VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Anketu na téma pěšího putování a pouti připravil a otázku pěti více či méně známým osobnostem/respondentům položil Pavel Klvač.

Petr Čermáček
básník

Budu-li chápat poutí cestu, která vede na místo, mající pro mne zvláštní význam, duchovní, paměťový, symbolický, literární, pak část mých pěších putování bezpochyby byla a je poutí. Jako první mi na mysl vytane putování z Havlíčkova Brodu do Petrkova a Svatého Kříže. Polovina devadesátých let. Student, ostýchavý obdivovatel Bohuslava Reynka, se konečně odváží na výpravu do Petrkova. V polích leží odtávající sníh. Všude živé grafiky, hmatatelné básně. Neodvažuji se jakkoliv obtěžovat, jen nesměle obejdu dům, v zahradě i na dvoře nacházím další a další motivy grafik: kohoutí stopy ve sněhu, kapky namrzajícího ledu na ostružiní, sýkory v trní. O chvíli později dlouho postávám na hřbitově ve Svatém Kříži, přes zeď se dívám na křivolaké brázdy, hlína a sníh ve struktuře, kterou se pokusím od té doby mnohokrát vyrýt v linorytu, vykreslit v tuši. Jen o pár let později: podél Jizery na Malou Skálu. Obrazy Josefa Jíry promítané na sítnici červencovým sluncem, v Boučkově statku plno v hospodě, ale nikdo v patře, v galerii. Na obrazech oči, které vidí za. Ale také konkrétní lidé, jednoho ze starců jsem viděl dole ve výčepu, jsem si tím jist a zároveň se tomu zdráhám uvěřit. Do třetice: putování z Nedvědice do Doubravníka přes Sejřek s mou ženou, každoroční, jednou letní, jindy podzimní. Obyčejná místa v krajině. Nízký let vlaštovek. Třešně, slivoně, hrušně. Vysoká „Špinka“, téměř každoročně plná sladkých kořenitých hrušek. Potřebujeme se každý rok přesvědčit, že je vše na svém místě. Rozpoznat nové. Sledovat víření rorýsů kolem věže doubravnického kostela. Vypít doubravnické pivo. Spolu. To je pro mne další podstatný znak pouti. Nejen za něčím, za někým, ale také s někým. Fyzicky přítomným. Nebo jen zastoupeným: básněmi, prózou, kresbami, grafikami. Chodit Vysočinou s ošoupanými knížkami Ladislava Dvořáka, Miloše Doležala, Jakuba Demla v kapse či v batohu - to jsou pouti, které mně stále poskytují radost a útěchu.

Sarah Haváčová
herečka

Dychtivě jsem očekávala několik měsíců svaté tři týdny letošní dovolené. Že se ponese rekreace v putovním duchu, jsem věděla už dávno. Poprvé jsem se účastnila Svatojakubské pouti před čtrnácti lety se svým bratrem. Ve svých devatenácti letech jsem ji více nazírala jako dobrodružnou jízdu na horské dráze než spirituální výšlap. Stopovali jsme tři dny do Bragy, pak šli pěšky do Santiaga de Compostela. Cestou nás ubytovali muslimové, ateistka i křesťané. Byly nám zaplaceny jízdenky TGV do Paříže. Omar mi tenkrát řekl: Sarah, nauč se přijímat. Dary, které dáváme my vám, budete jednou předávat vy dál. Pochopila jsem, že bez ohledu na vyznání víry zářily odlesky Boha ve všech srdcích lidí, které jsme cestou potkali.

V roce 2020 jsem se vypařila do Portugalska opět. Na týden. Abych rozdýchala nefunkční vztah, abych odehnala COVID, abych zapomněla na bolest. Byla jsem bez práce. Panna Marie ve Fátimě vévodí poutnímu místu. Chtěla jsem jí tedy pozdravit. Spala jsem pod hvězdami a druhý den konvertovala ke katolické církvi. Sarah, neboj se, máš svého otce! Uslyšela jsem hlas z nebe pod sochou Krista ve Fátimě. Klepala se mi tenkrát kolena. Biřmování jsem podstoupila letos na jaře v Praze. Když přišel srpen, už jako navrátivší se k církvi ztracená dcera, jsem si prošla kus švédského Kungsleden, norské pouti svatého Olafa a skončila jsem v ekumenickém Taizé ve Francii, kde se medituje a zpívá.

Obliba této prazvláštní turistiky rok od roku roste. Například Svatojakubská cesta bývá místy zahuštěna jako na Václaváku. Mnozí turisté nepřísluší k žádné organizaci, jak tomu bylo i v mém případě, přesto však putují krajinou, jejich cílem je kostel. Vnímám ve společnosti lidi lačnící po duchovní sféře, hledající možnost vybalancovat materiální dobu. Cesta je paralelou k životu samému. Začne, skončí, chvílemi je těžce fyzicky náročná, člověk se na ní prokope k základům svého bytí, a to nejen v případech, kdy žíznící hledá zdroj pitné vody. Kde naleznout smysl Života? Já ho nalezla na Cestě, objevila jsem Pravdu. A kdybych někdy v životě opět plakala a bolestí padala, postavím se. A půjdu! Hlavní je jít. Protože jen ďábel se po pádu nezvedne, člověk však musí a má.

Jiří Peňás
novinář

Existují takové hezké knížky německého medievalisty Norberta Ohlera Náboženské pouti ve středověku a Cestování ve středověku, které si občas vezmu k ruce a rád si v nich čtu. Jsou tam různé definice a popisy poutí, které jsou neodmyslitelně spojeny s nějakým náboženským, tedy duchovním důvodem. Ten já rozhodně neodmítám a nepopírám, ale jsem si vědom, že té soustředěnosti, oddanosti a vydanosti smyslu poutě - tedy v křesťanství je to zbožné putování za ostatky svatých - již těžko mohu dosáhnout nebo ji naplnit. I když se jí úplně neodpírám a vím, že vlastně to, co tady po těch původních a pravých peregrinech zbylo, je možná to nejlepší, co v krajině po lidech zůstalo… Vyšlapané cesty, kaple, křížky, aleje, kostely, samozřejmě nejen poutní, ale ty bývají obzvláště krásné… Spíš jsem ale představitel už upadlé formy poutnictví, která se více podobá bezcílnému bloumání, mělo to latinský termín vagari, a projevovalo se tím, že takový poutník vlastně neměl úplně jasný cíl, šel tam, kde se mu to zrovna hodilo, oklikami anebo nesmyslnými směry, zastavil se, kde se mu to zrovna líbilo, od meditace a usebrání ho pořád něco rozptylovalo a odvádělo, pořád se rozhlížel kolem sebe, a když ho to přestalo bavit nebo už ho bolely nohy, tak sedl na vlak nebo autobus a dojel tam, kam potřeboval. Já jsem založením spíš hedonista, psychologickým typem piknik a mentalitou čím dál více spíše esteticky založený introvert, takže nemám potřebné sklony asketické, natož masochistické, které by mi umožňovaly se týrat dlouhými vyčerpávajícími pochody, živit se přitom bobulemi, lískovými oříšky nebo žebráním po staveních. Od určitého věku dávám přednost i na nocleh pohodlí a soukromí, takže ani bych se asi necítil dobře v hromadných ubytovnách, jež jsou, jak vím, poutníkům stále někde nabízeny: například do Santiaga se nechystám právě z těchto osobních důvodů či indispozic. Ale touha po cestě, pokud možno pěší, volnou krajinou je mi něčím jako dýchání a doufám, že mě jen tak neopustí a tělo nezradí. K tomu bych se měl na nějakou skutečnou pouť vydat. A poprosit.

Markéta Pilátová
spisovatelka

Moje pěší putování mají skutečně čím dál častěji charakter pouti. Pouti horské. Bydlím na horách, v Jeseníkách, kousek od Červenohorského sedla. Tam se dá báječně putovat po hřebeni, který připomíná hřbet nějakého ohromného, prastarého zvířete. Do Jeseníků jsem jezdila už jako dítě, nikdy jsem se jim nevzdálila a nakonec jsem se v nich i zabydlela. Dnes už nechodím po turistických značkách, ale lesními pěšinami a v létě putuju podél koryt horských potoků, koupu se v ledových tůních a usínám pod stromy v mechu. V zimě nasadím skialpy a hřeben se najednou stává zvláštně přehledný a vlastně nenáročný, a když člověk sjíždí dolů, má pocit, že tolikrát prošlapané hory mu vždycky ukážou úplně jiné tváře.

Ale pokaždé, když nastanou letní dny, začnu toužit po jiných horách. Jsou mi stejně drahé jako Jeseníky a jmenují se Dolomity. V jednom jejich trochu zapadlém údolí leží malé městečko Alleghe a z něj vyrážím každé ráno na opravdu horský výšlap. Vápencové skály mají zvláštní kouzlo a kopce mezi nimi mi trochu připomínají hřeben Jeseníků. Dá se po nich putovat celé dny a týdny, aniž by člověk, když se vyhne údolím, kde jsou lanovky (co kohokoli vyvezou jakkoli vysoko), musel potkat živou duši. Spát se dá v tzv. bivacích, malých dřevěných domcích podobným horským útulnám, nebo sejít do kempu, nebo do hotelu. To ale stojí nejmíň tři hodiny ostrého sestupu, a tak je lepší putování nepřerušovat a zůstat na hřebeni hor. Do snů vám pak jemně cinkají kravské zvonce, protože vždycky, když máte pocit, že jste vylezli nejvýš, jak jste mohli, ukáže se, že kousek od vás se pase nějaká stejně zdatná kráva.

A nikdy se mi nechce dolů. Do světa rovin, plného pohybu, chvění a usilování. Okamžitě se mi začne stýskat po majestátní nehybnosti hor, po nelítostném tichu přerušovaném jen občas zaskřehotáním nějakého dravce. Když putuju v horách, pěšky a s batohem na zádech, mám vždycky pocit, že jsem blíž tomu, čemu se říká skutečnost, protože jen v horách je tichá a nehybná, takže si ji mohu doopravdy prohlédnout.

Jiří Glonek
knihovník

Své delší cesty po horách jako druh pouti bezesporu chápu. A pokud se v tomto smyslu konkrétněji zamyslím třeba nad svým zatím nejdelším tříměsíčním putováním po karpatském oblouku, tak jsem ho vnímal jako cestu za poznáním. A zdaleka nejen ve smyslu krajinném, ale v mnohovrstevnatém významu tohoto slova. Což u mě ostatně platí i pro další obdobné akce. Karpatské putování jsem bral jako letitý splněný sen, jako dobrodružství s nádechem romantiky vykoupené určitým každodenním drilem a dřinou. Leč tou nejkrásnější. Jako poutnický život oproštěný od zbytečností, pouze s tím, co člověk k absolvování zvolené cesty po horských hřebenech (se startem i cílem u Dunaje) potřebuje a sám unese. Jako cestu, která odhalí leccos o vás samotných, o tom, co dokážete, nebo co je pro vás osobně skutečně důležité. Pěší putování, které ukáže, jak málo vlastně člověk potřebuje k pocitu štěstí a naplnění. Zkrátka pouť za svobodou a poznáním, na níž však trochu paradoxně nejčastěji fakticky nemyslíte na nic. Respektive jen na cestu samotnou. Takže zejména na to, kde naberete vodu, co budete jíst a kde večer složíte hlavu. Člověk si tuto zdánlivou jednoduchost užíval. Zároveň byl ale touto nejistotou někdy i poněkud psychicky vyčerpán.

Zajímavé je, že řada místních lidí (jedno zda třeba v Rumunsku či na Slovensku), se kterými jsme se na cestě potkali, smysl naší pouti krajinou nechápali. Někteří se za ní dokonce snažili hledat roztodivné motivy vyvěrající z osobní či rodinné krize nebo z finančního prospěchu. Jiní naši každodenní rutinu, spojenou s ranním vstáváním a následnou chůzí až do večera, pokládali za něco, co je horší než chodit do práce. Nutno přiznat, že v případě brzkého vstávání jsem si za sychravých podzimních dnů nezřídka myslel něco podobného. Záhy mě to ale přešlo, protože putování krajinou mě činí šťastným. A o to v životě jde především…