VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Co spojuje pěší poutě z Moravy až na konec světa, z Vysočiny k Baltskému moři nebo napříč středomořskými ostrovy a biblickou krajinou?

Jdu.

Krok za krokem, den za dnem.

Nohy klapou po krajnici. Udusanou polní pěšinou. Lesní stezkou, zavěšenou v prudkém kamenitém svahu. Slizkým korytem potoka, rašeliništem. Květnová Sicílie, červnová norská Hardangervidda s tajícími poli sněhu, pošmourné listopadové Portugalsko, labská cyklostezka nedaleko ošumělé barokní kaple mezi Roudnicí a Terezínem.

Kulisy, počasí, krajina i lidé, defilující přede mnou jako figurky na šachovnici. Vše plyne, jak by řekl Herakleitos.

Něco ale zůstává neměnné a konstantní.

Je to právě chůze samotná.

Není to auto, které mě pohodlně doveze až na parkoviště, výstupní centrálu s kulisami ledovatých štítů či zachovalé pozdně gotické katedrály, k častému cíli selfie tyčí a instagramových fotek.

Není to kolo, které mi umožní krájet denně desítky kilometrů a fičet si to krajinou s větrem o závod. Když mě scenérie omrzí, opřu se do pedálů a zvolním až u hradby lesnatých bochníků, které se modravě klubou na obzoru.

Není to ani dálkový běh, ultramaraton. Nejsem-li nadšenec, který této kratochvíli věnuje veškerý svůj volný čas, dříve či později se dostaví útlum, letargie, zdravotní problémy, vyhoření fyzické i mentální.

Není to - z jiného soudku - ani autostop, kouzelná kratochvíle volnomyšlenkářů osvobozených od tíže času, kteří neřeší den ani týden a netuší, kam je osud zavěje tento večer.

Je to zkrátka pěší chůze, prazáklad našeho pohybu, někdy skoro k uzoufání nudná a fádní, jindy svěží a naplňující. Přiměje mě nehodnotit, nesrovnávat, nepaušalizovat, nýbrž užívat si doslova každý krok - byť někdy může jít o užívání si značně trpké a bolestivé.

Chůze má meditativní náboj; doslova mě nutí všímat si maličkostí při cestě a zaobírat se jimi i dnes, kdy mi to sportovním žargonem nelepí.

Chůze se dá dobře naplánovat, je relativně bezpečná, nevyžaduje zvláštní technické zázemí či schopnosti a mysl lze často plně napřít k tomu, co se odehrává v duši.

Téma pouti se mi v životě dlouho vyhýbalo.

Ač duchovně založen, vnímal jsem ji jako cosi zvláštního, anachronického. Proč bych měl putovat napříč nudnou krajinou, protkanou silnicemi a benzinkami, když můžu dojet až k okraji pískovcového skalního města, na pár dní utonout ve stržích a pak zase popojet někam, kde je to zajímavé? Postoj bujného mláděte, energií sršícího dvacátníka, dravého lovce dechberoucích šírav a pohledů, onoho dychtivého kralevice, jak o něm píše Míla Nevrlý v Karpatských hrách.

Lámat se to začalo těsně před třicítkou. Několik týdnů strávených v drsné subarktické krajině daleko za polárním kruhem. Kouzlo půlnočního Slunce, magie vřesin, močálů, někdy blažené, jindy temné osamění. Dusot sobů po tajících sněhových polích, pískot lumíků, nekonečné, takřka bezbřehé moře svobody.

Přešlo dalších pár let a já se ocitl na Jesus Trail v Galileji. Silný, téměř hmatatelný dotek biblična v kulisách evangelijních míst. Odpočíval jsem tam v objetí Boží blízkosti poté, co se doslova pár desítek metrů za mými zády v Jeruzalémě střílelo a co mě místní mládenci v městečku Kana vítali nikoli vínem, zato sprškou kamení. Propojení s dávnými událostmi toho kraje nemohlo být silnější. Nocoval jsem na břehu Galilejského jezera v sousedství Kafarnaum a Tiberiady, probouzel se ve skalní rozsedlině těsně pod vrcholem hory Tabor, odkud hlaholily zvony pravoslavného monastýru.

Pak pěšky z rodné Třebíče k Baltskému moři. Desítky otazníků, vyplývající z hrbolaté a neustále proměnlivé pouti tuzemskem a naopak nekonečným, trochu jednotvárným pevninským mořem našich sousedů. Krajina postupně severštěla, vystupovaly z ní malebné dřevěné kostelíky i oka jezer - a celé to završilo morénami zvlněné Kašubsko. Rovina se mohla jevit bez začátku a konce, uklidňovala a zase činila člověka odevzdaným. Pokochat se výhledem na krajinu bude možné, jakmile dojdu k prvnímu kopečku za městem Chojnice. A to bude zhruba tak za deset jedenáct dní. Vysoká škola trpělivosti a prožívání okamžiku.

Přechody Sardinie a Sicílie. Ten prvý rámovala vzpomínka na milého, blízkého člověka, který nečekaně a mlád odešel pár dní před odletem. Bolestné smiřování, slzy smutku i zase vděčnosti ve stínu kamenných nuraghů a olivových hájů. Na Sicílii naopak životní fazona, trhání chodeckých rekordů i poněkud lehkovážné běžecké experimentování s Etnou (jejíž vrchol mě nakonec odrazil a donutil k pokornému přemýšlení nad vlastními limity).

Čtyřměsíční exodus z Brna do Porta neznamenal jen nejdelší životní pouť, ale také důležité zjištění, že čím více sílím fyzicky, tím zranitelnější jsem duševně. Emoce se s běžícím časem a zkušenostmi nijak nezplošťují, neotupují. Je to přesně naopak. Čím dále jsem od předpisy a zvyklostmi sešněrovaného pracovního života v civilizaci, tím víc se ve mně probouzejí pudy, atavismy divokého zvířete. Kdesi na pyrenejské pastvině ze mě vytryskl vztek tak mohutný, až jsem vší silou vyrval dřevěný patník a mrštil jím pryč jen proto, že se mi opakovaně ztrácelo značení Svatojakubské cesty. Do toho všeho hloubka a ostrost i desítky let starých vzpomínek, útržků, fragmentů situací i rozhovorů, které doma již dávno převrstvil běžný či normální život. Setkání s poutníky, kteří mi nastaví zrcadlo v mnohdy nečekaném úhlu. Krása i bolest, smutek i bezbřehá radost, velmi složitý a dlouhý návrat zpět do onoho normálního života.

Období covidu mě přimělo přejít domovinu od jihu k severu. Bylo 75 let od ukončení hrůz 2. světové války, ze Šumavy jsem tak zamířil postupně k Letům, Lidicím i Terezínu. Mimoto objevování nečekaných půvabů naší vlasti, pozvolný přechod zpěvného jihočeského dialektu v širokou pražštinu, selské baroko jihočeských vsí, seversky působící bývalé dopadové plochy v Brdech, dialog blízkých Točníku a Žebráku i husitského Kalicha a katolické Panny. Uzavřelo to nečekané finále ve Šluknovském výběžku snad s vůbec nejpohostinnějšími lidmi na celé cestě.

V létě 2022 jsme se vydali s přítelkyní ze španělské Ponferrady do Santiaga. Jedenáct dní a 220 kilometrů, čtyřicítková horka i úprk před nočním lesním požárem, dlouhé hodiny u společné kávy i deníku a nakonec zásnuby nedaleko chrámu svatého Jakuba. Byla to právě tahle pouť, která symbolicky završila dlouhé tisíce pěších kilometrů napříč Evropou (a Blízkým východem) a zpečetila přerod dravého mladíka v pozvolna usedajícího muže středního věku…

Usadit se však neznamená zlenivět. A oženit se nemusí znamenat konec poutím. Na tom jsme se s drahou novomanželkou shodli před pár týdny u bran katedrály Nidarosdomen v Trondheimu, v cíli Svatoolafské cesty.

Pěší pouť propojuje nejen jeden kraj a jednu zemi s druhými, rachot města s tichem vřesoviště, širé lány s horskými útesy a roklinami, hlubinu přemýšlení s fyzickou námahou, ale také - a možná i především - člověka s člověkem.

A proto: jdu.

Ondřej Vlk Herzán (1983), vystudovaný fyzický geograf, písničkář a cestovatel. Absolvoval několik pěších poutí napříč Evropou, napsal tři cestopisné knížky a vydal dvě CD. Působil jako manažer ve vědeckém zábavním parku VIDA!, příležitostně přednáší na Mendelově univerzitě.