VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Po roce se vracíme do Zlínského kraje s jeho geologií střední Evropy. V prvním příspěvku jsme se zaměřili, jak to všechno vzniklo. Nyní bychom se vydali na výlet do Bílých Karpat.

Bílé Karpaty

Bílé Karpaty tvoří samostatný geologický celek o rozloze 500 km² zasahující až na Slovensko. Podloží je převážně tvořeno flyšovými horninami dvou významných jednotek - bělokarpatské a bystrické jednotky, takzvané magurské skupiny příkrovů. Vývoj jsme si popsali už v prvním článku v č. 1/2023.

Na slovenské straně jsou Bílé Karpaty tvořeny bradlovým pásmem, které se projevuje ve formě skalek, ostrých vrchů nebo vápencových hřebenů. Známá jsou například Vršatská bradla. V oblasti Bojkovicka pak významnou roli hrály třetihorní neovulkanity, které doslova prolomily flyšový příkrov.

Reliéf Bílých Karpat je různorodý a velmi členitý. Charakteristické jsou zbytky zarovnaných povrchů, četná průlomová údolí a výrazné sesuvy svahů. Výrazný je bystřinný charakter vodních toků se značným spádem a převahou erozních procesů. Geomorfologické celky tvoří pískovce, které tvoří nejvyšší horské polohy - Velkou Javořinu nebo Velký Lopeník.

Historie v lomu Rasová

Lom Rasová je bývalý pískovcový lom nacházející se 2,5 km jihovýchodně od obce Komňa. Částečně je zatopený vodou a chráněn je jako přírodní památka. V opuštěném lomu vystupují vrstvy pískovcové litofacie (znaky geologického tělesa) svodnického souvrství vlárského vývoje bělokarpatské jednotky.

V jednotlivých vrstvách zde převládají modrošedé, hnědošedě navětrávající, středně až jemně zrnité vápnité drobové pískovce. Ve vrstevních spárách se nachází hnědošedé vápnité střepinovité jílovce s prachovou příměsí. Na bázi pískovcových lavic jsou četné mecha noglyfy a bioglyfy. Na lokalitě nebyly zjištěny mikrofosilie z období svrchního paleocénu a eocénu. Území je významné výskytem vstavačů.

Sloupy z hrozenkovského lomu

Asi 1 km severně od Starého Hrozenkova najdeme hrozenkovský lom. Nejvýznamnějším jevem je žíla olivínického trachybazaltu o mocnosti 5 m vystupující na jižní a severní stěně. Jedná se o jeden z typů magmatických hornin, které prošly skrz bělokarpatskou jednotku i napříč nezdenickým zlomem.

Trachybazalt má typickou sloupcovitou odlučnost a rozpadá se do pravidelných, různě rozměrných hranolů, kolmo orientovaných k nadložním i podložním sedimentům. Na severní stěně lomu byla odkryta spodní část žíly. Najít lze tady zeleně zbarvené krystaly olivínu.

Bučník a jeho 72 minerálů

Kopec Bučník se nachází nedaleko vesnice Komňa. Na východní straně kopce najdeme stejnojmenný, dnes opět činný lom. Vrchol Bučníku tvoří horniny vápnitých pískovců s vrstvami jílovců, které spadají do Magurského flyše. V závěru třetihor zde však nastala nenadálá událost, kdy došlo k průniku neovulkanitů z okraje českého masivu a následné tvorbě pestré škály minerálů. V současnosti jde o největší odkryv neovulkanitů v oblasti Uherskobrodska a Bojkovic. Celkem bylo v lomu Bučník popsáno 72 minerálů.

Na lokalitě je zdokumentováno křížení dvou místních zlomů zemské kůry, které proběhly v závěru alpinského vrásnění. Těmito zlomy následně vystupovalo magma. K výlevu na povrch však nedošlo a magma se vtěsnalo do vrstev v okolí a vyplnilo i tenké pukliny. Žíly ve spojení s přívodním kanálem zde vytvořily magmatické těleso cedrového typu. Jednotlivé žíly jsou rozlišeny na trachyandezity, trachybazalty až bazalty.

S vyvřelinami vystupovaly v několika etapách i horké hydrotermální roztoky a páry (hydrotermy) za vzniku četných puklin. V místech zkřížení puklin došlo k nahromadění rudních minerálů, které zde následně vykrystalizovaly. Šlo především o trachyandezity, které se rozložily do směsí kaolinitu, křemene či pyritu.

Ve vzdálenějších výstupech hydroterm došlo k obohacení hornin o další minerály, jako je chlorit, anatas, brookit, pyrit, sfalerit, ankerit. Při opakovaném působení roztoků a par na chalkopyrit došlo k přeměně na sfalerit nebo z pyrhotinu na markazit. Vznikaly nové nerosty jako boulangerit, který je známý z Příbramska. Při chladnutí roztoků krystalizovaly v tenkých žilkách nadložních pískovců a vzácněji i v porcelanitech minerály pyrit, sfalerit, galenit, křemen nebo kalcit.

V podloží metamorfovaných pískovců (kvarcitech) se nalezly kalcitové žilky s okrouhlými plochými krystaly granátu (atolový typ nasedlé na stěny trhlinek). Ložní žíly trachyandezitu během svého pronikání mezi vrstvy usazených hornin působily tlakem a zejména teplotou vyšší 500 °C. To vedlo ke vzniku zpevněných pískovců - kvarcitů a porcelanitů. Do porcelanitů pronikaly roztoky manganu, arzenu a železa, což vedlo ke vzniku moravského mechovce - porcelanitu s dendritickou kresbou, který se stal zajímavým ozdobným kamenem.

Po „skončení“ horotvorných procesů nastalo další období proměny zemského reliéfu. Během následných cca 15 milionů let při střídání klimatu došlo působením slunce, vody, mrazu a větru ke snížení zemského povrchu až o 1 500 metrů na současnou úroveň. Tím došlo k odkrytí a následnému odnosu nejsvrchnějších částí kdysi vystouplých vyvřelin. Doklady o tom nalézáme v řečištích a v okolí vodních toků v podobě úlomků hornin až po mikroskopické krystaly zirkonu, apatitu či cinabaritu. Pronikáním vody z dešťových srážek do podzemí došlo k působení na minerály rudních žil.

Po otevření lomu se procesy ještě více urychlily. Nejrychleji zvětrávaly sulfidy, minerály s obsahem síry jako markazit, pyrit, pyrhotin, později arzenopyrit, sfalerit, galenit. Dělo se tak při vzájemném působení a opakovaně, což vedlo k úplnému vymizení kovů z rudních struktur.

Študlovit

U Študlova, ale i Lidečka, Jeleňovské i Brumova jsou raritou úlomky jantaru, které se nachází v uhelných lupcích. Celkově lze na základě geochemických analýz vyvodit závěr, že jantar ze Študlova je geneticky spjatý s uhlím bohatým na pryskyřičné látky - resinitem, na této lokalitě ve stejném souvrství. Ve srovnání s jinými jantary, například baltským, byl študlovský jantar („študlovit“) vystaven v geologické minulosti vyšším teplotám. Jantary o velikosti hrachu, ojediněle i vlašského ořechu, jsou vázány na 10-15 cm mocnou, drcenou uhelnou polohu ve flyšových vrstvách eocénu.

Na původ študlovitu jsou dvě teorie. Laboratorními zkouškami bylo nejprve prokázáno, že študlovský jantar pochází z listnatých stromů. Díky nedávnému vědeckému výzkumu bylo ověřeno, že študlovit pochází z pryskyřic jehličnanů, údajně pamodřínu. Nádherná je jeho barevná škála barev od žlutohnědé, hnědé, oranžové, červené až po černou. Tmavé typy jantaru obsahují v prasklinách a nerovnostech povrchu markazit, křemen a slídu. Konkrece markazitu se vyskytují v jantaronosné vrstvě i samostatně. Dalším znakem této polohy je přítomnost lamin (vrstvička sedimentu o mocnosti pod 1 cm) a čoček uhlí. V jantarech jsou místy inkluze vegetace - lišejníky, mechy, pylová zrna, částečky kůry a listy stromů, anebo hmyzu - mravenci, komáři, mušky, dravé vosičky či pavoukovci.

Pavel Šnajdara (1966), ochránce přírody, geograf a regionální publicista zejména pro oblast Zlínského kraje, též fotograf věnující se dokumentární fotografii a krajinářství.