VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V posledních letech je stále častěji skloňovaným termínem v ekologii lesa kontinuita. Její jednotná interpretace napříč odbornou komunitou je nezbytná pro hledání cest k zachování biologické rozmanitosti a ekologické hodnoty lesa. Zpravidla je mezi lesníky pojímána jako dlouhodobé zachování lesního prostředí s důrazem na jeho dřevinnou složku. Ochranáři jí ve vztahu k lesu rozumějí zejména nepřerušené zajištění takových přírodních podmínek, které umožní populacím určitých zájmových druhů na dané lokalitě dlouhodobě přežívat. Může se kupříkladu jednat o zachování určitého typu substrátů, na něž jsou druhy přísně vázány (např. osluněného odumřelého dřeva v podobě velkých kmenů) nebo o zachování specifických abiotických podmínek v porostu (např. dostatku světla), které jsou klíčové pro určité společenstvo.

Důsledkem ochranářských snah o zachování kontinuity životního prostředí pro různé skupiny organismů s různými ekologickými nároky však může být často i frustrace. Není vždy jednoduché skloubit různé, často zdánlivě protichůdné priority, a rozhodnout, čemu je v daném případě zapotřebí věnovat více péče a jaký způsob managementu upřednostnit. Jako např. před pár lety při schvalování návrhu zonace národního parku Podyjí, kdy zejména někteří entomologové usilovali o mnohem větší rozsah území s řízeným managementem na úkor bezzásahovosti, aby zajistili dostatek světla pro živné rostliny ohrožených druhů hmyzu.

Příkladem přerušené kontinuity může být osud některých druhů dřevožijných hub, vázaných na čerstvě odumřelé dřevo starých jedlí. V pralesovitých rezervacích Beskyd (např. Mionší či Salajka), kde z různých důvodů docházelo v minulých desetiletích k masivnímu úbytku jedlového zmlazení, jsou tyto druhy patrně odsouzeny k vyhynutí. „Vinu“ nese zejména zánik lesní pastvy domácích zvířat a naopak zvýšení stavů spárkaté zvěře, což kvůli odlišným potravním preferencím znemožnilo odrůstání jedlových semenáčů. Dříve než doroste nová generace jedlí, budou staré stromy dávno spadlé a rozložené. Tak vznikne tzv. hiát - časová mezera, během níž nebudou mít druhy vázané na čerstvě odumřelé dřevo k dispozici žádný substrát, který by osídlily, a z území (možná jen na čas) patrně zmizí.

V případě lokalit ponechaných samovolnému vývoji, mluvíme o kontinuitě přírodních procesů, která je snahám o zachování určitého typu kontinuity (vázané na specifické podmínky pro určitý druh či skupinu organismů) nadřazena. V tomto případě důvěřujeme silám přírody a všem jejím mechanismům (vyjma přímého a pokud možno i nepřímého lidského vlivu) a vědomě se vzdáváme odpovědnosti za směr, kterým se příroda bude ubírat. Umožňujeme jí projevit se a konat vše, co umí, a učíme se od ní. A to i s vědomím postupné proměny, ke které nutně v samovolně se vyvíjejících ekosystémech dříve či později dochází. V dnešní době se bezzásahovost může jevit jako krajní přístup, jako naivní nebo marná snaha kompenzovat stále sílící tlak na efektivní a sofistikovaně promýšlené (někdy snad i trvale udržitelné) využití krajiny. Nebo jako liknavá opozice vůči zpřesňujícím se znalostem o ekologických nárocích ohrožených druhů či vůči různě pokročilým přístupům k managementu jejich stanovišť. Zkušenost nás však učí, že vhodně zvolená síť bezzásahových území je jedním ze základních pilířů trvale udržitelného přístupu ke krajině (zejména lesní). Je jako její imunitní systém, který zajišťuje prostor pro fungování nerušených přírodních procesů, na nichž visí existence řady mizejících společenstev a druhů organismů a díky němuž se přírodě vrací dech. Pro nás je kontakt se spontánně se vyvíjejícím lesem jedinečnou příležitostí zažívat divokost a zároveň připomínkou naší malosti. Připomínkou, podobnou pohledu na noční oblohu nebo na oceán, přeci však jinou, zvláštním způsobem nepřímočarou a mnohem méně romantickou. „Divočině“ totiž nejsme přivyklí, nejsme k ní geneticky vybavení, máme z ní pudový strach. Procházka po lese, ve kterém se sto let nezasahovalo, nás zanedlouho naplní nejen úžasem a pokorou, ale i nejistotou, bázní. Pochopitelně! Prales je neuspořádaný, složitý, je v něm nečekaně velký prostor pro neočekávatelné, chaotické, nepředvídatelné, nebezpečné. Zahltí nás spousta podnětů, zvuků, pachů, tvarů, barev. Snadno ztratíme orientaci a přehled, najednou nejsme tak úplně pány situace.

Princip bezzásahovosti nám má připomínat, že příroda si za všech okolností nějak poradí, byť se nám to třeba nemusí zamlouvat. Dojde-li v horském pralese ke kůrovcové gradaci, je to samozřejmě v pořádku. Prales se s tím, jak bylo mnohokrát ukázáno, velmi rychle vyrovná. To, že se kůrovec může rozšířit do okolních stejnověkých monokultur, nás přece nesmí opravňovat, abychom v pralese káceli. Naopak, měli bychom se z pralesa poučit a pochopit, proč se pralesní ekosystém s napadením kůrovcem rychle vyrovná. A prostřednictvím tohoto pochopení potom přehodnocovat způsob naší péče o hospodářské lesy v okolí. Byť je to zdánlivě delší a složitější cesta, je mnohem odpovědnější. Neučiníme-li tak, problém pouze umocníme a odložíme k řešení dalším generacím, které toho však budou mít k řešení pravděpodobně násobně více než my. Zároveň se však musíme smířit s tím, že naše interpretace „fungování“ pralesa nebudou nikdy hotové a dokonalé - při vysvětlování nějakého dílčího jevu téměř vždy některé působící faktory mimoděk zjednodušíme, opomeneme, prohlásíme za nevýznamné. Jinými slovy - prales nejde přesně a beze zbytku vysvětlit.

Domnívám se, že to, co může každý z nás udělat pro skutečné poznání (pra)lesa, je, naplno, celostně ho zakusit, prožít. Bez ambicí, že mu bude nutně ve všech aspektech rozumět. Poznání není výhradně racionální záležitost. Spoluutváří ho i naše emocionální zkušenost a intuice. Právě ty se výrazně uplatňují při naší snaze napojit se na nějaký složitý systém.

Díky dvěma výstavám, které v posledních letech proběhly v galerii Modrá kočka (provozované oddělením ekologie lesa Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví), jsem měl příležitost seznámit se aspoň okrajově s dílem dvou velice talentovaných malířů - Adama Kašpara a Petra Morese, kteří se oba mimo jiné zabývají také lesem, zejména tím přirozeným, člověkem minimálně ovlivněným. Prales je fascinuje, možná i částečně z podobných důvodů jako nás „odborníky“. K jejich obrazům se často vracím, přiznám se, že s určitým druhem stesku, snad i závisti. Mám pocit, že výsledky jejich práce jsou vlastně mnohem pravdivější, komplexnější a přenositelnější než ty naše „vědecké“. Odráží totiž především jejich vlastní, velmi pozorný, autentický a celistvý prožitek. Kdybychom my všichni, kdo navrhujeme a spolurozhodujeme o tom, jak v lese hospodařit - lesníci, ochranáři, přírodovědci, úředníci - kultivovali schopnost plně se otevřít a pozorně zakusit les, možná by se proměnil i náš způsob přemýšlení a rozhodování o něm. Možná bychom mnohem snáz hledali společnou řeč, možná bychom všichni časem dokázali docenit tvořivou a nevyčerpatelnou sílu přírody, a neházeli jí „klacky pod nohy“.

Snad bychom měli umožnit lesníkům a vědcům, aby namísto vyznačování těžeb či neustálého shánění financí, sbírání dat a psaní článků vzali jeden den v pracovním týdnu barvy a papír a strávili ho malováním v lese… Anebo naopak - nepřenecháme část rozhodovacích pravomocí umělcům - těm, kterým je dáno zažívat, nazírat a vyjadřovat skutečnost celistvěji než nám? To by bylo krásné - jenom se obávám, že neexistuje jasný a racionální rozhodovací mechanismus, jak mezi nimi rozpoznat ty pravé…

Jan Běťák (1979) je pracovníkem Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích, oddělení ekologie lesa s odborným zaměřením na ekologii a diverzitu makroskopických hub. Je také aktivním muzikantem, dříve vystupoval jako houslista a zpěvák v kapele Bezobratři, se kterou dávali nový život pozapomenutým lidovým písním. O to stejné, byť v komornější a tradičnější podobě, se v současnosti snaží i s rodinným hudebním sdružením Lilium Liste. Vedle lidové muziky se v posledních letech začal věnovat autorské písňové tvorbě. Výběr z ní vydalo loni na podzim nakladatelství Galén na albu Napodobování písma.