Vstup pro předplatitele: |
krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny
tak téměř bez pohybu hyne epocha
krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání
(Miroslav Sedláček)
Antonín Kostka není našim čtenářům neznámý. Jeho fotografie i texty najdeme v řadě čísel, v sídle Veroniky měl také výstavu svých fotografií a je zastoupen fotografiemi i svým textem v naší jubilejní publikaci Krajiny srdce (2016). V čísle Veroniky 3/2018 jsme referovali o vydání jeho nádherné knihy fotografií s názvem Má Vlára. Neprofesionál pracující s klasickou černobílou fotografií je již klasikem krajinné i přírodní fotografie, svědčí o tom 130 autorských výstav, řada ocenění. S jeho fotografiemi se můžeme setkat v řadě knih i časopisů či ve sbírkách sběratelů.
Pro Antonína Kostku jsou Bílé Karpaty, a zvláště krajina a příroda kolem Vlárského průsmyku, odjakživa jeho důvěrně známým domovem, a i když ji zná dokonale, stále a možná ještě více objevuje a vnímá její půvaby i se zřetelem k tomu, že se vše rychle mění a mizí. A i to je právě cenné, že nám tak prostřednictvím jeho fotografií zůstává nádhera tohoto pro někoho vzdáleného světa jako trvalé svědectví něčeho neskonale poetického. Bylo by však chybou se domnívat, že jde o opakování téhož. Autor svým objektivem vidí sice stejné prostředí, ale vždy jinak, ať už jde o krajinu, horizont, stromy, louky, řeku, skály či stopy dřívějšího osídlení apod. Ale vidí to tak, že ať chcete, či ne, jste tam s ním, cítíte i vůni lesů, vůni pokosených či kvetoucích luk, vůni řeky, mlhu a vnímáte nejen paprsky prodírající se ranním oparem, ale i denní čas a třeba i hloubku sněhu a slyšíte bzučení hmyzu či zpěv ptáků. To vše tak intenzivně, že se vám chce toulat tím nevšedně kouzelným světem hor, lesů, skal, řeky Vláry, rozhledů a snad i létat nebo tam přímo zakořenit.
Ano, Antonín Kostka je z rodu takových mistrů, jako byli např. Josef Sudek, Rudolf Janda nebo Jiří Havel. Stejně jako oni nás dovede vtáhnout do atmosféry svého snímku. Jeho fotografie jsou vlastně básněmi v obraze, podobně jako jeho krátké texty jsou básněmi v próze. Kniha obsahuje přes 130 fotografií vybraných tak, že každá dvoustrana obsahuje fotografie se společným víceméně zjevným jmenovatelem. A pokud vám unikla autorova první kniha, tak nyní neváhejte, protože i v tomto případě jde o překrásnou knihu trvalé hodnoty, u které časem, její jakákoliv hodnota pořád poroste.
Ivo Dostál