VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Fotograf Rudolf Janda (1907-2000) není čtenářům Veroniky ani poučeným návštěvníkům Beskyd neznámý. Poprvé jsme jeho fotografie publikovali v časopise v roce 1994 a od té doby naše stránky ozdobilo více než 50 jeho snímků, nejvíce ovšem v první z příloh pro správy CHKO, které začala Veronika publikovat od roku 1995, totiž v příloze pro CHKO Beskydy (č. 1/1995). Proč ovšem? Protože Rudolf Janda byl zejména fotografem Beskyd, kam, jako rodák z Frenštátu pod Radhoštěm a dětství a mládí trávící ve Frýdku-Místku, chodil od mala se svým otcem, tkalcovským mistrem, často vlastně jaksi utilitárně, za otcovou prací. Přestože procestoval svět a fotografoval na různých místech, mj. v Bulharsku, Rumunsku, Španělsku, Kanadě a ve svých 71 letech na zakázku kolumbijské vlády také pralesy kolem Orinoka, zůstaly Beskydy v jeho srdci na prvním místě. Pravda, proslul zejména jako fotograf beskydského pralesa Mionší, který pro sebe objevil v roce 1932, a ten se pak pro „ten úžas nad harmonií života, nad tím, jaký tam vládne řád i bez zásahu člověka“ stal provždy Jandovým nejvděčnějším fotografickým tématem. Jeho kniha Prales v Beskydách, pořízená a vydaná v roce 1943, v tíživé době německé okupace, vyvolala v české veřejnosti stejné nadšení jako publikace Ferdinanda Bučiny Lidé z Javorníka o rok dříve (viz příloha Veroniky č. 1/2023 Ferdinand Bučina. Hospodaření na Javornických loukách). Nikdy se ale nesoustředil pouze na prales či horský les.

Vypadá to tak, a autor nám to sám naznačoval, že už v první půli 40. let minulého století tušil, že podstata Beskyd (které chápal šířeji, spolu se Vsetínskými vrchy, Javorníky i přilehlými Kysucemi), tedy jejich pasekářské osídlení, které je činilo jedinečnými, bude zanedlouho vystaveno těžkým zkouškám, z nichž vyjde poraženo. A koncem 40. let, po komunistickém převratu - a měl mimochodem s místními komunisty v roce 1945, kdy se stal prvním předsedou národního výboru ve Frýdku-Místku, své velmi špatné zkušenosti - také dospěl k názoru, že mu musí jít hlavně o to, aby zachytil vše, co se tak rychle mění a spěje k zániku. A proto s dokumentární pečlivostí, ale přitom s plickovským smyslem pro plastické vidění krajiny - však to byl právě Karol Plicka, který jej do fotografování beskydské krajiny tlačil - a s jedinečným citem pro detail, světlo, atmosféru i úhel záběru, při každé své cestě do nitra beskydských hor jednotlivé pasekářské usedlosti, jejich začlenění do terénu a rozložení jejich plužin fotografoval. V dokumentaci pasekářského osídlení se soustředil zejména na usedlosti v Moravskoslezských Beskydech, které často snímal orámované pozadím monumentálních beskydských vrchů - Lysé Hory, Smrku, Kněhyně, Radhoště či Travného, ovšem vzhledem ke svým cestám do nitra pralesa na Mionší zachycoval i osídlení Zadních hor, po válce pak pro sebe a své fotografie objevil také přilehlé kysucké lazy.

V pěkném článku v příloze časopisu Poodří, vydané v roce 2007 ke stému výročí Jandova narození, tvrdí ostravský fotograf Jaroslav Malík, že Janda „více než hledání nezvyklého pohledu, úhlu záběru či nezvyklých podmínek preferuje dokumentační stránku…“ a že „…více než hodnota umělecká“ se při pohledu na jeho fotografie „nabízí význam přírodovědecko-historický“. S tímto názorem sice lze souhlasit, ale uměleckou stránku Jandových fotografií, jakkoli neprvoplánovou, nelze rozhodně opomenout. Dalo by se říci, že Jandovy fotografie tvoří soulad obojího - hodnoty dokumentární i umělecké. Tak to ostatně vidí i jeho syn Jiří, jenž jej od mládí na mnoha fotografických cestách doprovázel: „Trpělivě a dlouho vybíral a komponoval záběry. Fotografoval podle určitého uměleckého záměru, inspirován někdy i literaturou a hudbou. Často se na totéž místo vracel rok za rokem, než se mu zamýšlený snímek podařil. Čekal na určitou náladu, na první pupeny, květy nebo podzimní listí, na jinovatku. Čekal na světlo, na jasné slunko nebo na paprsek mezi mraky, na světlo rozptýlené v mlze, úsvit, soumrak, východ nebo západ slunce…“ (Petr Anderle: K fotografování jej přivedl Jiří Voskovec. Neviditelný pes, 1. 8. 2015).

V roce 1998 jsme Rudolfu Jandovi uspořádali právě z fotografií beskydského pasekářského a kysuckého laznického osídlení v brněnském Domě ochránců přírody i poslední výstavu, jíž byl Mistr osobně přítomen. Říkal tehdy v úvodním proslovu, že Beskydy pro něj znamenaly soulad dvojího řádu - lidského a přírodního. A to tak, že ten řád lidský, pasekářský, který krajinu přetvořil, neuškodil řádu přírodnímu. Ukazoval přitom na fotografiích dnes již neexistujících samot či dávno zarostlých luk, jak „ti prostí lidé například dovedli postavit svoji usedlost v tom místě, kde nerušila, dát jí takové rozměry, aby tvořila s okolní přírodou jeden nedělitelný celek, a vytvořit tak svérázné umělecké dílo“.

Rudolf Janda se věnoval se stejnou fotografickou vášní i jiným fenoménům: objevil a dokumentoval smutné kouzlo ostravských hald a starých hornických kolonií (viz náš článek Rudolf Janda, fotograf, jenž první objevil truchlivé kouzlo ostravských hald ve Veronice č. 2 z roku 2022), v posledních desetiletích života mu učarovala také řeka Odra a její meandry a luhy. I v těchto případech tvoří jeho snímky jedinečný umělecký dokument v prvním případě světa již definitivně zaniklého, v druhém pak přinejmenším krajiny ohrožené. V této příloze Veroniky však chceme ukázat, jakým způsobem vzdal nezapomenutelný beskydský fotograf hold tvrdému pasekářskému životu, onomu „uměleckému dílu“, jež obyvatelé pasek během staletí vytvořili a které naopak v posledních šedesáti letech dostalo kolektivizačním úsilím minulého režimu, pro nějž byli samostatně hospodařící rolníci vysoko v horách obtížně kontrolovatelní a tudíž nebezpeční, tvrdou ránu. Fenomén chalupářství posledních desetiletí sice zachránil mnoho historických pasekářských usedlostí, ale onu ránu již nedokáže zacelit, neboť paseky potřebují hospodáře, již by jejich pracně vydobytou plužinu pravidelně udržovali. A těmi až na malé výjimky chalupáři nejsou.

Většina fotografií v této příloze, které Rudolf Janda za nechal v archivu Veroniky, pochází ze 40. let 20. století, kdy se na pasekách i v beskydském podhůří ještě soukromě hospodařilo. S vědomím toho, co zachytil, vyjádřil před lety jejich autor v rozhovoru pro Veroniku naději, že snad jeho fotografie „přispějí lidem k tomu, aby si uvědomili, co ztrácejí“. Asi bychom dnes spíše řekli, „co ztratili“.

S touto nadějí tedy předkládáme čtenářům Veroniky i návštěvníkům Beskyd následující stránky, které věnujeme 50. výročí založení chráněné krajinné oblasti Beskydy (CHKO Beskydy), jejíž správa se snaží spolu s různými ochranářskými organizacemi krajinný ráz Beskyd zachovat v co největším rozsahu. Pravda, bez hospodařících pasekářů to jde těžko, ale bez CHKO by to bylo, při současném ekonomickém tlaku na krajinu, zcela nemožné.

Z technických důvodů je (na rozdíl od tištěné verze) na tomto místě jen úvodní článek a jedna fotografie R. Jandy. K celé příloze se dostanete tak, že v dolní části sekce ARCHIV kliknete na označení tohoto čísla (2024-1.pdf). Příloha je tam umístěna téměř na konci čísla, konkrétně po stránce 32.