VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Milí čtenáři a čtenářky Veroniky!

Vězte, že není počet jako počet a když vám někdo říká, že z naší krajiny zmizelo něčeho osmdesát procent, tak se ho musíte ptát, jestli myslí druhy nebo jedince. V těchto kategoriích dělají zmatek nejen politici, dogmatičtí ekonomové a žurnalisté, ale i biologové a ochránci přírody. Pojďme se na to tedy podívat zblízka.

Buněčný život na naší planetě vznikl před asi 3,8 miliardy let. Eukaryotní organismy (tj. organismy s pravým jádrem, ke kterým patříme i my) se objevily před 2 miliardami let, a teprve od tehdy je možné začít na základě fosilního záznamu registrovat biodiverzitu planety, neboli její druhovou pestrost. Biodiverzita na planetě v průběhu geologických dob rostla, ale nikoliv trvale. Vzestupný trend přerušilo šest masových vymírání. Všechna hromadná vymírání (extinkce) druhů byla vždy pouze přechodnou záležitostí, po které docházelo opět k nárůstu druhové biodiverzity. Období zotavení (recoveris) po masových vymíráních však trvala miliony let, ale většinou se počet druhů nakonec ještě zvětšil. Tedy extinkce stejně jako speciace (vznik druhů) patří neoddělitelně k životu na naší planetě. Podle fosilních nálezů až 99 % druhů, které kdy žily na Zemi, vyhynulo. Vymírání má tři důvody: (1) slepá vývojová (evoluční) větev, (2) přeměna v jiný druh (druhy), (3) následek drastické změny prostředí. První dva důvody jsou stálé a díky nim druhy průběžné vymírají a objevují se nové. Průměrná doba existence druhu je asi čtyři miliony let, ale jsou druhy (často nazývané žijící fosilie), které se vyskytují na planetě již stovky milionů let. Nás však zajímá hlavně ten třetí důvod: drastické změny.

V současné době podle konzervativních odhadů existuje na planetě asi 10 milionů druhů, naprostá většina z nich je dosud nepopsaných a nepoznaných. Druhové bohatství Země je však rozprostřeno nestejnoměrně. Nejvyšší je tam, kde pozorujeme stálost teploty a srážek (například tropické pralesy) a kde je díky horským či ostrovním systémům vytvořena mozaika různých biotopů. To jsou takzvané hotspoty, místa, kde je největší biodiverzita, ale zároveň jsou to místa, kde jí nejvíce ubývá. Druhy však mizí i z míst, kde je jejich rozmanitost nízká, např. z tundry či pouště. Rychlost vymírání druhů se odhaduje velmi těžko, protože musíme brát v úvahu i ty druhy, které nejsou ještě popsány. Pravděpodobně savci a ptáci patří ke skupinám, kde je prozkoumanost druhů i evidence vymírání nejpřesnější. U nich se za reálný odhad považuje úbytek méně než 1 % druhů za století, to je asi 0,007 % ročně, což je ale pořád 100× až 1 000× rychleji než by odpovídalo přirozenému procesu (první a druhý důvod z předchozího odstavce). Je to moc? Je to málo? Každopádně to svědčí o tom, že skutečně nastupuje výrazné období extinkce druhů. A protože žádný jiný fenomén než člověk se zjevně na tomto jevu nepodílí, stojí za vážné zamyšlení, proč to zatím téměř nikdo z nás lidí nebere vážně.

V tomto čísle našeho časopisu na vás čekají pojednání o mizející biodiverzitě ptáků, netopýrů, ryb a hmyzu. Dokonce ptáci jsou zde dvakrát, pokaždé z trochu jiného pohledu. Dva články pak pojednávají o biologické rozmanitosti ze zorného úhlu praktických činností v krajině, jako je rybářství a myslivost. Po jejich přečtení uvidíte, že pohledy člověka ochránce přírody a člověka hospodáře se mohou potkávat, ale i diametrálně lišit. Článek Do lesa nebo na výstavu? zase pojednává o lesnickém pohledu na bezzásahový režim. A to není všechno!

K dalšímu čtení bych vás rád vybídl citováním amerického přírodovědce, biologa a entomologa Edwarda Osborna Wilsona:

My jsme správci živého světa. Víme toho dost na to, abychom se konečně začali řídit touto jednoduchou a snadno použitelnou zásadou: už žádnou další škodu.

Mojmír Vlašín