VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Přelom 60. a 70. let 20. století s sebou přinesl četná, často alarmující zjištění doslova z celého světa o tom, že s životním prostředím není něco v pořádku. Zejména v západní Evropě, USA, Japonsku a Austrálii z tohoto důvodu začala probouzející se občanská společnost hlasitě a důrazně požadovat po politicích a řídících pracovnících kroky, které by nepříliš povzbudivý trend co nejdříve zlepšily.

Současně sílilo poznání, že bez aktivní mezinárodní spolupráce v ochraně životního prostředí žádoucí změna nastane jen těžko. Připomeňme v této souvislosti navýsost pravdivý, byť poněkud zprofanovaný slogan o tom, že příroda nezná geopolitické hranice. Proto byly postupně sjednány mezinárodní mnohostranné úmluvy, jejichž smluvní strany na sebe přijímaly právně závazné povinnosti související s ochranou přírody a péčí o životní prostředí.

Jak to všechno začalo

Od samého začátku bylo evidentní, že předmětem obdobné úmluvy musí být globální problém související se životním prostředím. Stalo se - volba padla na ochranu a udržitelné využívání mokřadů. Proč právě mokřady? A co vůbec vedlo k tomu, že se první mezinárodní mnohostranná úmluva s celosvětovou působností týkající se přírody a krajiny zaměřuje právě na ně?

Přestože v době studené války sloužil dálkový průzkum Země, hlavně družicové snímkování, jiným účelům než stanovení stavu, změn a vývojových trendů typů zemského krytu / krajinného pokryvu, přesto bylo z výšky jasné, že četné mokřady mění periodicky nebo nepravidelně svou rozlohu a jiné existují jen dočasně. Již v 60. letech minulého století panoval názor, že mokřady patří mezi nejvíce ohrožené ekosystémy, pokud nejsou těmi nejohroženějšími.

První oficiální výzva ke globální ochraně mokřadů přitom zazněla již v roce 1960 a o dva roky později se v listopadu symbolicky ve francouzském Camargue uskutečnila mezinárodní konference, žádající sjednání mezinárodní úmluvy chránící vodní ptáky a jimi osídlené prostředí: popudem k jejímu svolání bylo velkoplošné ničení mokřadů v Evropě. Současně její organizátoři upozornili, že právě mokřady mají pro zdraví přírody i lidskou civilizaci natolik mnohostranný význam, že nemůžou být chápany jako místa, která si nic jiného než vysušení či zasypání nezaslouží.

Následně musela být nalezena vhodná platforma, kde by bylo možné zmiňovanou novou normu mezinárodního práva vyjednat. Uvedené role se naštěstí ochotně ujala Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN), významně podporovaná Mezinárodní radou pro ochranu ptáků (ICBP, dnes BirdLife International) a Mezinárodním úřadem pro výzkum vodních ptáků a mokřadů (IWRB, dnes Wetlands International). Ačkoliv IUCN zůstává nejvýznamnější mezinárodní nevládní organizací zabývající se v celosvětovém měřítku péčí o přírodní a krajinné dědictví, sdružuje kromě mezinárodních nevládních organizací a nevládních organizací působících v rámci určitého státu také vlády, státní instituce a vědeckovýzkumná pracoviště. Obrovskou výhodu představoval fakt, že všechny tři organizace účelně propojovala výrazná osobnost švýcarského ornitologa, neúnavného ochránce přírody, věhlasného filantropa a mecenáše, v nejlepším slova smyslu vizionáře Luca Hoffmanna, který mj. připravil výše uvedenou výzvu a organizoval také konferenci v Camargue.

Před vyjednavači stál ještě další oříšek k rozlousknutí. Nejen právníci trvali důsledně na tom, že výraz mokřad musí být co nejpřesněji vymezen. Vyšli přitom z pojetí navrženého v rámci jiné mezinárodní iniciativy, Mezinárodního biologického programu (IBP), a upravili jej do podoby přijatelné pro budoucí signatáře úmluvy. Uvedeným termínem se rozumí močály, slatiny, rašeliniště a vody přirozené nebo umělé, trvalé nebo dočasné, stojaté a tekoucí, sladké, brakické nebo slané včetně území s mořskou vodou, jejíž hloubka při odlovu nepřesahuje šest metrů. Tato hodnota byla stanovena jako hloubka, do níž se ponoří pes: na moři bývala označována nápadnými bójemi. Definice mokřadu tak zahrnuje kupř. vodní toky včetně podzemních, rybníky, jezera, přehradní nádrže, periodicky vysychající tůně či lužní lesy.

2. února 1971 byla po více než deseti letech pracného hledání shody podepsána prvními státy globální Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam, a to především jako biotopy vodního ptactva. Stalo se tak v íránském lázeňském městečku Ramsar, ležícím na pobřeží Kaspického moře v provincii Mázandarán: výstavní letní sídlo si v něm vybudoval i tehdejší íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví. V roce 1997 bylo proto toto datum vybráno pro každoročně po celém světě slavený Světový den mokřadů. Ramsarská úmluva vstoupila v platnost 21. prosince 1975 poté, co ji ratifikovalo sedm zemí.

Neztraceno v překladu

Jak bychom dnes řekli moderním jazykem, výzvou zůstával rovněž vhodný a současně výstižný překlad anglického výrazu wetland. Světově uznávaný ekolog Jan Květ a jeden ze zakladatelů moderně koncipované ochrany přírody a krajiny v Československu, resp. v České republice Jan Čeřovský začali hovořit o mokřadu. Uvedený termín se nakonec překvapivě rychle vžil a dočkal se všeobecného přijetí.

Mírný pokrok v mezích úmluvy

Podle uznávaných odhadů jsme od začátku 19. století v globálním měřítku nenávratně přišli o 64-71 % mokřadů. Od roku 1970, odkdy máme po ruce potřebné ,tvrdé‘ údaje, jsme ztratili 35 % těchto cenných biotopů. Mokřady v uvedeném období mizely dokonce 3,7× rychleji než lesy, jimž bývá věnována v hromadných sdělovacích prostředcích nesrovnatelně větší pozornost.

Uvedené údaje prozrazují, že se úbytek mokřadů na Zemi nepodařilo zastavit. Selhala tak Ramsarská úmluva? Pokud jde o ochranu mokřadů mezinárodního významu, někdy označovaných také jako ramsarské lokality, nikoli. Vždyť do 1. června 2023 jich bylo ve 172 zemích všech lidmi trvale osídlených kontinentů vyhlášeno 2 493 a zabírají celkem 2 567 595 km². Pro přiblížení: stejnou plochu zaujímá Kazachstán, devátý rozlohou největší stát naší planety. Alespoň jednu ramsarskou lokalitu musí vyhlásit každá smluvní strana, pokud mokřad na jejím území splňuje náročná kritéria.

Připomeňme, že se v současnosti může Česká republika pochlubit 14 ramsarskými lokalitami. Bohužel hned čtyři z nich, jmenovitě Třeboňské rybníky, Poodří, Mokřady dolního Podyjí a Litovelské Pomoraví, musely být vzhledem k jejich zhoršujícímu se stavu z hlediska ochrany zapsány na černý soupis Ramsarské úmluvy - Seznam ohrožených mokřadů (Montreux Record) uvádějící mokřady mezinárodního významu s ohroženou existencí.

Vzpomínky na budoucnost

Ramsarská úmluva ukládá smluvním stranám plánovat a uskutečňovat své záměry tak, aby podporovaly zachování mokřadů zařazených na seznam ramsarských lokalit, a pokud to bude možné, tak i rozumné využívání ostatních mokřadů na svém území. A právě v této příliš nezávazné ,měkké‘ formulaci je zakopán onen pověstný pes. Stačí totiž říci, že to možné není. Nezbývá než vyslovit přesvědčení, že se situace již v blízké budoucnosti přece jen výrazně změní. Vydělat na tom může nejen příroda, ale i lidé.

Jan Plesník (1960) se v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR Praha zabývá teoretickými a praktickými otázkami péče o biologickou rozmanitost.