Čtení na tyto dny

Z plných plic

Na pně kolměji
slunce dopadá

Zvedá ke kamni kámen

Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů

Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami

Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst

Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat

Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Prales a divočina


Dušan Šlosar, č. 4/2009, str. 5

jsou slova označující podle našeho povědomí jevy dávné, takřka prvotní. A přece je to jen zdání.

Prales je ve skutečnosti slovo moderní, které v 18. století ještě neexistovalo. Jak to je možné? Tak, že pralesy byly ve skutečnosti všechny dávné původní lesy, a proto je nebylo třeba zvlášť odlišovat. Teprve až začalo cílené lesní hospodaření, vznikl důvod ty původní lesy označit jako pralesy.

Divočina je slovo sice už staročeské, ale v těch dávných dobách označovalo něco jiného než dnes. Divočina mohlo být pojmenování nevázaných, rozpustilých lidí. Nový význam dostalo mnohem později. Přípona -ina začala sloužit k tvoření názvů krajinných jevů přitom, jak si naši předkové vlastnosti krajiny postupně uvědomovali. Nejstarší z nich byl samozřejmě název krajina, k němu přibyla končina, pak nížina, púščina, hustina, mělčina, rovina. Rozmach těch názvů přineslo devatenácté století, kdy si lidé uspořádávali vlastnosti zeměpisného prostředí: výšina, vysočina, pahorkatina, hornatina, holina, pevnina, oužlabina… A je příznačné, že dva nové zasadil Josef Kajetán Tyl do písně, kterou tenkrát složil: voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách… Ale slovo divočina dlouho označovalo hlavně divokou zvěř nebo maso z ní (zvěřinu). Označení krajiny tímto slovem je kupodivu až z konce 19. století.

Z toho je vidět, jak slova vznikají na základě lidského poznávání světa.

Dušan Šlosar

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu