VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

NOCI // Rozezvonit kovadlinu / v dílně pod sebou / přečíst Heaneyho a Cadelovu Kovárnu / Přepsat dveře dovnitř tmy / na rubu papíru zprávy z urologie // 3. 9. 2015

Bydlíš v domě, ve kterém měl tvůj děda kovárnu. Skončila jen pár let po tvém narození, pamatuješ se na ni ještě? Nebo ji znáš už jen z vyprávění? Obcházeje kovadlinu uprostřed bývalého chlíva musela být přese všechno stále přítomnou… Neokázale i neodbytně.

Původní kovárnu* si nepamatuju, ale otec její vybavení, včetně výhně, motorového měchu a třeba brusky, vrtačky (poháněné přes pás!), ponků, svěráků a kovadlin, přenesl při úpravách domu ve druhé polovině padesátých let do místnosti, která do té doby sloužila jako chlív pro krávu a kozu. Tam jsem si všechny ty nástroje zamiloval, vyjma výhně na nich absolvoval nespočet pokusů něco vyzkoušet, vyrobit… Používají se dodnes. Nejvíc jsem asi měl rád kovadliny, kladiva. Vše je v nové kovárně dosud na svých místech, jen výheň a právě kovadlina (jsou dvě, jedna velká, na mohutném dřevěném špalku, druhá z jeho boku, úzká, do špice, vidím je před sebou) jsou zaskládané věcmi, kterými se při své práci v dílně obklopil můj sedmadevadesátiletý otec. Takže jakkoli ne dost přístupná je kovadlina stále přítomná (stejně jako další věci, místa, skutečnosti; musím ale říct, že to prolínání minulosti s přítomností, jinak taky věčnosti - před věčností - a vědomí pomíjivosti je asi dost klíčové pro vnímání věcí vůbec a přirozeně se neobejde bez úzkosti). A ještě něco, před pár lety jsem obnažil strop původní kovárny podbitý prkny v těch padesátých letech. Objevily se ještě začouzené klasické dílenské klenby. Jako bych se vrátil o skoro sedmdesát let zpět. Bylo to, jako bych našel dávno zapomenutou fresku. Zpětně mě mrzí, že jsem fragmentů začouzeného stropu nenechal víc, když jsem strop líčil…

Tvé básně, kresby a malby vzájemně prolínají. Motivy, přístupy, vnitřním pnutím, schopností uvidět běžný předmět tak, že se stane znakem, oprostí se od stávajícího kontextu, promluví… Co rozhoduje o tom, zda verš nebo čára?

Něco přijde prostřednictvím slova, pojmu, něco si řekne o náčrt kresebný. A řekl bych, že zcela nezávisle, nespojeně. Toto zpravidla stojí na počátku, ať už kresbou nebo slovem to vlastně teprve uvidím. Jen výjimečně se obě možnosti můžou sejít, teď mě ale napadl jen motiv rozednívání. V poslední době se mně nabídlo spojení vizuální stránky motivu a slova ve formě názvu, který jsem vnímal skoro jako verš (Průčelí chaty na Juránce, pro slovo průčelí). A někde se dá určitá paralela najít i ex post. Vlastně si ale uvědomuju, že zvlášť v posledních letech mě několik vlastních veršů tak trochu pronásleduje s tím, že evokuje konkrétní vizualitu, možná mě to k obrazům ještě přivede. U začátku nebo geneze obrazu jsem měl i verš někoho jiného, například u obrazu Skála a mrak to byl verš Ivana Laučíka (ilustroval jsem jeho sbírku Na prahu počuteľnosti) a třeba Hořící keř a Zavěšenou loď mně napověděla (nebo možná dopověděla) slovenská básnířka a esejistka Dana Podracká. Texty jsem koncem osmdesátých let (i později) rovnou psal jako textovou kresbu, s vlastním, někdy automatickým textem. Takto jsem „popisoval“ i papírem polepené dřevěné kůly, Místa. Napadá mně teď, že jsem jen před pár dny opravoval staré térové (takové to tečkované) linoleum, píšu o něm v básni Podlaha v mém pokoji (dedikace Marii Blabolilové). Retušoval jsem již černá prošlapaná místa, tupováním, najednou jsem si uvědomil, že zdaleka nejde jen o opravu (restaurování) linolea, že vznikl svým způsobem původní obraz, po kterém tedy dál chodím… Ale řekl bych, že ke vzájemnému propojení „obrazů“ dochází jen výjimečně, a i když mohou být v obou případech z podobných nebo i stejných situací (věcí, míst, sekundárních inspirací), mají odlišnou obraznost, odlišný důvod, spouštěcí moment. Obojí se (mně) stalo. Náhle i nějakým usilováním, uvnitř práce, v tichu, ale i v křiku (vnitřním), ale nezávisle. Staly se uviděním nějaké situace slovem a veršem, uviděním kresbou a obrazem, „děláním slov“ nebo „děláním obrazu“, jak jsem před časem na podobnou otázku odpověděl Zdeňku Volfovi. Obsah je jak předchází, tak je jimi teprve dořečen. V tomto smyslu vlastně básni nemusí předcházet nějaký vnější důvod ji napsat. Stane se teprve v řeči, ukáže se až uvnitř slov, jazyka. Ani u obrazu to nemusí být úplně jinak.

V poezii přece jen je zřejmější víc toho osobního (až důvěrného), osobní účasti na situaci, v místě, víc osobního prožitku v jejich vnímání (uskutečňování); v jejich „popisu“ je asi víc bezprostřední emoce (úzkosti, bolesti). V obrazu, z principu asi, mám víc tendence k obecnosti, víc interpretačních rovin. Ale v obojím zase nedořečenost (protože nedořečitelnost!), Petr Hruška píše (u Kabeše) taky o nesrozumitelnosti jako součásti sdělnosti. A teď nevím, u koho jsem četl, že by malíř měl přimět obraz, aby stál na vlastních nohou, jakkoli se může z hlediska předpokládaného modelu jevit jako nedokonalý, protože „tyto vznešené omyly se stávají uměleckou nutností…“. To myslím souvisí právě i s tou nedořečeností nebo fragmentárností sdělení…

Napadá mě ještě jedna okolnost. Malířství jsem studoval (na školách deset let, abych potom - v tom jsem určitě nebyl sám - začínal stejně znovu), tedy se do jisté míry cílevědomě vzdělával, poezii jsem se neučil (a nedovzdělaný zůstávám), do svých skoro třiceti let ani nečetl a pár let potom ještě trvalo, než jsem ji začal potřebovat. K obrazům jsem tíhl ještě před střední školou. Vlastně mně až teď dochází ten propastný rozdíl v cestě k jednomu či druhému. Ale spojují se možná až zázračně. Tedy v jejich současném vnímání. Pročítání a přepisování básní (občas i prózy) se mně stalo až posedlostí, svého druhu jejich přivlastňováním. A podobně v případě obrazů v průběhu let jsem nashromáždil nepočítaně souborů fotek obrazů s různými tématy (i u básní hrála částečně roli témata, motivy, později někdy v souvislosti s přípravou scénářů pro rozhlas, ale nejenom). Přivlastňování jsem si tematizoval cyklem obrazů s názvem Formáty, ve kterém cituji rozměry mně blízkých obrazů. Verš i obraz jako koncentrát toho jiným způsobem nejspíš nedostupného. Fascinuje mě jak zřejmost, tak nedostupnost, zpřítomnění skrytosti. A fascinuje mě i samotná fyzická existence obrazu, ale i verše, „instalace verše“. Někde už jsem napsal, že poezií jsem teprve dospěl.

Při listování mojí nedávno vydanou monografií poznamenal básník Vít Slíva s nadsázkou, že „už nic nemusím malovat“. V tom je asi taky rozdíl, malování vnímám víc až jako povinnost (taky nadsázka), je až frustrující, když delší čas z různých důvodů nepracuju, zatímco, když nepíšu, jako absenci to tak citlivě asi nevnímám.

A ještě jeden rozdíl v cestě od náčrtu k básni nebo k obrazu (to tříbení je společné), možná je zbytečné to říkat, k básni stačí tužka, papír, sedadlo v tramvaji, k obrazu… K obojímu přítomnost.

* Rod kovářů Veselých je doložen od roku 1738, tehdy Martin Veselý v Krhově na Vysočině; všichni muži v té linii až po mého dědu byli potom nepřerušeně kováři, ještě i otec je od železa (vyučil se soustružníkem, strýc byl vyučený jako pomocník kováře).

Uvidět / věc / Popojít k místu

Postel, lavice, židle, okno, stůl, plot… Jejich struktury, okraje, fragmenty. Některé z témat se v tvých kresbách objevují velmi vytrvale. Jak dalece je vědomě hledáš? Nebo si vždy řeknou o pozornost samy?

Ukážou se samy. Mám zkušenost, že když je hledám, když chci „něco najít“, tak to nefunguje. Spíš musím nechtít, nehledat, nejlíp asi být netečný a jen jaksi podprahově, mimoděk (snad) uvidět (Miroslav Petříček ve Znacích každodennosti píše „najednou vskutku uvidět“)… V tomto směru je kreativita nanic. Ta se může uplatnit tehdy, až mám „věc uchopenou“ (nebo když se už „do ní dívám“) a ověřuju si možnosti jak uchopené vyslovit, zpřesnit. To se samozřejmě nemusí vždycky podařit. V těch vraceních se k těmto motivům může jít jak o nová „uvidění věci“, tak o nově nalezené („zkoušené“) možnosti uvnitř toho procesu vznikání. Platí to o formě i o případných posunech v obsahu. Skoro bych řekl, že častěji se přes nějakou prošlou cestu vracím k původnímu náčrtu, tedy k okamžiku prvotního setkání.

V jednom ze svých textů cituješ Cézanna: „Každý centimetr čtvereční na obraze má souviset s jakýmkoliv dalším centimetrem čtverečním na obraze“. Kdy je obraz vlastně hotov? Vracíš se k některým třeba i po letech, abys něco změnil, přidal, odstranil?

Ten Cézannův výrok se mně připomenul, když jsem maloval větší šedý monochrom (šlo tuším o obraz Přizpůsobení hmotě podle Gastona Bachelarda). Když bylo po hodinách malování pokryté šedou hmotou barvy celé plátno, uvědomil jsem si, jak se postupně štětcem znovu dotýkám snad každého místa, jak se vracím, jak reaguju na starší tahy, sousedící, i ty kdekoli jinde ve formátu, jak tím stále znovu artikuluji jejich vztahy, přemalovávám, přeuspořádávám, jak si po zásazích štětcem třeba vlevo nahoře říká o jinou artikulaci místo vpravo dole. Jako se dívat do zatažené oblohy, nic tam není, ale při zahledění se vnímáme její pohyb, prostorovou (časovou!) tenzi, jak se v tom „pohybu“ zjevuje univerzální jednota. Taky jsem si uvědomil, jak je takový proces malování vlastně nekonečný, neukončitelný, a že ho limitují jen fyzické možnosti, technologické lhůty. Platí to i u obrazů Mlh a Krajin, Velkého křiku i obrazů z cyklu Formáty… Ano, k obrazům se vracím (pokud je to technologicky možné), někdy třeba i po jejich navrácení z výstavy, opakovaně (a jak rád bych se občas vracel i k obrazům, které už nemám). Díky jinému prostředí a jinému kontextu uvidím obrazy jinak, svým způsobem poprvé. K tomu se přidává i časový odstup. A to si nejednou řekne o větší nebo aspoň drobnou změnu, opravu. V několika případech jsem obraz zavrhl úplně. Ale stává se i opak. Občas vytáhnu věc založenou v regálu, dříve zavrženou, nehotovou. A vnímám ji úplně jinak. Někdy mě prostě obraz předejde, teprve k němu dozraju (dostárnu, jak říkal malíř Jánuš Kubíček).

Mám rád tvé obrazy, na nichž jsou rozsáhlé šedé plochy. „Šedá barva jako materiál, ne ve smyslu barvy, ale ve smyslu hmoty,“ komentoval jsi tematizaci šedé v rámci své výstavy ve Fait Gallery. Šedá jako přívětivé tlumené světlo, šedá jako hmatatelná struktura… Překvapily tě něčím možnosti šedé?

Ano, a naštěstí překvapují dál. Už jsem o tom vlastně mluvil. Nejde ani tak o stránku čistě vizuální, i když i v ní se mně občas ukáže něco artikulačně nového, jako o posuny významové. Barvu si vždycky znovu míchám, neobsahuje zdaleka jen černou a bílou, používám více výchozích materiálů, technologických postupů, roli hrají chyby, opravy, zkoušky… Před lety jsem si uvědomil, že šedé přisuzuju jakousi základnost, univerzálnost. Z prostředí, které se zdálo být v nebezpečí vyčerpání, se mně ukázal prostor, přinášející doposud další podněty, rád bych věřil, že nevyčerpatelně. Ale to člověk nesmí chtít, jak jsem už taky zmínil, „nesmí se nic“, zjistil jsem, že dobré není ani čekat (čekat aniž očekávat), na místě je jakási netečnost na jedné straně a účast, přítomnost, zůstávání, pří-hodnost na straně druhé. Teď se lekám, ne nejde o nicnedělání, nesmí to být lenost. Musí se jít naproti, ale nemá to ustálenou podobu (metodu), unifikovanou, utilitární. To podstatné se naštěstí aspoň čas od času objeví uvnitř malování, na obrazu (proto ho nemůže pomáhat malovat nikdo jiný, platí to už od napínání plátna, od šepsování…). Všechny nápady je třeba tříbit a častěji spíše opouštět, zahazovat. Jak píše Josef Kroutvor, s nápadem je to jako se snadností.

Teď jsem si uvědomil, že na rozdíl od dalších obrazů, ve kterých jsem spíš „odkrytý“, tak trochu nahý, před nimi, „před-stavený“, v obrazech malovaných šedou pastózní barvou, například v cyklu Formáty, Přizpůsobení hmotě atd., jsem jaksi ukrytý, v malbě nebo i za malbou, vlastně i v tom smyslu, že za metodou malby, můžu se v ní rozplynout, nebýt, protože být natolik uvnitř, ztotožněný.

Rozhovor vedl Petr Čermáček

Citované básně Petra Veselého jsou ze sbírky Kovadlina (Větrné mlýny, 2021)

Petr Veselý se narodil v roce 1953 v Brně, žije v Jundrově. Vystudoval Střední umělecko-průmyslovou školu v Brně na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér krajinářského a figurálního malířství Jana Smetany). Učil na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity (dříve UJEP) v Brně, působil v ateliéru malířství na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně (v letech 2002-2007 jako vedoucí ateliéru Malířství 1), v letech 1995-2020 byl vedoucím oboru Malířství na Střední škole umění a designu, stylu a módy (dříve SŠUŘ) v Brně. Od roku 1986 je členem umělecké skupiny Tovaryšstvo malířské spolu s Vladimírem Kokoliou, Petrem Kvíčalou a Janem Steklíkem. V roce 2009 mu byla udělena Cena města Brna za oblast výtvarného umění. Vydal dvě básnické sbírky: Jundrov (Větrné mlýny, 2014) a Kovadlina (Větrné mlýny, 2021). V roce 2022 mu v péči Galerie a nakladatelství Stará pošta vyšla rozsáhlá reprezentativní monografie.