VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jedním z nejznámějších děl Aloise Jiráska jsou Staré pověsti české (1894). Jejich úvod tvoří obraz přírody naší dávné vlasti před příchodem „našeho plémě“, jímž jsou myšleni Slované. Podobný obraz zahrnuje úvodní kapitola prvního dílu Vančurových Obrazů z dějin národa českého (1939), evokující „starou vlast slovanskou“. Spojitost obou vizí umocňují ilustrace: Jiráskovu knihu ilustroval - vedle Věnceslava Černého či Jiřího Trnky - Mikoláš Aleš, jehož kresby provázejí též uvedený první díl Vančurových „věrných vypravování o životě, skutcích válečných i duchu vzdělanosti“, přičemž mnohé z nich jsou totožné (druhý díl Vančurova cyklu, vydaný v roce 1940, už přímo ilustroval Karel Svolinský). Podobnost řečených obrazů nejlépe vynikne při jejich srovnání.

Vize Aloise Jiráska

„Ohromné pralesy se černaly po horách na pomezí a ze svahů těch hor táhly se širokými pruhy na míle hluboko do země. I tam, vnitř, rozkládaly se pouště starých, temných hvozdů, mezi nimiž svítily se jasněji zelení bujné palouky s vlající, hustou, vysokou travou. Dost bylo třasovisek houpavé půdy na šíru i v lesích, dost ošidných bažin křikem vodního ptactva oživených, dost tichých, černých, jako zakletých slatin, v nichž se zhlížely staré stromy ohromných kmenů s vousinatým, sivým mechem.

Lidská stopa tu byla vzácná. Zvěře však všude hojně. Nikým nehoněná, nehubená, množila se, že jí sotva postačovala půda. Po černých lesích bytoval medvěd, hledaje duté kmeny s medovými plásty včel, od jejichž rojů zvučely stromy.

Divoký kanec rozrýval kyprou lesní půdu a hustým, spletitým podrostem draly se lišky a divoká kočka. Z haluze číhal mrštný rys, pronikaje bystrým zrakem šero lesní, jímž se neslo zdaleka řvaní ohromného zubra, beroucího se ke brodu nebo ku prameni. Jelen volně přebíhal a s ním stádo laní, na paloucích se páslo hojně srn, ale také množství vlků se toulalo a plížilo za kořistí lesem i širou krajinou.

Vysoko v slunném povětří nad hřbety lesů plul král všeho ptactva skalní orel a jemu příbuzní. Po skalách, po lesích hnízdila hejna dravého ptactva, luňák i sokol, rarohů rod, jestřáb, krahujec i odrůdy menších dravců a sov a výrů.

Potoky, řeky i jezera hemžily se rybami a vydra, bytující v šeru starých olší a vrb zarostlých divokým chmelem, měla hojný lov, bobři pak nerušeně stavěli své umělé stavby.

V hlas větrů a šumění stromů hrčely potoky, hučely řeky a v jejich bílém písku svítila se na slunci zrnka ryzího zlata.“

Vize Vladislava Vančury

„V hlubinách věků pokrýval severní hranice známých krajin les a táhl se v šíř i dál po okrscích světa. Hvozd stínil ty nesmírné země. Hradba pralesa uzavírala ty nesmírné prostory a národové, kteří sídlili v těch končinách, žili sami sobě.

Mezi povodím řeky, která se nazývá Visla, a proudem, jemuž je jméno Dněpr, ležela stará vlast slovanská. Na severu svažovala se k nízkému pobřeží moře Baltického a na straně polední ohraničovalo ji horstvo, jemuž se dostalo jména Karpaty. Byl to kraj mírně zvlněný, kraj stojatých vod, kraj jezer, rybníků a bažin, kraj záplav dostavujících se třikrát do roka, kraj řek zvolna plynoucích, kraj řek, jež obtáčejí ostrůvky a jež se větví v nesčíslná ramena plná ryb. Širý hvozd ustoupil na mnohých místech té země vodám a močály se střely mezi pahorky maličko vyvýšenými a mezi lesy a háji. Různá havěť hemžila se pak v hlubinách i po mělčině: lososi pluli středem proudu, čáp stál na močálech a ptačí hejna kroužila nad rákosím.

V pralesích rostly stromy jehličnaté: boří, jedle, smrk a hojně jalovčího mlází. Ze stromů listnatých byly tam břízy, buky, javory, břesty, jilmy, habry, olše, topoly, osiky, jasany a lípy. Kmen vázl na kmeni. Těla vyvrácených stromů visela ve větvích a z trouchniviny se zvedal nový peň. Na místech volnějších vlnilo se pak v travinách proso, rež, oves, pšenice, lebeda a sladunka.

Tím hvozdem křižovala zvěř a stíny hvozdu na sebe vrstvené kryly ptactvo. Sokol, jestřáb a krahujec křičeli mezi větvovím. Bůvolí stáda se pásla na pastvinách a s nimi jelen, srnec a los. Medvěd včelařil v dutých kmenech, rys skákal v korunách stromů, vydra a bobr bydlili u řek, kanec přecházel třasoviska, vlk se bral stínem a houštinou, kde drobnější zvířata měla svůj byt.“

Jiří Poláček