VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

První část textu o Svaté Hoře Athoské nebo Athonské, jak bývá v české starší tradici také nazývána (tak o ní psal český učený mnich Sáva Chilandarec, jenž žil v klášteře Chilandar na Svaté hoře od roku 1881 až do své smrti v roce 1912, ve své Knize o Svaté Hoře Athonské, vydané v Praze v roce 1911, která je dodnes jediným českým a nepřekonaným průvodcem, historií, krajinou, kláštery i přírodou Svaté Hory v jednom), předkládáme čtenářům v čísle Veroniky, věnovaném tématu poutí a poutnických cest možná trochu nepatřičně. Do tohoto nejsvětějšího místa pravoslavného křesťanství (s výjimkou Svaté země, samozřejmě), svérázné mnišské republiky s dvaceti činnými kláštery, z nichž žádný není mladší než ze 14. století (většina však byla založena již ve století předcházejících), totiž nevede žádná poutnická cesta. Nic podobného té nejslavnější do Santiaga de Compostela či dalším stezkám na některá jiná slavná posvátná místa západního římskokatolického křesťanství, mezi něž nejnověji přibyly i cyrilometodějské poutnické cesty na Velehrad z Levého Hradce, Mikulčic, Jablunkova, Trenčína či Svatého Kopečku u Olomouce, spojující přes řadu pohoří cyrilometodějskou tradicí opředený Velehrad s jinými slavnými poutními místy a odkazující mj. na kulturní kořeny Slovanů. Proč tedy na Athos, jenž je centrem světové ortodoxie, a to již od 60. let 10. století, kdy zde za pomoci svého přítele, byzantského císaře Nikefora Foky založil sv. Athanasie Athoský první klášter Velikou Lávru, žádná taková stezka nevede? A přitom by ty stezky mohly být velmi zajímavé: vždyť by musely vést přes nejrůznější balkánská pohoří, nocovat by bylo možno v srbských, bulharských, makedonských, albánských a v neposlední řadě pochopitelně také v řeckých klášterech nebo v různých horských vesnicích, útulnách či na salaších. Radost si představit. Nu, je to proto, že Athos, respektive tamní klášterní život, by takovéto masové poutnictví nepřežil. Je to i proto, že se na něj vlastně nedá vkročit suchou nohou, jakkoli se jedná o třetí, nejvýchodnější prst poloostrova Chalkidiki (vedle nejzápadnější Kasandry a prostřední Sitonie), a nejde tedy o ostrov. Suchozemská cesta na Athos je totiž zcela uzavřená právě proto, aby se zamezilo nekontrolovanému přílivu poutníků. Do nejslavnějších klášterů pravoslaví je proto nutno přepravit se lodí. A denně tam může dorazit jen velmi omezený počet 110 návštěvníků, a z nich pouze 10 nepravoslavných! A konečně, mezi těmi poutníky nesmí být žádná osoba ženského pohlaví. Celá mnišská republika, zasvěcená Panně Marii, má již od 10. století typikon (soubor klášterních pravidel), který do ní ženám, ale také všem hospodářským zvířatům ženského pohlaví, přístup neumožňuje. Traduje se, že když se na poloostrov vypravila manželka císaře Nikefora Foky, zjevila se jí ještě na pláži Bohorodička se slovy, že na tomto místě může být pouze jedna královna… Na zákon z 10. století dohlížela dokonce i ve staletích, kdy Athos spadal do muslimské osmanské říše, turecká vojenská jednotka, která byla na Athosu posádkou!

Tož proto tedy na Athos žádná poutnická stezka nevede, a nepodlehne-li tato poslední výspa středověké byzantské civilizace, kde se dokonce i čas měří starým byzantským způsobem řídícím se východem a západem slunce, neoliberálním tlakům, pak by to tak mělo ještě dlouho zůstat. Pravoslaví obecně je na liberalizaci víceméně imunní, žádný II. vatikánský koncil se v ortodoxii nekonal, a Athos je pevnou baštou pravoslaví, nicméně před výhonky modernity jej neuchránily ani vysoké hradební zdi, jimiž je každý z dvaceti klášterů obehnán, ani starý typikon. V roce 1988 totiž byla celá Svatá Hora Athonská zařazena jako kulturní i přírodní památka na seznam UNESCO. A v důsledku toho, ale i v důsledku přistoupení Řecka k Evropské unii, pak vpadla modernita na Athos jako vichřice, a zájem o jeho návštěvu se zmnohonásobil. Mobilních telefonů, internetu, moderních stavebních technik při rekonstrukci či koupelen s teplou vodou tak z dvaceti klášterů zůstal ušetřen jen klášter Esfigmen, který je sídlem ultraortodoxních „zélótů“, odmítajících jakékoli novoty i kontakty s jinověrci. Nad jeho klášterním pirgem - středověkou hradební věží - proto vlaje černá vlajka s nápisem „Pravoslaví nebo smrt“. Strážcem athoské duchovní tradice je ale také celá řada pousteven v nepřístupných pobřežních skalních srázech, v nichž, odloučeni od světa, žijí svatohorskými mnichy mimořádně ctění a vážení mužové, „starci“, stejně jako před staletími. I přes viditelné stopy modernity však i ostatní kláštery na Athosu zachovávají tradiční rytmus klášterního života.

V průběhu druhé půle dvacátého století, kdy se Evropa stala dějištěm výrazné modernizace a společenských změn jak na západě, tak, diametrálně odlišných, na východě, se tyto změny na Athosu ale z počátku projevovaly zcela jinak než dnes. Nejprve se totiž, ruku v ruce s ateizací společností pravoslavných zemí svíraných krunýřem komunismu, začaly spíše ukazovat v postupném pustnutí pousteven a skitů (menších nesamostatných mnišských komunit, žijících mimo mateřský klášter na opuštěnějších místech poloostrova) a ve vylidňování klášterů. Zatímco na přelomu 19. a 20. století žilo na Athosu možná více než 8 000 mnichů, z nichž ovšem značná část pocházela z Ruska, v roce 1971 to již bylo pouze 1 145 mnichů. Staří zemřeli a ze Sovětského svazu, Jugoslávie, Bulharska, Rumunska, Gruzie či Albánie noví nepřicházeli, a když, tak pouze jedinci, kterým se s velkými těžkostmi podařilo emigrovat. Naopak koncem 20. století, v souvislosti s pádem komunismu, došlo v bývalých komunistických zemích k duchovní obnově a na Athos tak začali přicházet noví zájemci o mnišský život, kteří se neusazovali pouze ve svých národních klášterech (v současnosti je na Athosu většina klášterů řeckých, s výjimkou srbského Chilandaru, ruského Pantelejmonu a bulharského Zografu), ale ve všech klášterech a také v mnoha skitech. Ostatně Rumunsko na tomto nejposvátnějším místě pravoslaví žádný vlastní klášter nemá a podobně je na tom i Gruzie, jakkoli klášter Iviron, třetí v dnešní hierarchii svatohorských klášterů, byl původně gruzínský. V současnosti tak žije na Athosu kolem dvou tisíc mnichů. Nejvíce v klášteře Vatoped, který ve svých zdech ubytoval více než 150 mnichů, a jen o něco méně jich je v ruském klášteře sv. Pantelejmona. Alespoň toto je příznivá tvář modernity.

Klášterní poloostrov je dodnes, stejně jako ve středověku, státem ve státě a má svoji přísnou autonomii. Je sice světsky podřízen řecké vládě, ale duchovně cařihradskému patriarchátu, a svoji správu si řídí sám. Podle typikonu z 18. století má pro celý Athos zákonodárnou moc shromáždění, protata, které se skládá z dvaceti členů - zástupců dnes existujících dvaceti athoských klášterů - a schází se dvakrát do roka v městečku Karyes, sloužícím jako správní centrum Svaté Hory již více než tisíc let. Výkonnou moc mnišské republiky ale představuje grémium zástupců pouze ze čtyř klášterů, které se po roce mění. Toto grémium pak vydává také vstupní vízum na Athos, diamonitirion, jež mj. umožňuje zdarma poutníkovi noclehy a stravu ve vybraných klášterech. A jestliže takové vízum získáte, což není jednoduchá věc, může začít vaše pouť.

Mezi poutníky samozřejmě převažují zbožní pravoslavní křesťané včetně mnichů a kněží z nejrůznějších koutů pravoslavného světa, kteří cestu na Athos považují za svatou pouť, v balkánském pravoslavném světě nazývanou podle muslimského vzoru jako hadž. Ti zde mohou zažít hluboké duchovní prožitky, neboť se pohybují v místech, kde se každodenně dějí zázraky (kvůli nimž sem ostatně přicházejí mnozí poutníci s prosbou o uzdravení, otěhotnění manželky, nápravy dítěte atd.), kde jsou divotvorné ikony a nesčíslné množství ostatků svatých, a hlavně kde jsou přítomni „žijící svatí“ - svatohorští zbožní starci. Viděl jsem při své cestě mezi poutníky často i těžce nemocné, kteří se zde, na posvátném místě, připravovali na smrt. Spatřit lze i západní křesťany, kteří touží poznat pravoslavnou mystiku a dotknout se mj. byzantského dědictví. Mnozí, a to i mimořádně vzdělaní muži, na Athosu nakonec zůstali, … přestoupili k pravoslaví, podstoupili tříletý noviciát a stali se právoplatnými členy některého z klášterních bratrstev. Jsou zde ale přítomni i pouzí turisté, kteří nějak dostali vízum a prostě se jen jedou podívat na neobvyklé místo bez žen a přitom vystoupit na horu Athos, jež dala jméno celému poloostrovu a tyčí se z moře na jeho nejjižnějším cípu do výšky 2 033 metrů. Ti mnohdy ani nenocují v klášterních zdech, jakkoli je k tomu vízum opravňuje, neboť to je spojeno s nutností účastnit se ranní a večerní bohoslužby, což je pro ně zatěžující.

Kláštery byly vybudovány po obou stranách poloostrova. Všichni poutníci tedy musí přijet lodí do klášterních přístavů, arsan. Ze západní strany vyjíždí každé ráno na Athos velký trajekt, který kromě převozu poutníků obstarává i zásobování celého poloostrova. Jeho domovským přístavem je malé městečko Ouranopolis, založené řeckými uprchlíky z Malé Asie ve 20. letech 20. století. Městečko dnes žije vlastně pouze ze svatohorských poutníků, na něž zde čekají jejich manželky, které si mohou v četných obchůdcích nakoupit devocionálie, ikony různých velikostí i ceny, malované mnichy ze Svaté Hory, poutníci si pak mohou obstarat poutnické hole, jakkoli je ve své většině vlastně nepotřebují, protože, jak uvidíme dále, se na Svaté hoře pěšky již příliš nechodí. Po příjezdu z poutě si pak v četných tavernách mohou všichni společně dopřát masitých pokrmů, jichž se museli na Athosu odříci. Z východní strany odjíždějí mnohem menší lodě z obce Ierissos, které obsluhují kláštery na východním pobřeží poloostrova včetně nejjižněji položené Veliké Lávry.

Z klášterních přístavů, již zmíněných arsan, v současnosti odvážejí poutníky, je-li klášter více vzdálen od moře, jako např. kláštery Zografský či Chilandarský, nacházející se hluboko na pevnině, makadamovými cestami terénní auta nebo malé autobusy. Většina poutníků tak sice bez námahy, ale vždy s údivem, stane pod hradbami klášterů, a branou vchází do jejich středověkých prostor, které jsou stále určující, přes všechny přestavby, k nimž došlo jak v důsledku rabování a vypalování klášterů lupiči, vpádem vojsk či piráty, tak z příčiny četných požárů, jimž se žádný z nich nevyhnul. Všechny kláštery se podobají malým městům, opevněným vysokými hradbami (opevněny byly i kláštery postavené na vysokých skalách) s útočištnými věžemi, pirgy. Kolem dokola mohutných hradeb, dnes již často proražených druhotně okny nebo doplněných z nich vystupujícími čardaky, rizality rozšiřujícími v duchu tradiční osmanské architektury 19. století obytný prostor, jsou na jejich vnitřní straně vybudovány mnišské cely a konaky - tedy místa pro nocleh poutníků, propojené v jednotlivých poschodích často arkádovými chodbami. Výjimku z tohoto rámce tvoří vlastně pouze ruský klášter sv. Pantelejmona, který byl v 19. století celý přestavěn a zcela ztratil svůj původní byzantský ráz, jeho hradby byly zbourány a klášter tak připomíná pravoslavné město s mnoha chrámy vybudovanými ve stylu pozdního ruského baroka. Uprostřed celého klášterního komplexu vždy stojí hlavní chrám kláštera, katholikon, vesměs zachovávající středověké jádro s dvěma předsíněmi, nartexy, vnitřním a exonartexem. Druhá nejvýznamnější stavba po katholikonu je jídelna sloužící ke společnému stolování. Uprostřed jídelny se tyčí ambon, řečniště, z nějž vybraný mnich během stolování předčítá životy svatých. I jídelna je obvykle, podobně jako chrám, orientována ve směru z východu na západ. Myslím, že jsem ještě nikdy nejedl v hezčí jídelně než v klášteře vatopedském, budově původem ze 12. století, celé vymalované freskami z roku 1786. Sedí se u mramorových stolů, kde je již vždy vše přichystáno na cínovém nádobí.

Hlavním úkolem pravoslavného mnicha je modlitba - duchovní život. Pravoslaví totiž nezná „prakticky zaměřené mnišství“. Povinností mnicha je přebývat v poslušnosti duchovnímu otci (starci), modlit se a zbožně žít, pokud možno v monastýru nebo, ještě lépe, v poustevně. Navenek se ale běžnému poutníkovi může zdát, že pokud mnich žije na Athosu v klášteře, a ne v opuštěném skitu nebo v poustevnách, je právě v klášteře k modlitbě poměrně málo času. Mnoho mnichů je totiž zaměstnáno pouze péčí o poutníky. Denně jich v každém větším klášteře nocuje v létě často 50-60, v zimě pochopitelně méně (v jídelně kláštera sv. Pantelejmona je místo pro jistě dva tisíce osob, což je ovšem dědictví 19. století, kdy v klášteře žilo i přes 1 500 mnichů!). Každý z příchozích poutníků dostane čistě povlečené lůžko, ráno a večer pak také bezplatnou stravu. Mnoho mnichů tak vlastně nedělá celé dny nic jiného, přestože jsou dnes v athonských klášterech i civilní zaměstnanci, popř. brigádníci, např. studenti teologie, kteří tak mají možnost pobývat delší dobu na Svaté Hoře a přitom se službou poutníkům cvičit v pokoře.

(Pokračování v č. 1/2024)

Václav Štěpánek (1959), dlouholetý člen redakční rady Veroniky, působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a kromě svého balkanistického zaměření se dlouhodobě věnuje výzkumu historického vývoje krajiny se vším, co s tím souvisí.