VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Díky několikaleté práci mnoha lidí se letos podařilo dokončit velký sen ochránců přírody v CHKO Železné hory - zbavit louky v přírodní rezervaci a evropsky významné lokalitě Maršálka systematické odvodňovací drenáže. Otakar Štěrba, nestor české ekologie, by měl radost, neboť v geniálně srozumitelném článku ,Proč právě říční krajina‘ přesvědčivě dokazuje, proč je nezbytné zadržet vodu v iniciální říční krajině, v pramenných oblastech. Téma se s postupující klimatickou změnou stává stále více aktuálním, plošně odvodněnou má naše republika čtvrtinu zemědělského půdního fondu.

Luční perla

Přírodní rezervace Maršálka je jedním z posledních zbytků bývalé nádhery mokřadních luk Železných hor. Osmihektarový ostrůvek luční krásy je obklopen mořem orné půdy a monokulturního smrkového lesa. Součástí rezervace byly i plošně odvodněné a druhově chudší partie při okrajích. Naopak v centrální části, která v minulosti unikla plošnému odvodnění, se nachází rozmanitá mozaika podmáčených luk, často s velmi pozvolnými přechody jednotlivých vegetačních typů. Vyskytují se zde druhově bohatá nevápnitá slatiniště s masožravou rostlinou rosnatkou okrouhlolistou (Drosera rotundifolia), na něž navazují vlhké pcháčové (Cirsium) louky. Na jaře zde hojně kvete prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) a všivec lesní (Pedicularis sylvatica), koncem léta je možné obdivovat bělostné květy tolije bahenní (Parnassia palustris).

Na druhově pestré luční porosty jsou vázána početná společenstva bezobratlých. Na slatiništi nalezla útočiště jedna z největších populací kriticky ohroženého drobného plže vrkoče Geyerova (Vertigo geyeri) v ČR. Z denních motýlů zde můžeme zastihnout 46 druhů. K nejvýznamnějším patří hnědásek rozrazilový (Melitaea diamina), který má v přírodní rezervaci nejsilnější populaci na území Železných hor.

Trocha historie

Ještě začátkem padesátých let minulého století bylo místo dnešní rezervace s navazujícími loukami jedním z největších tokanišť tetřívka obecného (Lyrurus tetrix) na Vysočině. Během kolektivizace bylo několik pozemků v okolí převedeno na ornou půdu a v šedesátých letech byla zkáza dokonána plošným odvodněním rozsáhlých ploch systematickou drenáží. To postihlo i část dnešní rezervace. Centrální vodoteč, bezejmenný pravostranný přítok Dlouhého potoka, byla napřímena a zahloubena. Po vyhlášení přírodní rezervace v roce 2001 se postupně podařilo vykoupit všechny pozemky od soukromých vlastníků do vlastnictví státu. Od roku 2015 byl intenzivně připravován projekt, jehož cílem bylo zrušení funkčnosti plošného odvodnění, zadržení vody, zpomalení odtoku a v neposlední řadě i podpora druhové pestrosti území.

Jak nalézt drenáže?

V první fázi řešení byla provedena analýza území s využitím dostupných podkladů, včetně aplikace metody identifikace drenážních systémů pomocí dálkového průzkumu Země. Kromě původních projektů byly pro identifikaci drenážních systémů použity aktuální i archivní letecké měřické snímky. Pro zjištění historického průběhu koryta vodního toku byly dále využity i originální mapy stabilního katastru 1 : 2880 z roku 1838. Zároveň se podařilo zajistit projektovou dokumentaci staveb odvodnění zasahujících přímo do plochy rezervace i na přilehlých pozemcích, přičemž u stavby, která je přímo v rezervaci, se jednalo o zákres skutečného provedení, nikoliv pouze o projekt před jeho realizací. To je velmi důležitá skutečnost, protože ve většině případů nebyl při vlastní realizaci důsledně dodržen projekt a skutečné provedení stavby se tak, někdy i dost zásadně, liší od projektové dokumentace. Následně na základě shromážděných dat a vyhodnocení všech výše uvedených podkladů bylo provedeno podrobné terénní šetření aktuálního stavu lokality. V rámci průzkumu byly přesně zaměřeny v terénu zjištěné prvky systému odvodnění a zásadní projevy jeho omezené funkčnosti v jeho různých částech ve vazbě na výškové poměry. To vše ve svém součtu umožnilo mimořádnou přesnost zákresu předpokládané lokalizace svodných podpovrchových drénů v projektové dokumentaci, která byla následně během realizace stavby potvrzena.

Hlavní drény byly vykopány bagrem. Při výkopech byla promíchávána vykopaná zemina se střepy z rozdrcených trub a výkopek byl následně navrácen se zhutněním po vrstvách. Boční sběrné drény byly přerušovány bodově po úsecích jílovými clonami. V místech původního vzájemného napojení hlavních svodných drénů byla vybudována soustava šesti neprůtočných tůní, lišících se rozsahem vodní plochy, hloubkou, členitostí a sklonem břehů. Koryto potoka bylo v minulosti technicky upraveno a prohloubeno za účelem rychlého odvedení vody z vybudovaných meliorací. Staré napřímené koryto bylo nyní zahutněno jílovou zeminou s cílem zajištění povrchového odtoku vody a sycení navazujících luk vodou. Pro omezení průsaků a zajištění stability úpravy revitalizovaného koryta byly v trase toku umístěny pod úroveň terénu příčné prvky z dřevěných klád a geotextilie.

Přebytek vykopané zeminy z tůní byl uložen jako hutněná ochranná mez po obvodu části PR s cílem zamezení erozních smyvů z pozemků s ornou půdou nad rezervací. Pro podporu biodiverzity byly na hraně meze vybudovány suché zídky se zimovišti pro obojživelníky a plazy, mez byla v dílčích úsecích osázená keři.

Pozitivní efekty dokončeného díla byly patrné již v průběhu realizace. Mnohem větší nasycení luk vodou je zřejmé, všechny tůně jsou plné vody. V dalších letech bude průběžně vyhodnocováno, zda se zvláště chráněné druhy z centrální části rezervace budou postupně šířit i do dříve odvodněných ploch.

Stejně jako byl v úvodu zmíněný článek Otakara Štěrby jedním ze zásadních inspiračních zdrojů pro uskutečnění snu na Maršálce, doufejme, že i tento text dodá některým čtenářům odvahu k realizaci dalších konkrétních akcí pro obnovu pramenné říční krajiny. A to i proto, aby se temná vize Otakara Štěrby ze závěru jeho článku - Vzhledem k tomu, jak se náš stát k celé problematice říční krajiny doposud staví, jsou moje představy v tomto směru jen ty nejčernější - nestala skutečností.

Vlastimil Peřina (1975) pracuje v AOPK ČR na Správě CHKO Železné hory. Má rád starou čínskou poezii a mladá moravská vína. Nemá rád hyperprózu současného světa. Ve volném čase pozoruje ptáky, nejraději rorýsy.

Lenka Tlapáková (1975) pracuje v AOPK ČR na Správě CHKO Železné hory. Před nástupem do AOPK ČR působila ve Výzkumném ústavu meliorací a ochrany půdy. Je členkou České společnosti pro krajinnou ekologii. Přírodu a krajinu ráda poznává z různých úhlů pohledu včetně vertikál a nadhledů při horolezení. Raději koná, než mluví.