Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

O železnodráze ok(n)em botanickým (s přírodovědcem po kolejích)


Pavel Kovář, č. 2/2023, s. 11-13

Mít z obou stran za předky železničáře, to při volbě profese předurčuje, tlačí… Jeden děd přednosta stanice a pak inspektor drah, druhý posunovač, otec poválečný výpravčí a později ekonom provozu… Ovšem konstelace lidí v okolí, od učitelů po příkladné starší žáky spolu s inklinací ke kouzlům přírody způsobila, že jsem se stal geobotanikem. Rodiče to naštěstí při neuskutečněných vlastních snech za nouze po 2. světové nebrali tak, že bych se odrodil. A mimo to bylo mi dáno po celý život se kolejím příliš nevzdálit, spojují mé trvalé působiště s domovem - jezdím po nich 170 km sem a tam v řádu dnů nebo týdnů, od studií dodnes.

On už náš největší přírodovědec J. E. Purkyně, jehož „časopis přírodnický“ Živu jsem coby redakční radní tak trochu „zdědil“, napsal pojednání o 22 stranách v Časopise Českého Musea (1846): O železnodrahách (a jejich nevyhnutelné potřebnosti v Evropě). Dokonce i v tomhle, vzdálen „od svého kopyta“, předběhl dobu. Zatímco mnozí Purkyněho vrstevníci, často z kruhů uměleckých, byli k technickému pokroku nedůvěřiví, on sám vítal vize v rozvoji poznání a jejich uplatnění v praxi. Např. badatelova vnučka Růžena Pokorná-Purkyňová v knize Život tří generací: vzpomínky na velké Purkyně, vyšla v roce 1944, zaznamenala, kterak rodinný přítel, malíř Josef Mánes s nelibostí „odhazoval štětec“, když viděl v krajině, kterou ztvárňoval, kouř dýmající z projíždějící lokomotivy. Purkyně horuje pro rozšíření železnodrah, do nichž by rád zahrnul např. Lipsko, Drážďany, Prahu, Vídeň, zvláště když se připustí, že „veškerá soustava železnodrah postupně potáhne celou Evropou“. Jan Evangelista poté snáší veškeré argumenty ve prospěch napojení městských středisek napříč nejen střední Evropou: „Povaha nejprospěšnějších železnic jest: zkrácení vzdáleností pro obchodování, úspora času, zvýšení síly v rozvážení tovaru spolu se značným snížením nákladů na převoz. Podle dosavadní nabyté zkušenosti na jednotlivých železnodrahách získalo by se ve srovnání s převozem koňskou silou šestinásobné rychlosti spolu s šestinásobnou úsporou nákladů, a takřka nesmírného zvětšení možnosti rozmnožiti tíži transportovaných tovarů.“

Když jsme u toho tovaru, tedy zboží pocházejícího z nejrůznějších prostředí a z různých koutů světa, byla jedna z prvních věcí, které jsem si jako obyvatel železničních uzlů povšiml, že kolejnice vedoucí z překladišť jsou vodiči, resp. cestovními trasami živáčků: zvířátek i rostlin. Začalo to u nádražní budovy v Ústí nad Orlicí, unikátně z obou stran obklopené kolejišti letohradským a pražským, kde jsem strávil prvních deset let života (pojednáno v prvním a rozšířeném vydání knížky - Koleje vpředu, koleje vzadu. Dům, který nosím v sobě, Oftis 2015, 2018). Nejen v nádražácké zahrádce pod prkny a kameny, ale i mezi pražci pod rampou v překladové části nádraží, kde nebyl přílišný provoz a vagóny tu často stály, jsem pozoroval kromě ještěrek a slunících se zmijí také mravence několika druhů. V zástupech si to šněrovali po kolejnicích nebo při jejich patě a přenášeli kromě stavebního materiálu na hnízda také semínka rostlin, co vypadla ze srolovaných textilií, koberců, vatoviny nebo jiných materiálů. Teprve mnohem později, už jako studenta dojíždějícího po kolejích na alma mater z tehdy největšího železničního uzlu ve střední Evropě, z České Třebové, mě karanténní plevele (dnes invazní rostliny) zavlékané z jiných kontinentů přilákaly k rozlehlému objektu slovutného nádraží. Areál byl pod pokutami hlídaný. Pro potomka zaměstnance drah nebylo těžké získat průkaz umožňující vstup, čímž se mi otevřel podivuhodný prostor členěný podle funkce na řadu subareálů - vykládku, rampy, točny lokomotiv, hradla, vlečky, depa, řídicí věže, sklady, odstavné plochy, to vše protkané kolejišti s výhybkami. Několikrát za vegetační sezonu jsem vše prošel, sbíral herbářový materiál a rostliny zakládal. Dolehly ke mně zvěsti, že renomované botaniky se stejným zájmem, kteří neměli povolení ke vstupu, nádražní ostraha vyvedla - např. i dr. Vladimíra Jehlíka z Botanického ústavu ČSAV nebo ing. Františka Procházku z Pardubického muzea. Právě s posledně jmenovaným jsem se nakonec spojil, hlavně kvůli determinaci zatím neurčené části rostlin. Výsledkem byl společný článek v Pracech a studiích (1976) s výčtem více než 500 zjištěných taxonů z českotřebovského nádraží. Dr. Josef Holub našel v mém materiálu nový druh pro Československo; byl jím strošek rozkladitý (Lappula patula) zavlečený patrně z území SSSR. Centrum výskytu má v kontinentální oblasti západní a střední Asie a teprve v 80. letech 20. století jsem mohl jeho porosty na vlastní oči obdivovat v přírodě jižních, níže položených svahů na Kavkaze.

V nálezech zavlečených druhů jsem na českotřebovském nádraží a malém počtu dalších míst Českomoravského mezihoří objevil také rukevník východní (Bunias orientalis), víceletý žlutě kvetoucí zástupce brukvovitých pocházející z JZ oblastí Ruska. Vždy v liniích železnice. Po pár dekádách lemují kolejové náspy v údolí Tiché Orlice v květnu široké žluté „kožichy“ této nápadné rostliny. Kolonizační nápor do území patrně inicioval selekční proces, kdy populace začala z otevřených rumištních stanovišť pronikat i do lučních porostů při trati, tedy adaptovala se na zvýšenou konkurenci vícedruhových porostů. S tehdejším studentem Martinem Křivánkem, který na řezech stonkem aplikoval u víceletek detekci stáří barvením „letokruhů“, jsme na gradientech od osy kolejového tělesa upozornili na tento jev. Poorlický říční kaňon v době kvetení rukevníku v kombinaci se žlutými vlaky Regiojetu projíždějícími oblouky údolí nabízí krajinu se zajímavou dynamikou a estetikou.

Jeden z mých někdejších nadřízených Karel Kopecký z Botanického ústavu AV ve svých publikacích zavedl do našeho prostředí pojmenování ferroviatická migrace. Rostlinní pasažéři demonstrují svým cestováním po kolejích i změny v politické aréně: zatímco při „povinném“ obchodování se SSSR jsme nacházeli na nádražích floroelementy východní provenience, po změně režimu se floristická garnitura obohatila o druhy ze západu, resp. z širšího globálního prostoru; i českotřebovské nádraží zaznamenalo po roce 2000 např. výskyt neofytu z jižní Afriky, a to starčku úzkolistého (Senecio inaequidens) a řady dalších taxonů původem třebas z Nového světa.

Těším se pravidelně na jaro, nejen na rozkvetlé louky a čerstvě zelené lesy, ale i na nádražní kolejiště východočeských vyšších poloh atypicky zdobená tou dobou žlutí teplomilného starčku jarního (Senecio vernalis). Anebo v létě na zasolené partie odstavných ploch maloměstských nádražíček, nabízejících stanoviště pro subhalofilní rostliny, jako jsou ledenec přímořský (Lotus maritimus) nebo mochna norská (Potentilla norvegica). Hodí se na závěr opět citovat J. E. Purkyně: „Život - toť různorodost.“


Pavel Kovář, geobotanik, po studiu pracoval v Ústavu krajinné ekologie a Botanickém ústavu ČSAV, přednášel na katedře botaniky UK. Vědecké projekty se týkaly zejména ekologie obnovy a tropické ekologie. Byl rovněž prezidentem festivalu Ekofilm a předsedou redakční rady magazínu Živa.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu