VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Motto: „Celý svět nedá ti, nedá, vodní čím říše rozkvétá…“
(Z árie Vodníka, opera Rusalka, Antonín Dvořák, libreto Jaroslav Kvapil.)

Vábení i obava

Vábení mokřadů mě provázelo od raného dětství. Ne nadarmo první operou, na kterou mě mí rodiče vzali do starobylého brněnského divadla (tehdy Janáčkova, nyní Mahenova), byla Rusalka. Bylo mi tehdy úzko, jestli voda z jeviště nevyteče mezi nás a nezaplaví hlediště. Tak opravdová byla tehdy scéna.

V lidském povědomí bývaly mokřady něčím hrozivým, kam nebylo radno vstupovat. Světýlka bludiček vábila osamělé poutníky do míst, z nichž nebylo návratu. Dodnes se zpívá, že „Saintlouiský močál pod nohou uhýbá … močál ho uchvátí“. Tedy něco strašidelného, kam člověk spíše zabloudí, než aby to vyhledával. Na Moravě zase „Jožin z bažin močálem se plíží…“. Se starším bratrem jsme měli oblíbené úsloví „stáhni se do bažin“ ev. „zelená příšero, stáhni se do bažin“ - úsloví převzaté z četby foglarovek. Rehabilitace se mokřady dočkaly až na přelomu tisíciletí. Lidé konečně pochopili, že plošným vysoušením krajiny si už řada předchozích civilizací podřezala větev. Světový den mokřadů je slaven každoročně 2. února, na památku podepsání Ramsarské úmluvy o mokřadech v roce 1971. Den mokřadů byl ustanoven, aby zvyšoval povědomí o jejich hodnotě pro lidstvo a planetu. Na našem území je zejména v posledních dvou desetiletích patrná snaha o zachování zbytků původní přírody i obnovu zaniklých mokřadů.

První smyslové doteky

Jedním z prvních mokřadů mého života se stala Holásecká jezírka díky nedělním rodinným vycházkám z Brněnských Ivanovic, kde žili rodiče mého tatínka. Ve druhé polovině gymnaziálního studia se tato jezírka stala mým prvním badatelským objektem a díky lokalitě, resp. úspěšné obhajobě své práce v biologické olympiádě Natura semper viva jsem se i při nepatřičném původu dostala na odvolání na vysněnou biologii na brněnské univerzitě.

Ale už v předškolním věku jsem také objevila svou celoživotní lásku, Velký pařezitý rybník na Vysočině. Cachtání v mělké zátoce řídce prorostlé ostřicemi s jemným dystrofním opadem, vnímání vůně a její vtiskování do paměti, mělký dystrofní opad z ostřic, koberce rašeliníku zasahující ze západního břehu do vody zátoky… Při pozorování vodního života mi tehdy byla průvodcem drobná knížka K. Patočky Kouzla se zvířaty z edice OKO.

Další mokřadní kapitolu mého života vyplňuje náhorní planina Jeseníků, okolí osady Rejvíz. Zatímco Velké mechové jezírko jsme po haťových stezkách navštěvovali s rodiči, k záhadnému Malému mechovému jezírku jsem pronikla (ještě bez znalostí o ochraně přírody) asi v deseti letech díky partičce dětí, trávících léto na rekreační chatě Akademie věd. Vrátili jsme se živí, respekt k houpavým kobercům rašeliníku zůstal v dětské duši zakotven. Malé mechové jezírko již dávno podlehlo přirozenému zazemňovacímu procesu (stárneme všichni). Dnes je nejrizikovějším zážitkem při pohybu v jádrové zóně chráněné krajinné oblasti oprávněná pokuta. Touhu zaplavat si v temné hnědé vodě rašelinného jezírka jsem si naplnila až ve Finsku. Užila jsem si pocit dokonalého štěstí zavěšena lokty o koberec rašeliníku přečnívající z břehů na hladinu, ve „vonné paměti“ (pojem z díla M. Nevrlého Karpatské hry) umocněný smyslový vjem založený už v dětství na Mechových jezírkách, ale zažitý mnohem později v rašelinných okrajích Meklenburgských jezer (NPR Serrahn), kde jsem stejně jako řada amatérských ornitologů mé generace strávila řadu týdnů.

Poznání a záchrana přírodního klenotu

To nejúžasnější z jižní Moravy, lužní lesy na soutoku Dyje s Jihlavou a mokřady jižní Moravy, jsem v dětství poznala jen shora, při shlížení ze hřbetu Pálavy. Tento dluh si doživotně vracím výzkumem drobných mokřadů, které po velkoplošném ekologickém zločinu ve střední Evropě zůstaly. Až poté, co jsem přešla ze studia planktonu na záhadnější složku mokřadního života, a to na sinice a řasy žijící ve spleti vodních rostlin, na rákosinovém opadu, ponořeném dřevě i v povlaku na dně, se můj život propojil s mokřady přímo fyzicky. Tehdejší náčelník Agentury ochrany přírody a krajiny se sídlem v Brně Mojmír Vlašín potřeboval od nezávislých hydrobiologů ověřit, zda je na přírodní památce Jezírko Kutnar ještě co chránit, anebo lze vyhovět požadavkům zemědělců na zrušení, aby mohli orat až k mokřadu. První posuzovatel, pragmatický odborník na zoobentos a sportovní rybář, prohlásil tůň za bezvýznamnou a určenou k zániku. Mojmír tam nasměroval mě, aby získal ještě další pohled. Hned napoprvé jsem ve vzorcích z letního odběru na tůni pod kuratelou třeboňského pana profesora Komárka objevila úžasné poklady: sinici Microchaete calothrichoides, kterou už 70 let nikdo neviděl. Byla objevena a popsána v jedné z tůní vzniklých ze starých dunajských ramen ve vídeňském Prátru, ale ta tůň mezitím zanikla. Jezírko Kutnar se stalo prvním místem, kde byla znovu nalezena a kde jsem na starém rákosu nalezla pěkné populace. V dalších letech jsem tento druh nacházela v Kutnaru téměř pravidelně, postupně jsem ji objevovala i na dalších lokalitách, ale jen velmi vzácně. Spolu s dalšími druhy sinic a řas se pro mě stala indikačním druhem pro určení zachovalosti přírodního prostředí. Ale proč se ty dva posudky tak zásadně lišily? I to se povedlo zjistit. První zpracovatel použil mapy vydané povodím Moravy, ale na nich byl jako Kutnar označen úsek blízkého vodního kanálu, v té době celého krytého okřehkem. Pro druhé zpracování byly použity geografické mapy Československa a na nich byla jako Jezírko Kutnar označena samostatná bezodtoká tůň, s původem v ramenech dávného toku Dyje. Naše tůň obklopená loukou a lesíkem (nikoliv polem) se stala jedním ze zbytků takové lužní krajiny, jaká zde byla až do oněch 80. let se vznikem Novomlýnských nádrží. Ve druhé polovině 80. let bylo jezírko v pokročilém stadiu zazemnění stejně jako mnohé další tůně, dříve hostící bohatou vodní flóru (leknín bílý, voďanka žabí, stulík žlutý, šmel okoličnatý a další, v 60. letech ještě i řezan pilolistý). Doposud trvající algologický průzkum jsem doplnila sledováním makrofyt a zooplanktonu. Díky podrobnému výzkumu jsem za několik desetiletí získala přehled o ekologických nárocích, lépe řečeno citlivosti různých druhů sinic a řas na negativní vlivy z okolí, vymezila se mi řada dobře poznatelných druhů rozsivek, sinic i zelených řas nebo parožnatek jako spolehlivých bioindikátorů (použito např. v učebnici ekologie Machar, Drobilová et al.: Ochrana přírody a krajiny v ČR vydané v Olomouci 2012). Algologický průzkum se stal jedním z podkladů pro management drobných mokřadů (na jižní Moravě například PP Jezero u Vacenovic, PP Stibůrkovská jezírka, tůně a malé pískovny na Soutoku, obnovené tůně na Trkmanci a další). Jezírko Kutnar jsme opakovaně zachraňovali odbahněním a prohloubením, po němž se samovolně obnovila již vymizelá populace leknínu bílého a dalších vodních rostlin, sinicová a řasová flóra reagovala velmi citlivě a máme už zachyceno více sukcesních fází tohoto jedinečného mokřadu. V první řadě však bylo nutné obnovit ochranné pásmo, naprosto nerespektované zemědělským družstvem. To rok od roku přiorávalo blíže k tůni. Velké úsilí stálo přesunutí prašné cesty pro traktory, vedoucí přímo podél tůně, až za větrolam, přirozenou hradbu zbytku lužní krajiny. Přírodní památka a vzácná perla Jezírko Kutnar, pamětník lužních mokřadů před vznikem Novomlýnských nádrží, byla zachráněna právě na základě algologického průzkumu.

Nástrahy terénu

Kromě krásy a biologické rozmanitosti tůní jsem doslova na vlastní kůži okusila to méně příjemné: kromě komářích štípanců a následné boreliózy také cerkariovou dermatitidu. Mokřady zarostlé vodními rostlinami hostí početné populace vodních plžů a ti jsou mezihostiteli ptačích motolic. Invazní larvičky cerkarie si běžně pletou teplokrevné vetřelce s vodními ptáky, ve kterých by dokončili svůj vývojový cyklus. Výsledkem jsou vyhnisávající boláky, kterými se tělo zbavuje zbloudilých larviček uhynulých poté, co nepřekonaly hradbu lidského imunitního systému. Na tuhle „exotiku“ reagovala postarší kožní lékařka na poliklinice slovy: „To máte z té přírody!“ Dnes už je cerkariová dermatitida v hledáčku hygieniků sledujících „koupací vody“.

Další setkání se „zly“ přírody je nabídnutí vlastní krve chráněnému živočichovi, pijavce lékařské (Hirudo medicinalis). Krev se nesráží, potvora vypustí do rány antikoagulační látku hirudin, a tak není-li zavčas odtržena, krev pomalu teče ještě po příjezdu osobákem do Brna. Ptala se mě kolegyně z fakulty, když se svou studentkou chystala mapování výskytu: „Oli, a jak ty pijavky lékařské najdeme?“ „Ony si vás najdou samy jako svačinku. Ovšem to nemůžete jít do vody pogumované, krvežíznivé stvoření musí kořist ucítit.“

Velkého poučení se mi dostalo od mé milované tůně ve 25. roce výzkumu. Odběru vzorků sinic, který vyústil ve společnou vědeckou publikaci, se se mnou zúčastnily dvě kolegyně z Hydrobiologického ústavu AV v Českých Budějovicích. Díky kolektivní práci (obvykle sem jezdím odebírat sama) jsem se, zaháčkována porostem růžkatce ostnitého (Ceratophylum demersum), expanzívní rostliny zatahující tůň a urychlující zazemňovací proces, neutopila. Metodicky jsem tento zážitek popsala v našem časopise pod titulem „Jak se neutopit“ (Olga Skácelová, Veronica č. 4/2013, s. 13). Od té doby citlivě reaguju na dotek růžkatce a otáčím se zpět ke břehu. Možná to ten růžkatec myslel jako odvetu: dle mých připomínek k managementu ho ochranáři těží z loďky a vytahují obrovskou masu do kupek na břeh. Z těch jsem si pak seschlou biomasu plnou vápníku, hořčíku, síranů a uhličitanů odnášela při odběrech v pytlích do květináčů na pěstování rajčat, a chutnalo jim…

Dobrozdání za přátelství

Moje mokřadní předurčení se tedy zrodilo u Holáseckých jezírek a na Velkém pařezitém rybníce, posíleno bylo rašeliništi Rejvízu a na gymnáziu jsem pod vlídným vedením dr. Hudce (z původního ornitologického kroužku při brněnském Domu pionýrů a mládeže) pronikla do světa ptactva, nejvíce právě rybničních litorálů. Ornitologii jsem si sebekriticky už kvůli absenci hudebního sluchu ponechala jen jako koníčka, a kromě poznatků a zážitků z terénu mi přinesla několik celoživotních přátel. Dalším významným bodem mé mokřadní cesty bylo propojení se skupinou mokřadních badatelů školy Slavomila Hejného, Dagmar Dykyjové a Jana (Honyho) Květa. Zde jsem počínaje účastí na třeboňském kurzu vodních makrofyt (zúčastnila jsem se ho v roce 1983 a ze základních poznatků čerpám dodnes) pronikla do vícegeneračního společenství mokřadních badatelů a s mnohými mě pojí celoživotní pracovní nebo i přátelské pouto.

Závěrem připomínám báseň Jana Skácela ze sbírky Odlévání do ztraceného vosku (1984), kterou jsem použila jako motto své disertační práce zaměřené na průzkum řasové flóry:
…
A kdo se do luk vydá stane u té vody
po které pluje leknínový květ
jako hrst sněhu jako tělo víly
a němá pověst starodávných let

Tímto chci složit poklonu básníkovi, který se bohužel ve stáří zprofanoval naivní chválou „… promlouvá vítr v řádkách kukuřice, je konec žízně v kraji pod Pálavou…“, účelově využitou budovateli Novomlýnských nádrží.

Olga Lepšová (1956) se přes třicet let věnuje sinicové a řasové flóře mokřadů včetně připomínek k managementu. I při svém působení na přírodovědecké fakultě v Českých Budějovicích (od roku 2011, v letech 1984-2011 v Moravském zemském muzeu) se nadále věnuje cenným jihomoravským lokalitám.