VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„V Ústí jsem ještě nikdy nebyla, na sever mě to nikdy nelákalo. Ale to údolí, kterým jsme projížděli za Lovosicemi, mě nadchlo, okolí Ústí je úžasné,“ svěřila se mi před časem kolegyně z Moravy, která přijela lektorovat seminář v našem kraji. Shrnula tak výstižně dojem většiny návštěvníků, kteří k nám zavítají poprvé.

Pojďme společně proplout evropsky významnou lokalitu (EVL) Porta Bohemica a podívat se, jak se daří naší největší řece, než opustí české území.

První Český ráj

Lokalitu Český ráj máme spjatu s pískovcovými skalními městy v okolí Turnova. Málokdo tuší, že se první český ráj nacházel v severních Čechách. V období romantismu popisovali němečtí spisovatelé litoměřický kraj, a často v užším pojetí jen labské údolí za Litoměřicemi směrem na Ústí a Děčín, jako Paradies von Böhmen, tedy Český ráj. Kouzlo středohorské polabské krajiny i romantická zřícenina hradu Střekov v Ústí nad Labem lákaly první turisty k dobrodružné (paro)plavbě po dosud nespoutané řece.

V první polovině 20. stol. se tento Český ráj „přesunul“ do míst obývaných česky mluvícím obyvatelstvem. Paradies von Böhmen nicméně definitivně zmizel až s odsunem Němců z pohraničí po druhé světové válce.

Branou Čech

Řeka Labe se zakusuje do Českého středohoří v místě označovaném jako Brána Čech (Porta Bohemica). Opouští přehledný rovinatý kraj ,oplývající mlékem a strdím‘ a vydává se na kdysi divoké území pohraničních hor. Údolí je zde úzké, břehy řeky lemují prudké, vysoké a skalnaté svahy, kterým dominuje Kalvárie, ostroh se třemi kříži na vrcholu. Kalvárie byla před třiceti lety vyhlášena přírodní rezervací. Masiv Brány Čech vznikl na přelomu starohor a prvohor. Míjíme tak asi 2,5 miliardy let staré přeměněné horniny a hlubinné vyvřeliny. Většina Českého středohoří je naproti tomu tvořena usazenými a sopečnými horninami druho- a třetihorního stáří.

Působivá přírodní scenérie nebezpečného temného kaňonu nezkrocené řeky musela působit na pradávné plavce až magickým dojmem. V korytě řeky u Tříkřížového vrchu byly při bagrování náplavů nalezeny různé zbraně, hlavně bronzové meče, a z nálezových okolností se jeví pravděpodobné, že byly do řeky vhozeny jako obětiny.

Lámu, lámeš, lámeme

Bez zkušeností v terénu jen stěží zaznamenáme staré malé lomy na kámen, pískovny nebo hliníky, kterých je v okolí sídel v labském údolí mnoho. Neuniknou nám ale dnešní velkolomy. Například u Libochovan vidíme hned dva. Na pravém břehu soubor starých i aktivních těžeben na Deblíku a Trabici, na levém břehu proslulý kamenolom Dobkovičky u Litochovic nad Labem, údajný spoluviník půdního sesuvu, který pohřbil před deseti lety část budované dálnice D8.

Je paradoxem, že první ochranářské snahy v Českém středohoří vyvinul koncem 19. století místní profesor mineralogie, geologie a pedologie Josef Emanuel Hibsch právě k ochraně významných geologických fenoménů odkrytých těžbou (např. národní přírodní památky Vrkoč u Ústí nad Labem a Panská skála u Kamenického Šenova), zatímco v současnosti lomy nevratně poškozují reliéf krajiny včetně významných dominant. Unikátní krajinný ráz je přitom jednou ze základních hodnot CHKO České středohoří. Zároveň se všemi běžnými problémy spojenými s těžbou, jako je např. dopravní zatížení, prašnost a hlučnost, tu navíc panují obavy i z ovlivnění místního klimatu při prolomení hřbetů ochranných masivů nebo při likvidaci celých kopců.

Osídlení, obydlení … zastavění

Přes značnou nepřístupnost lákalo údolí k usazení již v dávné minulosti. Řeka byla bohatá na ryby, údolím táhla stáda mamutů. Z přechodných sídlišť vznikaly osady, později vesnice, o nichž máme zmínky již ve středověkých písemných pramenech. Na slunných svazích se postupně rozrostly ovocné sady a vinice, na skalnatých místech se popásaly ovce a kozy. Dolní Zálezly, vesnice nedaleko Ústí nad Labem, získala díky teplému mikroklimatu na jižním svahu chráněném před studenými větry přízvisko „české Merano“. Dařilo se tu meruňkám, broskvím, jahodám a rybízu. Podobně jako další úrodné či slunné partie údolí (např. Brná, Sebuzín či Církvice) bylo i české Merano z velké části zastavěno rekreačními objekty, které se postupně stávají domy k trvalému bydlení.

Méně poetickým jazykem než romantičtí umělci, ale o to naléhavěji, popisuje tyto změny ve využívání labského kaňonu územní studie krajiny zpracovaná v roce 2019. Cílovou kvalitou je podle krajinných architektů mj. změna režimu v údolní nivě Labe, a to postupnou změnou sídelní struktury s postupným vyloučením objektů individuální rekreace, postupným uvolněním břehové čáry od staveb, které nesouvisí s provozem a využitím řeky. Bohužel projednávání územní studie proběhlo bez většího zájmu veřejnosti a, jak se zdá, nemá (doufejme zatím) ani dopad na rozhodování státní správy.

Spojnice i překážka

Téměř 15 milionů let odtéká největší česká řeka na sever. Labská migrační cesta je považována za jednu z hlavních tras šíření rostlin a živočichů ve střední Evropě, jde i o významnou tahovou cestu ptáků s řadou zastávek a zimovišť, zkrátka biokoridor nejvyššího řádu.

K přepravě využívali Labe přirozeně odjakživa i lidé. Jen zkušení plavci dokázali tehdy proplout bez úhony mezi nebezpečnými skalisky, neuvíznout na mělčinách, vyhnout se mocným vírům či obeplout spolehlivě labské ostrovy.

Již Karel IV. se proto snažil zajistit bezpečnější plavbu a přikázal vylomit skaliska v korytě pod hradem Střekovem. Od té doby proběhla řada úprav koryta řeky i jejích břehů, zejména na přelomu 19. a 20. století. Největší vliv na tvářnost údolí mělo bezpochyby vybudování zdymadla v Ústí nad Labem (1923-1936), největšího vodního díla meziválečného Československa. Hladina byla vzduta o 9 m a proti proudu se vytvořilo v podstatě jezero o délce 19,5 km.

Rok po dokončení díla upozornil místní botanik Heinrich Lipser na definitivní likvidaci občasně zaplavovaných štěrkových náplavů mezi Lovosicemi a Ústím v důsledku vzdutí. Poslední náplavy obývané vzácnými druhy rostlin i živočichů najdeme na Labi v Česku už jen v úseku od Střekova ke státní hranici s Německem. Přesto nebyly tyto unikátní biotopy v rozporu se zdravým rozumem i právem zařazeny mezi předměty ochrany EVL.

Bobře, díky!

Na seznamu předmětů ochrany nechybí alespoň bobr evropský. Jedna rodinka přerostlých ,plyšáků‘ si postavila svůj hrad i přímo v Ústí. A dobře se bobrům daří i na Labi pod Ústím, zvlášť v pozůstatcích slepých ramen a tůní v nivě pod Svádovem nebo zbytcích lužního lesa u Nebočad. Ústečané už umí rozeznat bobra od nutrií, které tu s námi také žijí a nechávají se s kachnami na nábřeží vykrmovat rohlíky. A lidé nadšeně vypráví historky a sdílejí videa z blízkých setkání s bobrem. Kromě hlavní inženýrské činnosti tak v Ústí bobři „na vedlejšák“ ještě lektorují environmentální výchovu.

A dál?

Stříbrné Labe se pokojně klikatí svým údolím. Co se o něm bude psát za sto let? Bude čistší, plné života? Bude konečně respektované proto, jak úžasné je to místo, a ne proto, jaký má „potenciál“, ať už to znamená cokoliv? A budeme my těmi, kteří přese všechno, co vědí, nezabránili dalšímu ničení labského údolí?

Článek vznikl v rámci projektu Poklad na stříbrném Labi, který je spolufinancován Norskými fondy.

Ladislava Filipová je botaničkou Muzea města Ústí nad Labem a zabývá se i environmentální výchovou a udržitelností.