VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

jsou slova označující podle našeho povědomí jevy dávné, takřka prvotní. A přece je to jen zdání.

Prales je ve skutečnosti slovo moderní, které v 18. století ještě neexistovalo. Jak to je možné? Tak, že pralesy byly ve skutečnosti všechny dávné původní lesy, a proto je nebylo třeba zvlášť odlišovat. Teprve až začalo cílené lesní hospodaření, vznikl důvod ty původní lesy označit jako pralesy.

Divočina je slovo sice už staročeské, ale v těch dávných dobách označovalo něco jiného než dnes. Divočina mohlo být pojmenování nevázaných, rozpustilých lidí. Nový význam dostalo mnohem později. Přípona -ina začala sloužit k tvoření názvů krajinných jevů přitom, jak si naši předkové vlastnosti krajiny postupně uvědomovali. Nejstarší z nich byl samozřejmě název krajina, k němu přibyla končina, pak nížina, púščina, hustina, mělčina, rovina. Rozmach těch názvů přineslo devatenácté století, kdy si lidé uspořádávali vlastnosti zeměpisného prostředí: výšina, vysočina, pahorkatina, hornatina, holina, pevnina, oužlabina… A je příznačné, že dva nové zasadil Josef Kajetán Tyl do písně, kterou tenkrát složil: voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách… Ale slovo divočina dlouho označovalo hlavně divokou zvěř nebo maso z ní (zvěřinu). Označení krajiny tímto slovem je kupodivu až z konce 19. století.

Z toho je vidět, jak slova vznikají na základě lidského poznávání světa.

Dušan Šlosar