VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ornitologie má oproti jiným biologickým disciplínám jednu nepopiratelnou výhodu - ptáci zajímali lidi zřejmě odjakživa. Důvodů by se našlo hodně, ale toto téma není náplní předkládaného článku. Faktem je, že díky nepřetržitému zájmu o ptáky máme k dispozici často dlouhé časové řady dat o jejich početnosti, ale i stanovená kritéria jejich výskytu a hodnocení jejich statutu. Jeden příklad za všechny - mezinárodní sčítání vodních ptáků. To probíhá v Evropě nepřetržitě od roku 1966 a uvádí se jako vůbec nejdelší souvislá řada vědeckého sledování živých organismů.

Velká většina států používá také mezinárodní kritéria hodnocení původnosti výskytu ptáků na svých územích. Minimálně v rámci Evropy jsou avifauny jednotlivých států sestavovány podle kritérií Evropské asociace faunistických komisí (AERC - Association of European Records and Rarities Committees). Do avifauny jednotlivých států jsou započítávány druhy kategorií A-C (A = výskyt od roku 1950, B = výskyt v období 1800-1950, do kategorie C spadají introdukované/uniklé druhy se samostatně se udržující populací na našem nebo cizím území). Typickými představiteli kategorie C jsou například berneška kanadská (Branta canadensis), kachnička mandarínská (Aix galericulata) nebo bažant obecný (Phasianus colchicus) a b. královský (Syrmaticus reevesii). Poněkud odlišný je přístup mammaliologů, kteří do fauny savců Česka zahrnují volně žijící druhy (pro zajímavost, těch je v současné době udáváno 89 bez rozdílu původu). Z mnoha druhů u nás nepůvodních ptáků nebyl až na malé výjimky (např. oba jmenované druhy bažantů) žádný z nich u nás vědomě vysazován, většina z nich se k nám rozšířila ze zahraničí. Úspěšné naštěstí nebyly ani místní introdukce např. krocana divokého (Meleagris gallopavo) a některých druhů orebic (Alectoris sp.). Z druhů invazních je v posledních letech nejvíce diskutováno šíření husice nilské (Alopochen aegyptiacus). Jde o druh šířící se až expanzivně; ještě v minulém hnízdním atlase (2001-2003) o ní není ani zmínka, zatímco v letech 2014-2017 je udáván výskyt v hnízdním období již z 99 kvadrátů mapovací sítě.

Ke konci prosince 2023 čítala avifauna Česka celkem 403 druhů ptáků. Tento stav ale dlouho nevydrží, protože jednoznačně dojde faunistickou komisí ČSO k uznání výskytu dalšího druhu, buřníčka žlutonohého (Oceanites oceanicus). První jedinec v Česku vůbec byl nalezen zcela vysílený (následně uhynul) v Hanušovicích u Šumperka dne 6. 11. 2023. Máme tedy 403 druhů ptáků - ale jak to s nimi vypadá? Z hlediska změn početnosti můžeme s určitým zjednodušením říci, že zhruba 1/3 druhů vykazuje stabilní populaci (samozřejmě s menším nebo větším kolísáním), 1/3 druhů ubývá a 1/3 přibývá. Což je možná pro spoustu čtenářů překvapením, ale je to tak - pro toto konstatování máme řadu podkladů. Jsme například společně s Nizozemskem jediné dva státy Evropy, které vydaly v knižní podobě výsledky mapování hnízdního rozšíření ptáků ze všech čtyř evropských projektů (1973-1977, 1986-1989, 2001-2003, 2014-2017). Máme nadto i kvalitní data standardizovaného dlouhodobého monitoringu v rámci jednotného programu sčítání ptáků (JPSP) počínaje rokem 1982. Významné jsou i dlouhodobé údaje týkající se počtu ulovených ptáků z mysliveckých statistik. Zásadní problém výše uvedeného konstatování ovšem spočívá v tom, že zatímco údaj o přibývání druhů se většinou týká několika málo párů (orel královský - Aquila heliaca; orel křiklavý - Aquila pomarina) nebo nanejvýš desítek párů (sokol stěhovavý - Falco peregrinus; orel mořský - Haliaeetus albicilla; tenkozobec opačný - Recurvirostra avocetta), u druhů ubývajících jde o tisíce (např. sýček obecný - Athene noctua, racek chechtavý - Larus ridibundus), desetitisíce (čejka chocholatá - Vanellus vanellus) nebo i statisíce (skřivan polní - Alauda arvensis). A to párů! Jak tyto údaje, tak veškerý dlouhodobý monitoring potvrzují fakt, že zdaleka nejvíce ubývají druhy zemědělské krajiny a druhy vázané na mokřady. Naopak druhy přibývající jsou z velké části generalisté potravní nebo biotopoví (případně obojí dohromady); toto konstatování se ovšem netýká druhů vyjmenovaných výše. Zajímavým fenoménem je skutečnost, že mezi tyto druhy patří více druhů, které se dokázaly úspěšně adaptovat na prostředí lidských sídel, případně druhy, získávající nemalou část potravy na skládkách (viz níže). Další skupina druhů vykazuje výrazný nárůst početnosti i díky ochranářským opatřením; toto konstatování se týká především dravců. U těch máme k dispozici i přesnější údaje o aktuální početnosti díky práci skupiny pro ochranu a výzkum dravců a sov (SOVDS ČSO). Výrazný vzestup početnosti vidíme u sokola stěhovavého; zatímco při prvním mapování nebylo v českých zemích prokázáno žádné hnízdění, současný stav se pohybuje kolem 130 hnízdících párů. Podobný vzestup můžeme pozorovat u orla mořského; opět žádné prokázané hnízdění při prvním mapování se změnilo na hnízdění minimálně 180 párů v roce 2023. Nápadné zvýšení počtu hnízdících párů máme i u pochopa rákosního (Circus aeruginosus), motáka lužního (C. pygargus) a luňáka červeného (Milvus milvus). Ze zmíněných generalistů se výrazné zvýšení početnosti určitě týká tří druhů krkavcovitých ptáků: krkavce velkého (Corvus corax), sojky obecné (Garrulus glandarius) a straky obecné (Pica pica). Mezi další původní druhy české avifauny s výrazně přibývajícími počty hnízdících párů patří morčák velký (Mergus merganser), volavka popelavá (Ardea cinerea), racek bělohlavý (Larus cachinnans) a samozřejmě i vlha pestrá (Merops apiaster). U racka bělohlavého jde o specifický případ - druh se spontánně šíří v celé Evropě z původních oblastí kolem Černého a Kaspického moře na západ a na některých lokalitách postupně vytláčí racka chechtavého. Na jižní Moravě byly dokonce diskutovány (jak pracovníky státní ochrany přírody, tak i ornitology) návrhy na jeho možnou regulaci - racek bělohlavý např. likvidoval v blízkosti svých hnízd všechna hnízda i mláďata racků chechtavých i rybáků obecných. Oba druhy se ale nakonec s rackem bělohlavým, jak se ostatně dalo čekat, „naučily žít“. Doslova katastrofální propad početnosti známe u typického představitele ptáků zemědělské krajiny, koroptve polní (Perdix perdix). Díky zmíněným mysliveckým statistikám známe počty ulovených kusů v jednotlivých letech v dlouhých časových řadách; v roce 1935 tak u nás bylo uloveno nepředstavitelných 2 570 000 koroptví! Současný stav tak představuje jen zlomek původních počtů, pokles je udáván až o 98 %.

Otázka vyhynulých druhů je v případě ptáků termín poněkud diskutabilní, a v případě menšího středoevropského státu obzvláště. Nemáme žádný endemický druh, uvažovat o termínu vyhynulý u druhů pouze protahujících také nemá smysl (řada z nich protahuje nepravidelně až výjimečně), takže s určitým omezením jde používat tento termín u druhů dříve hnízdících a nyní jako hnízdící druh vymizelých. Zmíněné omezení se týká faktu extrémní pohyblivosti ptáků, takže úvahu o vyhynutí je nutné vždy vztáhnout k delšímu časovému období. U posledního červeného seznamu z roku 2017 se jednalo o zhruba patnáctileté období. V kategorii vyhynulý (přesná citace kategorie je „Vymizelý pro území ČR - Regionally extinct“) je zařazeno 11 druhů. Minimálně u jednoho z nich (mandelík hajní - Coracias garrulus) se zdá být jen otázkou času, kdy u nás znovu zahnízdí; Maďarsko je jich doslova plné, na Slovensku i v Rakousku již první hnízdící páry mají. Také u dalších druhů je termín „regionálně vyhynulý“ přinejmenším diskutabilní: kulík hnědý (Charadrius morinellus) vždy hnízdil v Krkonoších nepravidelně, navíc jeho hnízdění je extrémně těžké prokázat; racek bouřní (Larus canus) u nás naopak hnízdí pravidelně, i když jen v počtu 1-3 párů. A poštolka rudonohá (Falco vespertinus) u nás opět hnízdí, i když opět zřejmě jen nepravidelně. Ani u jednoho ze zmíněných 11 druhů nelze opětovná nepravidelná hnízdění vyloučit; extrémně nepravděpodobné je zřejmě jen u skalníka zpěvného (Monticola saxatilis). Neuvážené akceptování přísných podmínek pro zařazování jednotlivých druhů do kategorií ohrožení vedlo k ještě bizarnějším údajům u následující kategorie kriticky ohrožený. Bez použití „selského rozumu“ zde tedy nalezneme i druhy expanzivně se šířící (a v době sestavování seznamu již u nás pravidelně a relativně i početně hnízdící) jako husice liščí (Tadorna tadorna), morčák velký, luňák červený (Milvus milvus) nebo druhy jednoznačně se šířící - orel královský, jeřáb popelavý (Grus grus), pisila čáponohá (Himantopus himantopus), tenkozobec opačný, puštík bělavý (Strix uralensis). Podobná situace je i u druhů v kategorii ohrožený, kam rozhodně již nepatří orel mořský, rybák obecný (Sterna hirundo), vlha pestrá nebo sokol stěhovavý.

Poslední červený seznam zahrnující ptáky tedy bohužel zdaleka nenaplnil to, co od těchto seznamů čekáme - tedy upozornění na negativní stav druhu z hlediska jeho dalšího vývoje a ohrožení „vyhynutím“ - v Česku tedy samozřejmě myšleno lokálním. Naopak ponechání mnoha druhů ve vyhlášce 395/92 Sb. o jejich ochraně smysl dává - ta má za úkol zabezpečit dlouhodobou ochranu vybraných druhů a jejich stanovišť z hlediska jejich dalšího příznivého vývoje. Jinou otázkou je, že vyhláška je z tohoto pohledu velmi nepružná, a zařazení některých sem jednoznačně patřících druhů (příklad za všechny - orel královský) trvá bohužel neúměrně dlouho.

A perspektivy? Záleží na tom, jestli se do budoucna dívá optimista nebo pesimista. Jisté je, že ke změnám avifauny (a zřejmě i výrazným) bude i nadále docházet. Naším úkolem je zabránit dalším katastrofickým úbytkům mnoha druhů ptáků - a těšit se na nové přírůstky do naší avifauny. Minimálně z hlediska počtu zjištěných druhů zcela jistě nebudeme dlouho čekat…

Josef Chytil (1957), Muzeum Komenského v Přerově, ornitologická stanice, ornitolog, dlouholetý člen Českého ramsarského výboru a Faunistické komise ČSO.