VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ráda jezdím vlakem. Nejde přímo o posedlost, spíš léty zaběhnutý denní rytmus. Ano, dojíždím do práce. Z Hejnic do Liberce to není jen nutný nudný tranzit, ale i pěkná podívaná. Cestou do Raspenavy pozoruju severozápadní horizont, zda se blíží frontální oblačnost od Atlantiku. Pak se směr jízdy otočí jihozápadně a vlak vjíždí do hlubokého lesa, proslulých jizerskohorských bučin. Za tunelem se otvírá jiný svět a obvykle zde panuje jiné počasí než na Frýdlantsku. Obvykle horší. Celý Oldřichov leží nejen v Hájích, ale i v mrazové kotlině často zahalené mlhami. Ani v dalších stanicích rapidní zlepšení nepřichází. Vlak má také jednu velkou přednost. Je osobní. A to nejen co se týče označení druhu vlaku. Lidi k sobě mají blíž, uspořádání sedadel podporuje komunikaci a dojíždějící se časem znají. Osobně. Před léty dojížděla stejným spojem jako já i partička chlapíků, tenkrát vlastně mladých kluků, kteří si krátili tu 3/4 hodinu jízdy vlakovými snídaněmi. Říkali si „vlaková četa“. Měli propracované vychytávky: malý stoleček pod oknem nastavili deskou obdélníkového tvaru. Upnuli ji stahovacími šrouby na stoleček a ukotvili pomocí gumicuků nahoru o konstrukci zavazadlového prostoru. Stoleček se prostíral látkovým ubrusem, nádobí výhradně porcelánové, skleničky skleněné - žádné odolné náhražky z plastu. Když kluci předčítali pohádku o mašinfírovi a kouzelníku Zababovi, seděli ostatní pasažéři jako pěny a poslouchali. Od jisté doby jsem se stala součástí vlakové čety. Zbylo volné místo na „čtyřce“ po kamarádovi, který změnil zaměstnání. Naskočila jsem takříkajíc do rozjetého vlaku. V době největší slávy vlakové čety se slavilo všechno možné. Narozeniny, svátky, odchody z práce, narození dětí i odjezdy na dovolenou. Vyvrcholením roku byla vánoční snídaně ve vlaku. Předcházely jí velké přípravy a každým rokem byla snídaně vymazlenější do nejposlednějších detailů. Do přípravného týmu se nejednou zapojily i rodiny některých z nás. Mírův táta nás brzy ráno vozil na vlak do Frýdlantu, abychom získali místo na „čtyřce“, Maťákova žena Lenka pekla vánočku tak dlouhou, div jí nevylezla z trouby. Každý z nás měl svůj úkol, svou část slavnostního menu i rekvizit. Nechyběly koledy, stromeček, péefky, šampáňo, salát, řízek. Zpočátku průvodčí nevěděli, co si o tom myslet, ale kamarádi vyškolení na práci s klienty sociálního odboru okamžitě aplikovali metodu otevřených dveří a jali se nabízet cukrovíčko. Ano, zabralo to! Cukroví a novoročenky dostali i spolucestující. Ze snídaní ve vlaku se stal rituál s jasnými pravidly: před tunelem muselo být prostřeno, v Krásné Studánce se sledoval náklon trati pomocí hladiny nápoje ve sklenici a ve Stráži nad Nisou se vše sklízelo, aby nám na výhybkách před Libercem nádobí nepopadalo. Na vánočku s kafíčkem došlo až v nádražní restauraci, pro kterou se vžila přezdívka Rauboška. Vzduch se tam dal krájet, vidět bylo sotva na krok a oblečení muselo po návštěvě tohoto zařízení viset týden v průvanu, aby se vyvětralo.

Vánoční snídaně ve vlaku se staly pojmem i u libereckých kolegů a kolegyň. Měli velkou smůlu, že přicházejí o kouzlo dojíždění hromadným prostředkem.

Alespoň před Vánoci si tento hendikep vynahradili. Brzy ráno vstávali, aby dorazili prvním vlakem do Frýdlantu a mohli s námi posnídat. Dnes jezdíme každý jinak, nevídáme se. Z nostalgie ale občas ve vlaku vánočně posnídáme ve střídmější formě jen s cukrovím a svařeným vínem. Časy se změnily, zakouřená Rauboška už neexistuje, cestující spolu už tolik nekomunikují. Každý má své chytré zařízení s displejem… I tak mi osobní vlak pořád připadá osobnější než autobus, tramvaj nebo letadlo. Ať je to, jak je to, přeji vám příjemné léto, neztrácejte hlavu a nenahýbejte se z oken! A ne pas se pencher au dehors … nicht hinauslehnen … e pericoloso sporgersi!

Šárka Mazánková