VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Tu povídku Jeana Giona Muž, který sázel stromy dobře známe, obletěla celý svět… Elzeard Bouffer se rozhodl vrátit do krajiny život, sázel stromy, aniž by ho někdo k tomu vyzval. Jen jakýsi vnitřní hlas, odpovědnost a úcta ke stvoření a přírodě ho přivedly do pustiny Horní Provence. Zde vykonal jedinečné dílo, které ocení až další generace. Pracoval jen s železnou tyčí, hloubil díry, do kterých pak vhazoval žaludy, aby z nich vzešly malé stromky. Ne všechny žaludy se ujaly, ale práce přinesla nakonec výsledky - vyrostl les. Příběh je jistou moralitou sdělující, že to velké může vzniknout i holýma rukama, drobnou činností a péčí.

Kde není voda, kde chybí stromy, chybí život. Kde rostou stromy, tam se vrací voda a do ní živočichové. Navracejí se dokonce i lidé, začínají tam hospodařit, do pustiny se vrací naděje a štěstí. Samozřejmě, že vše probíhá v čase, stromy potřebují vyrůst, proměnit se v les. Giono se s ovčákem a včelařem Elzeardem setkal poprvé v roce 1910, kdy planina byla ještě pustá, holá, bez vegetace. Při poslední návštěvě v roce 1945 se místo změnilo k nepoznání, vyrostl zde les. Povídku Jeana Giona přeložil Jiří Reynek, syn básníka a grafika Bohuslava.

Na okraji Drnovic u Vyškova, kde končí asfalt, začíná polní cesta, která nás dovede k bažině, ke dvěma „kalužím“, mokřinám. Na první pohled místo nevypadá vábně, je obklopeno několika akáty a křovím hlohu a černého bezu. Nejsou to zrovna křišťálová jezírka, ale svůj nezastupitelný význam pro krajinu mají. Mnozí lidé se o bažině vyjadřovali pohrdavě, nazývali ji žumpou a považovali ji za smradlavou díru, kterou by bylo lepší zasypat. Vždyť se nehodí ani na koupání, ani na chov kaprů! Bažinu zaváželi stavební sutí, kalem po pálení slivovice, všelijakým sajrajtem, bordelem, jak se na venkově říká. Pohromou byly i popelářské vozy s komunálním odpadem, a to už byl vrchol necitlivosti naší civilizace k okolní přírodě.

Kdysi bývalo takových „božích ok“, kde se mohli napít ptáci, koroptve a zvěř, v krajině víc. Ale rozorali jsme meze, narovnali cesty, provedli meliorace a odvodnili krajinu, abychom získali více orné půdy. Jenže zároveň jsme změnili krajinu v poušť, zbavili ji životodárné vody, dokonce i kaluží. Zmizely stružky, potůčky, nezbytné vodní prvky, polní studánky, o bažinách ani nemluvě. Taková byla situace, když se mladý vystudovaný sociolog a environmentalista Pavel Klvač, žák brněnské profesorky Hany Librové, začal zajímat o drnovickou bažinu. Šířil v obci osvětu a začal zachraňovat ty „neužitečné a zbytečné žabí kaluže“. Často sklízel jen posměch, ale ne všichni se posmívali a kroutili hlavou. Pár bláznů se nakonec našlo, přidali se k Pavlovi, začala obnova místa, příběh o záchraně životního prostředí dostal název Drnka!

Místní bažina, místo zatracené, začala vystupovat z anonymity, a oživila i legendu o utopeném vápeníkovi. Jen ti nejstarší si ještě pamatovali, že před válkou objížděli vesnice vápeníci, podomní obchodníci s kusovým nehašeným vápnem. Opilý vozka, který v hostinci poněkud přebral, si na kozlíku zdřímnul, vjel do bažiny a jeho vůz se převrátil… Legenda se udržela a dodávala místu nepříjemný opar smrti, lidé se místu raději vyhýbali. Navíc se věřilo, že bažina je bezedná a kdo do ní spadne, už nevyleze a je s ním amen. Kousek od mokřiny dosud stojí litinový křížek, drobná boží muka, spojovaná s legendou.

V roce 1999 se ustavilo občanské sdružení Drnka, přibývalo příznivců a přátel, síly se spojily. V následujícím roce došlo k vybagrování a vyčištění mokřiny, neboť Pavel Klvač to myslel s revitalizací vážně. Nalezenou munici z 2. světové války zneškodnil pyrotechnik, nalezla se ale i podkova pro štěstí. Ukázalo se že, že bažina není bezedná, není to náruč pekelná, i ona má dno jen překryté bahnem. Obnovená bažina pomalu vstupovala do povědomí obce a začala vzbuzovat jistý respekt, nebyla to už jen žumpa.

Do života mokřadu, tohoto biotopu, jak se environmentalisté a ekologové odborně vyjadřují, se navracel život. Voda je zázračný elixír, žabí ráj opět ožil, objevil se důležitý hmyz a ptáci. Jak se ukázalo, jedno souvisí s druhým, příroda je provázaný systém, dalo by se říci řízený chaos. Bažina dnes už není zpustlé, zanedbané místo, není ani divočinou, neboť i přírodě je třeba občas pomoci. Je třeba například prořezat akáty, prosvětlit bažinu, skokani se rádi vyhřívají na sluníčku. Nelze opomíjet ani blízké okolí, býlí, trní, traviny a typické rákosí neboli orobinec. Žabáci se opět smějí, bažina ožila žabím zpěvem, kuňkáním a skřehotáním. Močál se stal příjemným a přátelským místem, cílem procházek s dětmi a společných poutí s muzikou. (Nedávné 21. ekologické pouti se zúčastnilo na 150 lidí a hrály 3 kapely, cimbálová muzika, kytarové duo a dámský ukulelový orchestr.)

Těch míst, kde se houpe půda pod nohama, kam je nebezpečné vkročit, je ovšem víc. Patří sem slatě, blata, rašeliniště, některá vřesoviště, zrádné mechové úžlabiny… Bažina je symbol dvojakosti, polarity života a smrti lákající také umělce - zaujala Josefa Váchala, Alfreda Kubina či Jaroslava Panušku… V bažině žijí strašidla a je to možná i jejich poslední azyl v moderním světě, který na bájné bytosti nevěří. Josef Váchal se k půdě nasáklé černou vodou vracel vícekrát, jeho barevné dřevořezy slatí a močálů provázejí veledílo Šumava romantická a umírající. Ještě v roce 1950 experimentuje s tiskem z korku, aby na hranici abstrakce zachytil svéráznou i pochmurnou krásu rašeliniště stahujícího neopatrné a zvědavé chodce do záhuby.

Oblíbeným motivem klasických čínských a japonských malířů, kaligrafů a básníků je meditace u tůně. Poustevníci pozorují život a nahlížejí při tom i do bažiny smrti. Básník Bašó složil následující haiku na počest probouzejícího se jara:

Ta stará tůňka!
Co chvíli
pod žabičkou
do ticha žbluňká!

Macuo Bašó, vlastním jménem Macuo Munefusa (1644-1694), nejznámější japonský básník, zakladatel sedmnáctislabičné básnické formy později nazvané haiku.

Úžasné Čchi Paj-Š´iho svitky zachycují nejen žáby a vodní rostliny, ale i hmyz poletující kolem tůně, motýly, vážky… Tušové kresby a malby doplňují kaligrafie básnických textů.

Čchi Paj-š‘ (1864-1957) byl čínský malíř, kaligraf, řezbář a básník.

Návštěva drnovického močálu s výkladem je zážitkem, environmentální lekcí. Příběh Pavla Klvače, muže, který vrátil do bažiny život, je příběhem člověka a lidí, kteří mění životní prostředí k lepšímu, a to bez velkých proklamací, konferencí a panelů. Stačilo by se starat o své okolí, rozhlížet se kolem a občas vzít do ruky lopatu, motyku, pilu… Můžeme říci, že bažina v Drnovicích je plivátko, které problém s planetou neřeší, ale jak už víme z příběhu Jeana Giona, i velké věci začínají málem. Důležité je odhodlání, zaujetí, houževnatost, až umanutá, ale ušlechtilá činnost. Pavel Klvač je ale na rozdíl od samotáře Elzearda člověk společenský, charismatický, který dovede strhnout lidi.

Jižní Morava je krajem spíše suchým, v poslední době se potýká s nedostatkem vody. Hospodáři a vědci debatují o suchu, o úbytku spodních vod, o potřebě zadržovat vodu v krajině. Nestačí jen velké projekty, i drobná práce má svůj smysl a význam. Moderní svět je jedna velká rezervace a není v ní už výjimek. Nejsou jen chráněná území, rezervace či národní parky, existují i malé drnky, místní bažiny, i ty zasluhují ochranu a péči. Ať příběh z Drnovic letí dál do světa, ať získá sympatie jako příběh Jeana Giona. Ať ho do světa roznese dobrý vítr jako příběh hodný následování.

(Na jaře 2024 po návratu z Drnovic napsáno k padesátinám Pavla Klvače.)