VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ty české rybníky jsou stříbro slité, … takto začíná známá impresionistická báseň prozaika Antonína Sovy z lyrické sbírky Z mého kraje (vyšla 1893), v níž vzdává autor hold kráse jihočeských rybníků. To „stříbro slité“ si pamatuje i dnes řada našich starších spoluobčanů. My mladší jej známe bohužel jen z díla Antonína Sovy jako součást jedné z maturitních otázek z češtiny. I já jsem si ji při maturitě na Střední rybářské škole ve Vodňanech před třiceti lety vytáhl. Pokud bych měl dnes napsat s odstupem více než sto třiceti let od té Sovovy novou báseň opěvující krásu českých rybníků, musel bych volit jiná slova. Psal bych nejspíše o smaragdech (vltavínech a záhnědách?) roztroušených v naší krajině. Jak k tomu došlo a co se za těch více než sto let v rybnících změnilo a proč?

Stoletá cesta od monarchie ke svobodě - nutné/nudné zamyšlení

V době vzniku výše uvedené básně Rybníky bylo dnešní Česko součástí velkého „žaláře národů“ - c. k. monarchie. Kola průmyslové revoluce se začala roztáčet se stále větší rychlostí. Parní stroje polykaly tisíce tun uhlí a ve velkém se tavila ocel. Člověk byl pánem tvorstva. Tedy alespoň někteří z lidí si to mysleli. Populace se začala stěhovat z venkova do měst. Rostla dělnická třída, i její bída. Ve stejném období se zrodilo také komunistické hnutí, které bránilo zájmy pracujících. Na problémy té doby reaguje i papež Lev XIII., který v roce 1891 vydává první sociální encykliku Rerum novarum (O nových věcech). Proč to zmiňuji? Tady to totiž vše začíná. I když skrytě a nepřímo. Venkov musel uživit stále rychleji rostoucí městkou populaci. Rostl tlak na zvyšování zemědělské produkce a její efektivitu.

Druhá polovina 19. století je rovněž dobou novodobé renesance českého rybnikářství. Jeho ikonickým reprezentantem je dodnes respektovaný Josef Šusta (1835-1914) považovaný za otce třeboňského kapra. Proslavil se především knihou Výživa kapra a jeho družiny rybničné (vyšla 1884). Byla to doba začátku zvyšování produkce a produktivity práce ve všech oblastech hospodářství. A tak i rybnikářství nemohlo stát opodál. Josef Šusta se snažil pochopit, jak doopravdy funguje rybniční ekosystém a jak ho lze pozitivně ovlivnit - a zvýšit tak produkci ryb. Pracoval vědecky. Prováděl pitvy ryb, aby zjistil, čím se nejen kapr živí, realizoval první experimenty s vápněním a hnojením rybníků, přikrmováním apod. Dokonce dovezl několik nových druhů ryb, pomocí kterých se snažil zvýšit produkci rybníků na třeboňském panství. Největší efekt přinesl síh severní maréna (Coregonus maraena), původem z polských jezer, který dobře zužitkoval zimní zooplankton, jenž byl zimujícím kaprem nevyužíván. A jeho dílo se mu doopravdy povedlo. Vždyť z produkce ryb na Třeboňsku v roce 1879 činící cca 200 t (tj. 47 kg/ha) došlo za dvě dekády takřka k jejímu zdvojnásobení na 380 t (1898). Motivací byl bezesporu „zisk“. Vyprodukovat víc, prodat víc a tedy víc „vydělat“. Není to chamtivost, ale přirozená touha člověka mít se lépe, nemít hlad, mít prostředky na budování, změny, rozvoj… Toto byl přirozený motor „pokroku“ a lidské společnosti vůbec od doby kamenné až do roku 1948, kdy v tom začala hrát roli také politika - „poručíme větru dešti“.

Jako „Husákovo dítě“ si dobu budování socialismu v ČSSR pamatuji celkem dobře. Tedy přesněji její závěr. Nicméně je to dobrá zkušenost. Nedostatkovost, podpultové zboží… Určitá nouze v našem hospodářství vládla od roku 1948 na všech frontách. A jak to bylo s rybníky? Zatímco na začátku 20. století dosahoval výlovek tržních (konzumních) ryb v průměru 70-100 kg/ha, na začátku 50. let to byl už dvojnásobek. Znárodnění všech rybníků a převedení do rukou podniku Státního rybářství umožnilo jednotné řízení, intenzifikaci chovu ryb a zvyšování produkce. Po válce bylo potřeba nakrmit pracující lid. Maso chybělo. A jak řekl prezident soudruh Antonín Novotný „… maso bude vbrzku…“. Už ale jaksi neřekl, kde to „brzko“ je. Myslím si, že dobrou ilustraci pro pochopení motivace proměny českých rybníků v průběhu 20. století představuje ustanovení § 3 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství v původním znění: Odst. (1) Hospodařením na rybnících se zajišťuje plánovitá výroba tržních ryb k zlepšení výživy pracujících a výroba násad pro rybníky a pro zarybňování rybářských revírů. Odst. (2) Socialistické organizace, které mají ve správě nebo užívání rybníky, na nichž lze řádně rybníkářsky hospodařit, jsou povinny udržovat je v řádném hospodářském stavu a hospodařit na nich podle pokrokových zásad tak, aby bylo docilováno co nejvyšší výroby ryb. Rovněž ostatní uživatelé, popřípadě vlastníci takových rybníků jsou povinni je udržovat v řádném hospodářském stavu. Strana a vláda rozhodla a pracující rybnikářský lid to naplňoval. Co k tomu říci. Po jasném zadání následovaly konkrétní výsledky. Na konci 20. století tak dosahoval výlovek tržních ryb necelých 500 kg/ha. Tedy pětinásobku ve srovnání se začátkem století. Ale rybnikářství nebylo v tomto ohledu ničím výjimečným. Ke zvyšování produkce (užitkovosti) docházelo napříč celým zemědělstvím, a to stůj co stůj. Tak například výnos pšenice se zvýšil mezi lety 1930 a 2022 z 1,71 t/ha na 6,07 t/ha a průměrná dojivost krav vzrostla z 1 389 litrů/rok (1948) na 9 084 litrů/rok (2022). Politické zadání bylo totiž stále stejné.

Současnost však přináší nové výzvy. Naše společnost dnes netrpí hladem. Naopak si vážíme více svého životního prostředí. Konec konců špatná kvalita životního prostředí byla jedním z katalyzátorů společenských změn, jež vyvrcholily v roce 1989 „sametovou revolucí“. Dnes máme svobodu konat či nekonat. Nicméně krví naší společnosti jsou peníze. Pokud je nemáte, máte problém. Tuto skutečnost je nutné přijmout a respektovat. Pokud ji budeme přehlížet (z hlouposti nebo ideologie), nedobereme se žádného rozumného výsledku. Vždyť právě proto zkrachoval každý komunistický režim na světě, protože z ideologických důvodů nerespektoval přírodní či ekonomické zákony. Žít totiž z přerozdělování zdrojů jde jen po omezenou dobu. Dobu, dokud zdroje jsou. Až ty zdroje dojdou, systém se zadrhne, nebo zhroutí. Pozor na to! Žádný strom neroste do nebe. A už vůbec ne ten vyschlý a lakovaný usilovně na zeleno.

Proč to vše píšu a zdržuji? Rybníky jsou ve své podstatě stavby. Díla lidských rukou. A o ně je nutné pečovat a udržovat je v dobrém (technickém) stavu. Rybník nemůže být jen „příroda“, musí být také stále bezpečný. A to má svou cenu - náklady. Je nezbytně nutné pochopit, co se děje v rybnících v celém kontextu. Bez pochopení společenské a ekonomické podstaty těchto procesů nejsme schopni docílit změny. Uchopit (a změnit) jen hydrobiologické a hydrochemické pochody v rybnících nestačí. Vzpomeňte na J. Šustu a jeho práci! Před lety jsem měl možnost si přečíst jeden dokument, jehož autorem bylo regionální pracoviště MŽP v Brně. Jednalo se o správní řízení ohledně ropuchy obecné, coby zvláště chráněného živočicha, a zásahu do jejího biotopu z důvodu povolení nakládání s vodami - tedy základního dokumentu pro právní existenci rybníku jako stavby. Historického rybníku. Stálo tam asi toto: „Nutno zdůraznit, že za veřejný zájem (jenž výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody - pozn. autora) nelze bez dalšího považovat podnikání, které je spíše zájmem individuálním, resp. zájmem úzké skupiny.“ Nebo „… využívání rybníka pro chov ryb za účelem podnikání…, pokud má současně splňovat účel podnikání, musí být natolik intenzivní, že vždy půjde o škodlivý zásah do jejich biotopu“. Autor předchozích vět zřejmě nic hodnotného nevytvořil, ale ve svém pohledu na svět ukazuje absenci kontextu a pochopení reality života mimo státní správu a akademické prostředí. Chovat ryby „za účelem podnikání“ představuje pro něj a řadu jeho „kolegů“ vždy škodlivý záměr pro ochranu přírody. Podnikání je ale sféra, kde můžete rozdělovat jen to, co si prací svých rukou skutečně dobudete. Živit se prací, ve které tvoříte hodnoty, nemůže být podle mne nikterak špatné. Všichni nemůžeme být přisáti na nadité prso veřejných rozpočtů a grantů. Nic nevytvářet, ale jen omezovat druhé a přerozdělovat zdroje, které vytvořili jiní. Rybáři žijí především z prodeje ryb. Jiné příjmy v zásadě nemají. Kapitalizovat kvákání žab a kejhání hus se prozatím nepovedlo. Nikdo za ně totiž nechce platit. Tedy zatím…

Rybníky, skutečné drahokamy v naší krajině, dnes v barvě smaragdu, vltavínů či záhnědy, je možné udržet do budoucna jen tak, že budou generovat určité stabilní finanční výnosy. Jinak dříve nebo později zaniknou, jak tomu bylo v 17. a 18. století (ze 180 tis. ha v roce 1585 klesla plocha rybníků na 35,4 tis. ha v roce 1840!). Právě končící projekt RAGO (aneb rybníky trochu jinak) v jednom ze svých výstupů vyčíslil roční náklady na provoz rybníků s extenzivním chovem ryb na 34-37 tis. Kč/ha. To při výnosech za produkci ryb, dotace a kompenzace na úrovni 13,5-14,5 tis. Kč/ha představuje ztrátu kolem 23,5 tis. Kč/ha. Toto jsou skutečné minimální náklady na provoz rybníků v naší krajině (více na www.ochranarybniku.cz). Ta čísla nejde dlouhodobě ani plošně ignorovat a přehlížet. Vše má totiž, jak už bylo jednou řečeno, svoji cenu, resp. náklady.

(Pozn. red.: V příštím čísle Veroniky se autor bude věnovat praktičtější problematice a uvidíme, zda se ukáže, že by mezi smaragdy, záhnědami a vltavíny bylo možné znovu spatřit i stříbro slité.)

Ján Regenda (1975) je akademickým pracovníkem - přednáší rybnikářství na Fakultě rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.