Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

Šok na divadle!


Barbora Antonová, č. 2/2023, s. 46

Sedmého března tohoto roku, v předvečer velkého svátku nás žen, jsem se na pozvání přátel vydala do divadla. Člověk se občas musí duchovně občerstvit, poveselit se, vyčistit si hlavu kulturou.

K mému překvapení ale toho dne na Provázku místo stálého souboru hrálo uskupení jakýchsi ekologů. Inu, co naplat, herce z televize asi tentokrát neuvidím. Ale nešť, ona i pěkná hra o přírodě přijde vhod. Začala jsem se tedy těšit na lyrické představení o krásách našich neprostupných lesů, o čistých bystřinách zurčících mezi vzkvétajícími políčky, o skotačení lesní zvěře, švitoření ptáčků, o stále přívětivějším podnebí, díky kterému se naše flóra i fauna obohacuje o nové zajímavé druhy a umožňuje zahrádkářům pěstovat vedle brambor i ananasy. Zkrátka těšila jsem se na pěkný kus o všech těch zajímavostech, jimiž se ekologové zabývají.

Jenže všechny nás v nabitém sále místo bukolických výjevů čekala jakási zmatečná skrumáž historických a politických scének, odehrávajících se tu v minulosti, tu v současnosti, snad i v budoucnosti. Pohledem do programu jsem zjistila, že se to celé jmenovalo Křeč svatého Vladimíra, ale nedozvěděli jsme se nic zajímavého ani o prevenci či léčbě spastických stavů, chyběly i jakékoli hagiografické obrazy. Titul byl tedy jednoznačný podvod na diváky a zasloužil by si zásah minimálně obchodní inspekce.

Ráda bych popsala děj toho kusu, ale nesvedu to. Na scéně spolu komunikovali náš věčný a nesmrtelný Karel Havlíček Borovský s jakýmsi (podle všech indicií zřejmě dočasným a smrtelným) panem Havlíčkem z Brna, psali si o carovi, Putinovi a dalších postavách z ruské mytologie. Já tedy nejsem žádný fyzik, ale myslím, že lidé spolu nemůžou mluvit nebo si psát napříč dvěma staletími. Tedy… i kdyby to současná věda připouštěla (nemám čas sledovat každý vědecký objev), je naprosto vyloučené, že by pošta nebo jiná veřejná služba dokázala na tuto časovou vzdálenost dopravit dopis, natož mail; ostatně mladý Voloďa Uljanov byl tehdy ještě na houbách i se svým plánem elektrifikace Rusi. Ve hře se řešila politika, energetika, válka, lidská práva, postavení chudých obyvatel, národní identita, alkoholismus a spousta dalších témat, kterým se každá slušná kultura vyhýbá na sto honů.

Samostatnou kapitolu tvořil herecký ansámbl složený z řady mužů a žen, kteří se střídali v různých rolích. Nezlobte se na mě, ale byli jsme svědky pošlapání a zneuctění odkazu předchozích generací slušných a poctivých ochotníků. Nejen že herci ani herečky neuměli text a četli svoje repliky z papírů, ale principál to dokonce vydával za jejich uměleckou metodu! Herci se nicméně během celé produkce upřímně bavili a jejich veselí a nadšení se přenášelo i na publikum. Ano, dalším smutným momentem pro mě bylo zjištění, že sedím mezi lidmi, kterým stačí k pobavení jen pár dobře načasovaných vtipů a kteří tleskají při každé pointě a politické narážce. Kam se vypařil kritický duch diváctva a kam se poděla milá tradice bučení, dupání a odcházení uprostřed hry?!

Moje utrpení ale nebralo konce ani poté, co představení - po víření vlajek, vojenských pochodech, opakovaném zpěvu agitek a neustále vytleskávaných děkovačkách - skončilo.

Následovala totiž aukce rekvizit, o které se publikum přetahovalo jako divé a za naprosto bizarní předměty, jako byla prázdná lahev s nápisem „vodka“ nebo vlajky zločinného režimu, přihazovalo nesmyslně vysoké částky. Možná šlo o davovou psychózu vyvolanou tím fantasmagorickým kusem, možná do publika potají pouštěli psychotropní látky. Nemám pro to žádný důkaz, ale logičtější vysvětlení mě nenapadá.

A na dovršení všeho šel výtěžek několika desítek tisíc korun organizaci, která se věnuje rodinám v nouzi. Čili, jak už jsme v dnešní společnosti zvyklí, dobře postaveným a soběstačným rodinám, které nic nepotřebují, zase nedá nikdo nic! Až sem jsme to dopracovali!

Vážená redakce, ušetřila bych si tento dopis, kdyby nehrozilo, že se tato politováníhodná událost bude opakovat. Z dobře informovaných zdrojů vím, že stejná skupina podezřelých osob vykonává tuto aktivitu pravidelně, každoročně, za lhostejného přihlížení všech odpovědných orgánů.

Prosím vás tedy, abyste zasáhli a společně se mnou apelovali na vyšší místa, aby k podobným excesům na naší kulturní a společenské scéně už nikdy nedocházelo. Podobné „kulturní“ iniciativy je potřeba utnout v zárodku, jinak z toho - to mi věřte - budou jen samé nepříjemnosti. Ve jménu příštích generací, zakažte to!

O to vás prosí zklamaná divačka

Barbora Antonová


Mojmír Vlašín a Josef Ferenc: Křeč sv. Vladimíra. Světová premiéra a derniéra se uskutečnila v úterý 7. března 2023 v Divadle Husa na provázku, hrál soubor Verdis, režie Mojmír Vlašín, pořádala Sedmá generace (sedmagenerace.cz).

Výtěžek aukce 28 700 Kč putoval do Ženského vzdělávacího spolku Brno (Vesna), spolekvesna.cz.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu