VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Svět se mění - cítím to ve vodě, cítím to v půdě, cítím to ve vzduchu. Mnohé, co kdysi bylo, je ztraceno.“

J. R. R. Tolkien

V entomologii, stejně jako leckde jinde, funguje cosi, čemu se říká selektivní paměť. Dříve narození entomologové na setkáních vzpomínají na svá jinošská léta, kdy nebe bylo modřejší, tráva zelenější a těch brouků a motýlů všude. A dnes? Svět se v zadel obrací. Furt vedro, neprší, a když, tak blbě. Haranti jsou čím dál nevychovanější a pivo už taky nestojí za nic. Optimismem a elánem nabité mládí shovívavě přikyvuje, neurčitě přitakává (no jo, to jo…) a hledá stéblo, kterého by se chytilo a mohlo utéct k vedlejšímu stolu.

Tak to alespoň bylo donedávna. Věková hranice téhle formy „senility“ se povážlivě rychle mění a dnes už takhle brblají čtyřicátníci. Alespoň co se početnosti hmyzu a podivností počasí týče. Důvodů pro pesimismus je opravdu spousta. Už to nestojí jen na osobních dojmech a vzpomínkách na entomologické výpravy z doby před pár desítkami let. Na to, že se svět mění a hmyz to v něm má stále těžší, poukazují i vědecké studie.

Pokud se snažíme obecně zhodnotit stav hmyzu nějakého regionu (třeba Česka), nabízí se srovnat počty druhů před lety a nyní. To ale není moc dobrý nápad. Počty druhů se v dlouhodobém horizontu mění jen zvolna. V některých skupinách (včely a vosy, listorozí brouci) u nás vyhynuly desítky druhů, v jiných je výčet padlých subtilnější. Každoročně se objevují nové druhy, dosud v Česku nezaznamenané. Některé z nich byly jen přehlížené, jiné se k nám skutečně dostaly v posledních letech (buď po svých, nebo jim v tom pomohl člověk). Skutečnost, že počet druhů v dlouhodobém měřítku nijak závratně neklesá, není při hodnocení stavu hmyzu příliš relevantní.

Dobrá tedy, zaměřme svou pozornost na populace jednotlivých druhů. U rostlin, obojživelníků nebo ptáků tento přístup funguje skvěle a podává velmi přesný obrázek toho, jak na tom tyto skupiny jsou. U hmyzu je to komplikovanější. Prvním problémem užití tohoto přístupu je prostý fakt, že hmyzích druhů je hodně a odborníků málo. Chcete-li vyhodnotit stav populace nějakého druhu, musíte ho v prvé řadě bezpečně poznat ve změti jemu často doslova na chlup podobných. U populárních skupin (denní motýli, tesaříci) to problém nebývá. Ale co ten „zbytek“? Mandelinku bramborovou poznáme všichni, ale kolik lidí je schopných spolehlivě určit těch zbývajících 554 druhů našich mandelinek? A to je jen jedna čeleď poměrně oblíbených brouků, máme tu i outsidery, jako jsou dvoukřídlí (lidově „mouchy“).

Dalším faktorem, znesnadňujícím hodnocení stavu hmyzu z dlouhodobé perspektivy, je absence kvantifikovatelných dat z minulosti. České země mají úctyhodnou entomologickou tradici (založení České společnosti entomologické - 1909), přesto jsou údaje roztříštěné, soustavných průzkumů staršího data je málo a práce zabývající se faunou širší oblasti se v mnoha případech v poznámce o rozšíření omezují na vágní „všude hojný“ nebo „celkem vzácný“. Použitelná data tak máme k dispozici z mnohem kratší doby, než by bylo zapotřebí. A to jen u oněch oblíbených skupin. V podstatě jen díky denním motýlům tak můžeme poskládat alespoň část mozaiky vypovídající o tom, jak se u nás měl a jak se má hmyz. Obrázek je to krajně neúplný. Spoustu věcí musíme, pomocí sofistikovaných metod statistiky i na základě znalostí odborníků, domýšlet a srovnávat naše údaje s daty z okolních zemí. Ale nic lepšího zkrátka k dispozici není.

Změny v počtech druhů nám nic moc neřeknou, data o početnostech populací, která by měla mnohem větší vypovídací hodnotu, jsou u drtivé většiny druhů žalostně děravá. Co nás tedy opravňuje, vyjma osobního pocitu, že krajina kolem nás hmyzem zrovna neoplývá, mluvit o nějaké hmyzí krizi? Východiskem se ukázala být metoda, při které nepotřebujete zástupy specialistů na všechny možné hmyzí řády a čeledi, ani složité statistické metody. Velmi zjednodušeně řečeno, potřebujete jen tři věci - past na hmyz, váhy a čas… spoustu času. Poklidné vody (ne)zájmu široké veřejnosti o problematiku úbytku hmyzu rozčeřila studie týmu entomologů z roku 2017, která přišla s odhalením, že v Německu během posledních 27 let kamsi zmizelo 75 % létajícího hmyzu. Autoři studie chytali veškerý hmyz do pastí, zvážili nachytanou biomasu a údaje zapsali. Bylo přitom lhostejné, jaké druhy hmyzu v pastech skončily. Tohle opakovali na různých místech po víc než čtvrtstoletí (ta německá systematičnost!). Byť se práci vyčítala ne zrovna ideální metodika (lokality, na kterých se chytalo, se střídaly apod.), přece jen to bylo první jasné potvrzení dojmu celé generace entomologů, že cosi není v pořádku.

Změna je život… a někdy i smrt. Nejdiskutovanější změnou, související se životním prostředím i samotnou budoucností lidstva, je změna klimatická. Kromě vln veder nebo tání ledovců přinesla ještě jeden nebezpečný trend. Svádí se na ni všechno možné, včetně úbytku hmyzu v krajině. Je to pohodlná cesta, jak se zbavit odpovědnosti - já za nic nemůžu, to změna klimatu. Co já s tím nadělám?

A jaké dopady má klimatická změna na společenstva bezobratlých? Zatím spíš tušíme, vědci jsou ve svalování současné hmyzí krize na změnu klimatu mnohem zdrženlivější. Optimista by si mohl říct, že bude zkrátka tepleji, některé druhy se stáhnou do hor nebo utečou na sever a nově k nám přijdou ty, které jsme zatím potkávali jen na dovolené v Chorvatsku. Šíření kudlanky nebo křižáka pruhovaného by takovému vývoji mohlo nasvědčovat. Jenže scénář „střídání druhů“ předpokládá krajinu, která je prostupná. A to se o té současné opravdu říct nedá. Unifikovaná krajina, rozdělená na obří bloky polí, hospodářských lesů a zastavěných ploch, klade čemukoliv, co jí chce projít, mimořádně tuhý odpor. Tento faktor nekomplikuje jen případný příchod nových druhů z jihu, ale také nezbytnou migraci jedinců mezi populacemi našich domácích druhů. Uvěznili jsme hmyz v rezervacích a obklopili je pomyslným ostnatým drátem okolní intenzivně využívané krajiny. Šířit se tak budou především druhy schopné svézt se lodí, letadlem, vlakem nebo kamionem. A zhusta to budou druhy, o které zrovna moc nestojíme (viz poslední přírůstek do naší entomofauny - sršeň asijská).

Tím zásadním problémem, se kterým se (nejen) hmyz potýká, je stav naší krajiny. I kdyby se změnu klimatu podařilo zvrátit ještě letos, našim bezobratlým to nepomůže. A pozitivní změny, které naše krajina tolik potřebuje, jsou zatím v nedohlednu. Kůrovcová kalamita pomalu doznívá a s ní mizí i naděje na zásadnější změny v lesním hospodaření (na vrcholu kalamity tolikrát slibované). Zemědělci se zase chlubí tím, že používají zlomek množství pesticidů ve srovnání s jejich socialistickými předchůdci - to je přece jasný důkaz toho, že to s přírodou myslí dobře! Zapomínají dodat, že současné pesticidy jsou mnohonásobně účinnější. Tam, kde „jezeďák“ potřeboval k otrávení pole kýbl jedu, postačí současnému agropodnikateli pár kapek. Rozdíl v objemu ohromný, rozdíl v dopadu na ekosystémy nulový. Zkrátka, posun k citlivějšímu a udržitelnějšímu využívání naší krajiny je téměř neznatelný, přestože dopady industriálního hospodaření na polích, rybnících i v lesích jsou stále viditelnější. Možná poslední nadějí je evropským parlamentem čerstvě schválený zákon o obnově přírody (Nature Restoration Law), byť přijatý ve velmi kompromisní podobě. Nezbývá než doufat, že jiskru naděje nezadusí vlečky hnoje, blokády dálnic, ani naše vynalézavost v obcházení pravidel.

Současná mladá generace vyrůstá v drasticky ochuzené krajině a považuje ji za normu. A třiačtyřicetiletý pamětník lepších časů v záchvatu trudomyslnosti a se slzou v oku otvírá „staré“ entomologické krabice a lahváče. Ach jo, to pivo už taky není, co bývalo…, děcka před barákem řvou jak na lesy a ani nepozdraví, když je člověk míjí…

Pavel Dedek (1981), zoolog, pracovník Správy CHKO Pálava, AOPK ČR.