů do krajiny, což představitelé odborů kultury někdy vnímali jako osobní kritiku. Vznikalo tak napětí, jež znemožňovalo navázat bližší spolupráci.

Na konci 70. let bylo definitivně jasné, že ministerstvo kultury a ministerstvo vnitra prosazují vlastní pojetí reorganizace dobrovolné ochrany přírody a krajiny. Ústředí TISu bylo na jaře 1979 znemožněno svolání II. sjezdu, který byl jedinou právně čistou cestou, jak stanovy přizpůsobit aktuální společenské situaci (změna měla směřovat především k začlenění se do Národní fronty) či činnost svazu ukončit. Ústřední výbor TISu se proto obrátil na generální prokuraturu ČSR s dotazem, jak by měl za daných okolností postupovat. Odpověď, získaná po několika urgencích, doporučovala podřídit se pokynům ministerstva, které schvalovalo stanovy, tzn. ministerstva vnitra. Dohoda s ministerstvem vnitra nakonec vedla ústřední výbor TISu v dubnu 1979 k jednomyslnému rozhodnutí, že TIS dobrovolně ukončí svou činnost k 31. prosinci 1979.

Oficiální ochrana přírody

Úmysl ministerstva kultury ustavit svou dobrovolnou organizaci pro ochranu přírody byl prezentován v tzv. koncepci dalšího rozvoje státní ochrany přírody schválené v srpnu 1978 usnesením vlády ČSR č. 243/1978. V několika bodech se vyjadřovala k nové formě dobrovolné ochrany přírody, pro niž ministerstvo kultury již vytvářelo podmínky. V červnu 1979 ji projednávalo předsednictvo vlády ČSR, v srpnu téhož roku sekretariát ÚV KSČ. Snaha vládních orgánů vyústila 11. září 1979 v ustavení Českého svazu ochránců přírody.

Příprava probíhala zcela v intencích státních orgánů, které vyzvaly některé přírodovědce k odborné záštitě nového svazu. Byl propagován jako pokračovatel dosavadního TISu, ve skutečnosti však vedení TISu nebylo přizváno k žádným jednáním, nebyl mu dán jakýkoliv poradní prostor. ČSOP nicméně zval bývalé členy TISu do svých řad s ubezpečením, že „náš ustavený Český svaz ochránců přírody naváže na všechny pokrokové zkušenosti a tradice i dobré výsledky této práce, jež vysoce oceňuje“. Komunikace mezi těmito dvěma organizacemi v podstatě neproběhla.

Co se dělo v základních skupinách

Členové TISu na úrovni základních skupin z velké části přecházeli do ČSOP. Pokud se chtěli nadále angažovat v oblasti ochrany přírody, neměli jinou možnost. Podrobnosti o příčinách a průběhu změn nebyly obecně známy, situace byla spíše nepřehledná, což umožňovalo rozšiřování informací zkreslených či nepravdivých. Ústředí TISu zhruba od poloviny 70. let s ohledem na existenční problémy poněkud zanedbávalo základní skupiny, vázla i vnitřní informovanost v rámci organizace. Uvedený stav mohl vést k závěrům, že ústřední orgány TISu nejsou schopny zajistit uspokojivý provoz organizace.

Ochrana přírody dobrovolně, ale jinak

Český svaz ochránců přírody získal ve své počáteční fázi charakter organizace úředně nadekretované, vyhovující ideologicko-politickým potřebám státní moci. Prosazoval jiný styl práce obalený do politického jazyka totalitní doby. Omezil se na víceméně konkrétní drobné ochranářské zásahy, hlubší myšlenkové zakotvení se poněkud vytratilo. Práce s mládeží byla provázána se Socialistickým svazem mládeže a Pionýrskou organizací. Ideová náplň, kterou v TISu tvořily lesní moudrost a důraz na citový aspekt vztahu člověka k přírodě, byla z velké míry nahrazena dobově poplatnými prohlášeními. Tak je to alespoň čitelné z pramenů vzniklých na oficiální úrovni a v prostředí ústředních orgánů ČSOP.

V rovině základních organizací působí situace jinak. Tisovský přístup ke krajině a přírodě zde byl natolik zakořeněný, že nejen přežíval, ale byl vědomě pěstován i po přechodu do ČSOP. Záleželo pochopitelně na konkrétních osobnostech, které základní organizaci formovaly.

Nařízení vytvářet v každém okrese výbory ČSOP a v rámci nich pak jednotlivé základní organizace bylo nepochybně jasným tlakem shora, který je v rozporu s podstatou a přirozeným charakterem dobrovolné organizace. Naproti tomu podpora, které se najednou dobrovolné organizaci dostalo, částečně napomáhala zajistit lepší materiální zázemí. Český svaz ochránců přírody se postupně stal masovou organizací se stovkami základních organizací a více než 26 tisíci členy. Státní orgány svou podporou zvyšovaly obecné environmentální povědomí, větší části veřejnosti snad vůbec poprvé v intenzivnější míře přiblížily problematiku životního prostředí. Informace z oblasti ochrany přírody začaly více pronikat ze sdělovacích prostředků a odborných zájmových časopisů (zejména svazového časopisu Naší přírodou). Zprávy byly sice pouze dílčí a výběrové, ale na rozdíl od dosavadní praxe alespoň nějaké. Mohly tudíž jen naznačit rozporný vztah lidské společnosti k přírodě, o hlubších důvodech rozporů a skutečném přispění socialistické společnosti k jeho zhoršování nemluvily.

Nutno podotknout, že zmíněná kritika patří východiskům a období počátků organizace. Úmyslem tohoto příspěvku není rozdmýchávat nepříjemné vzpomínky, ale pouze připomenout, co k dobrovolnosti organizací na ochranu přírody v minulosti také patřilo. Nebylo by od nás seriózní některý úsek z 30 let Českého svazu ochránců přírody zapomenout nebo přehlédnout.

Autorka (1978) je historička. dana.zajoncova(zavináč)veronica.cz