VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když si nezasvěcený člověk přečte pár čísel některého z rybářských časopisů, tak má občas pocit, že naše vody jsou prázdné a že, co se do nich nevysadí, tak tam není, a co se vysadí, sežerou rybožraví predátoři. Ve skutečnosti ale situace není tak černá, jak by se na první pohled zdálo. Pokud budeme brát diverzitu jen jako číslo, tak se nám počet vyskytujících se druhů ryb v České republice dokonce zvyšuje. To ovšem nemusí být vždy jen pozitivní zjištění. Díky novým molekulárněgenetickým metodám došlo k rozdělení několika druhů (např. sekavci - Cobitis spp.). Některé druhy rozšířily svůj původní areál v povodí Dunaje a dosáhly až na území ČR, kde se dříve nevyskytovaly (ježdík dunajský - Gymnocephalus baloni, candát východní - Sander volgensis). V 90. letech minulého století se po zlepšení kvality vody v řekách Moravě a Dyji začaly u nás po mnoha letech zase objevovat typické dunajské druhy (ostrucha křivočará - Pelecus cultratus, plotice podunajská - Rutilus virgo, drsek větší - Zingel zingel, drsek menší - Zingel streber, cejn perleťový - Abramis sapa a ježdík žlutý - Gymnocephalus schraetser). Ve Vláře a později nově v Jihlavě byl potvrzen, resp. nově zjištěn, výskyt vzácného sekavčíka horského - Sabanejewia balcanica. Po úspěšných reintrodukcích se v Labi opět objevuje losos obecný - Salmo salar a na dolní Dyji jeseter malý - Acipenser ruthenus, byť oba druhy zatím jen v nízkých počtech. Pozitivní bezesporu je, že se v ČR v současnosti vyskytují téměř všechny původní druhy ryb. Musíme také přiznat, že některé migrující druhy, které se v minulosti výjimečně vyskytovaly v Labi, zatím na našem území stále chybí (mihule mořská - Petromyzon marinus, mihule říční - Lampetra fluviatilis, jeseter velký - Acipenser sturio, placka pomořanská - Alosa alosa či platýs bradavičnatý - Platichthys flesus). A s vyzou velkou - Huso huso v řece Moravě, vzhledem k příčným stavbám na Dunaji, již nelze ani počítat.

Další příčinou zvyšování počtu druhů ryb v našich vodách jsou introdukce neboli zavlékání nepůvodních druhů. Dovozy nepůvodních druhů ryb mají u nás dlouholetou historii. První vlna introdukcí proběhla již koncem 19. století ze Severní Ameriky a další vlna pak v 60.-80. letech 20. století z východní Asie. Za posledních 150 let byl ve vodách na území České republiky doložen výskyt více než 35 nepůvodních druhů ryb. Celá řada, především starších dovozů, však není jednoznačně dokumentována a jejich introdukce skončily poměrně rychlým vymizením. Poslední záměrné introdukce v ČR proběhly před téměř 20 lety (amur černý - Mylopharyngodon piceus) a poslední úspěšné záměrné introdukce (z pohledu akvakultury) před více než 50 lety (býložravé druhy). Zdá se, že pro potřeby naší akvakultury ani sportovního rybolovu ve volných vodách dnes není důvod další nepůvodní druhy cíleně introdukovat a de facto se v současnosti ani žádný vhodný druh z jakéhokoliv hlediska nenabízí. Novější výskyty nepůvodních druhů nebyly způsobeny záměrnou introdukcí (hlaváč černoústý - Neogobius melanostomus, sumeček černý - Ameiurus melas, hlavačkovec amurský - Perccottus glenii).

V současnosti vyskytující se nepůvodní druhy v ČR můžeme rozdělit do několika skupin:

a) Druhy významné v produkčním rybářství nebo pro rekreační rybolov jsou až na vzácné výjimky závislé na řízené reprodukci. V našich podmínkách se přirozeně nerozmnožují a jejich početnost ve volných vodách je dána vysazováním a rybářským tlakem (pstruh duhový - Oncorhynchus mykiss, siven americký - Salvelinus fontinalis, amur bílý - Ctenopharyngodon idella, tolstolobici - Hypophthalmichthys a síhové - Coregonus).

b) Druhy záměrně introdukované, avšak v současnosti bez hospodářského významu a s lokálním výskytem v ČR, se rovněž přirozeně nerozmnožují (jeseteři, veslonos americký - Polyodon spathula, siven alpský - Salvelinus alpinus, amur černý, kaprovci - Ictiobus, sumeček kanálový - Ictalurus punctatus, okounek pstruhový - Micropterus salmoides). Pouze někteří jeseteři se stali předmětem produkčního chovu, oblíbenou rybou rekreačního rybolovu nebo majitelů zahradních jezírek.

U obou výše zmíněných skupin nejsou známy invazní populace a v případě nutnosti je potenciálně možné tyto nepůvodní druhy v rámci ČR technicky i organizačně poměrně snadno eradikovat, tedy vymýtit. Tyto druhy nelze v zásadě považovat za přímé ohrožení původních druhů, ani ekosystémů a záleží jen na dohodě o způsobu jejich managementu (rybářském, ochranářském).

c) Druhy naturalizované s omezeným výskytem v ČR (slunečnice pestrá - Lepomis gibbosus, koljuška tříostná - Gasterosteus aculeatus, sumeček americký - Ameiurus nebulosus, sumeček černý, hlaváč černoústý) se v našich podmínkách přirozeně rozmnožují a místy vytváří i velmi početné populace. Žádný z těchto druhů nenašel významnější uplatnění v akvakultuře ani v rybářských revírech a jsou hodnoceny jako druhy nežádoucí. Zatím se ale jedná o druhy s víceméně lokálním mozaikovitým rozšířením. U jednotlivých druhů jsou patrná období populačního růstu, ale i poklesu. V každém případě je žádoucí tyto druhy nerozšiřovat na nová místa.

d) Druhy naturalizované s širokým výskytem v ČR jako jsou karas stříbřitý - Carassius gibelio a střevlička východní - Pseudorasbora parva. Je zajímavé, že oba druhy k nám nebyly introdukovány záměrně, nicméně v rámci ČR dosáhly největšího rozšíření a velmi efektivně se rozmnožují. V 90. letech se stal karas stříbřitý v tekoucích i stojatých vodách včetně rybníků (především v povodí Moravy) velmi početným druhem, avšak v posledních letech jeho početnost výrazně klesá. Výskyt střevličky východní je vázán především na rybníky a jejich stoky. Masově bývá zjišťována i v nově zbudovaných malých revitalizačních tůních a nádržích. V tekoucích vodách však trvalé populace netvoří.

Naturalizované nepůvodní druhy c) a d) jsou podstatně větším potenciálním nebezpečím než skupiny a) a b). Většinou se jedná o velikostně menší druhy, které nelze zcela eliminovat. Navíc rekreační rybáři o ně mají jen minimální zájem. Hospodáři rybářských organizací by měli zodpovědně zvážit možné nebezpečí a nedopustit vysazení těchto druhů do chovných objektů nebo revírů. Možnosti redukce populací těchto druhů jsou velice omezené (dle biotopu) a možnou cestou je často jen zvýšený podíl dravých druhů ryb. Na rozdíl od terestrických obratlovců, hmyzu či rostlin se ryby na našem území až na malé výjimky (hlaváč černoústý) nešíří samovolně, ale k osídlování nových biotopů jednoznačně přispívá člověk. Osvětou lze apelovat i na zodpovědný přístup veřejnosti, která může významně přispět k eliminaci šíření této skupiny druhů do dalších vodních biotopů.

Biodiverzita ryb úzce souvisí s charakterem vodního prostředí. Úpravy vodních toků v ČR mají dlouhou historii a realizovaly se nejčastěji z důvodů ochrany před povodněmi, zajištění splavnosti, využití vodní energie, zajištění odběrů vody (obyvatelstvo, závlahy a průmysl), stabilizace koryta toku atd. První pevné jezy, které sloužily k využívání vodní energie prostřednictvím mlýnů, pil a hamrů, byly zřizovány již ve 13. a 14. století a mnoho z nich zůstalo dodnes. Ve 20. století došlo k intenzivním úpravám toků napřimováním (kanalizací) a ohrázováním protipovodňovými hrázemi, regulacemi toků pomocí nových velkých jezů, malými vodními elektrárnami a výstavbou velkých přehrad. Rybí společenstvo se tak podle stavu prostředí vyvíjelo do současné podoby.

V roce 2006 byl zahájen celoevropský program, tzv. Rámcová směrnice o vodách, která ukládala členským zemím provést monitoring aktuálního stavu vodních toků a jezer a v dohledné budoucnosti jejich stav zlepšit. U nás je monitoring ryb dle Rámcové směrnice založený na sledování společenstva plůdku z přirozené reprodukce tak, aby nebyl reálný ekologický stav rybích společenstev maskován vysazováním ryb v rámci rybářského obhospodařování volných vod, které má u nás dlouholetou tradici. Monitoring ukázal spoustu zajímavých poznatků o biodiverzitě ryb a také značné rozdíly mezi povodími a řekami. Ukazuje se, že v současné době je hlavním problémem říčních rybích společenstev geomorfologický charakter prostředí. Tam, kde jsou říční úseky proudné, s čistým štěrkovým dnem, střídají se tůně a mělké peřeje, žije typické společenstvo říčních (reofilních) druhů ryb (např. Bečva, Berounka, Sázava), a to bez ohledu na délku prostupného mezijezového úseku. Naopak toky s písčitým dnem, byť přírodní, minimálně upravené nebo revitalizované, mají pravděpodobně již historicky menší druhovou pestrost i početnost rybího společenstva (Lužnice, Stropnice, Smědá). V řekách nebo v úsecích regulovaných vysokými jezy s dlouhými jezovými zdržemi, stojatou vodou a měkkým bahnitým dnem (střední Labe, střední Morava apod.) nepomůže ani podpůrné vysazování násad reofilních druhů, ani budování rybích přechodů. Ve společenstvu pak dominují generalisti s nižšími nároky na prostředí (plotice obecná - Rutilus rutilus, ouklej obecná - Alburnus alburnus, okoun říční - Perca fluviatilis, cejn velký - Abramis brama či hořavka hořká - Rhodeus amarus).

Populace fytofilních druhů ryb (vytírajících se na rostlinný substrát) jsou na tom v mnoha povodích ČR hůře než reofilní druhy. Z důvodu ohrázování a zamezení kontaktu toků s vodami v inundaci, mají tyto druhy omezenou možnost rozmnožování a ve společenstvu jsou často velmi málo zastoupeny (lín obecný - Tinca tinca, štika obecná - Esox lucius, perlín ostrobřichý - Scardinius erythrophthalmus).

Ukazuje se, že přirozená reprodukce je naprosto zásadní pro strukturu rybího společenstva a vysazování násad v rámci rybářského hospodaření by bylo vhodné zaměřit na cílové lovené druhy. Pokud jsou populace daných druhů životaschopné a ryby se pravidelně úspěšně množí, není důvod další ryby těchto druhů vysazovat. Jejich vysazování je beztak málo úspěšné, nebo zcela bez efektu. Nutno ale zmínit, že i některé druhy za poslední dekády posílily své populace a rozšířily areály trvalého výskytu právě díky vysazování a nyní již tvoří samoudržitelné silné populace (např. podoustev říční - Vimba vimba v povodí Dyje).

V posledním desetiletí se na společenstvech ryb projevil i vliv klimatické změny, a to především minimálními průtoky až vysycháním v případě menších toků. U větších nížinných toků (Dyje, Morava) dochází k většímu zanášení dna, zarůstání vláknitými řasami a vodními makrofyty. To má vliv na změnu struktury společenstva od reofilních druhů k eurytopním (bez vyhraněných nároků na prostředí) až limnofilním druhům preferujícím stojaté vody. Neoddiskutovatelným faktorem, který ovlivňuje stav ryb, je i predace ryb zvýšeným počtem rybožravých predátorů, především zimujícími hejny kormorána velkého. Nicméně míra vlivu predace se na jednotlivých tocích výrazně liší. V případě populací dravých a lososovitých ryb se projevuje i vliv silného rybářského tlaku. Vybavení a mobilitu dnešních rekreačních rybářů nelze srovnat se stavem před třiceti lety. Jsou známy případy takového rybářského tlaku na candáta obecného - Sander lucioperca na některých vodních nádržích, že došlo ke kolapsu jeho populací. Populace lipana podhorního - Thymallus thymallus jsou v dnešní době v tak žalostném stavu, že je jistě na zvážení jeho úplné hájení.

Do budoucna bude pro podporu diverzity a početnosti rybích společenstev důležité propojit v našich vodách rybářské obhospodařování se správci povodí a pomocí vhodných revitalizačních opatření zvyšovat heterogenitu říčních systémů. V posledních letech se na mnoha projektech v praxi ukazuje, že vhodně zvolené úpravy se velmi rychle projeví na úspěšné přirozené reprodukci a následně na celých populacích. Jedině tak je možné zlepšit stav našich rybích společenstev.

Pavel Jurajda (1966), Ústav biologie obratlovců AV ČR, v.v.i., zaměření na ekologii ryb.