VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ačkoliv tradiční české lesnictví i oficiální ochrana přírody se používat slovo divočina stále poněkud ostýchají, někdy přímo štítí, evropská odborná veřejnost i exekutiva si jej už osvojila. 3. února 2009 Evropský parlament 538 hlasy přijal zprávu Divočina v Evropě (2008/2210(INI)). Dalším společným utvrzením se stala konference Divočina a velká přírodní území v Evropě, kterou v rámci českého předsednictví spolupořádala Evropská komise s dalšími 12 mezinárodními partnery letos v květnu v Praze. Výsledný dokument Poselství from Prague, stejně jako další materiály dostupné na www.wildeurope. org, je koncipován jako doporučení k dalším krokům na ochranu evropské divočiny, mimo jiné i v souvislosti s ochranou biodiverzity.

Divočina tak přestává být pouze alternativním výmyslem aktivistů nevládních organizací či touhou snílků, kteří se nemusejí omezovat akademickou střízlivostí. Ze všeho toho vzrušeného dění je cítit společenská poptávka po kontaktu s tím, co tak říkajíc neřídí (pouze) lidské hlavy. Zároveň je v něm patrný hlad po prožitku - příznak dnešní individualizované společnosti.

Nasytit se lze přímo tady doma. Máme to štěstí, že na českou hranici s Bavorskem je zasazeno Divoké srdce Evropy, společný projekt Národních parků Šumava a Bayerischer Wald, pokřtěný v listopadu 2008. V loňském roce Správa NPŠ také poprvé 385 návštěvníkům poskytla výlet S průvodci za šumavskou divočinou. Na otázku organizátorů po přínosu takových vycházek pro Šumavu jeden z účastníků odpověděl: „Tento projekt pokládám za skutečně průlomový v chápání státní ochrany přírody, kdy je konečně umožněn pod odborným dohledem, v omezeném množství a za úplatu, což považuji za zcela odůvodněné, i amatérským milovníkům přírody vstup do dříve zcela zapovězených rezervací… Dle mého názoru je v moderní společnosti naprosto správné tímto či podobným způsobem zapracovat takovou „přítomnost“ laické veřejnosti v našich rezervacích. Pochopitelně jen v místech, případně obdobích, kdy toto lze bez škod na ekosystémech uskutečnit.“

S návštěvou zájemců počítá nestátní rezervace Ščúrnica, která vzniká kousek od moravskoslovenské hranice pod péčí Pozemkového spolku Kosenka. Od roku 2003 se ve veřejné sbírce ČSOP Místo pro přírodu vybralo 2 320 000 Kč, za něž se dosud vykoupilo 17 ha původně selského lesa. Cílem projektu je na 30 ha uprostřed tradiční karpatské krajiny dát „volnosť hoře“ a nám možnost se s ní setkat.

Na podporu pospolitosti všeho živého včetně člověka vznikla v srpnu 2006 Aliance pro etiku divokého, stvrzená desetidenním výšlapem do západonorských hor. Jejím cílem i motivací je probouzet údiv a úctu k více než lidskému, které se mohou stát součástí naší zkušenosti s tímto světem (www.wildethics.org).

Ochrana divočiny přináší nové podoby našeho vztahu k přírodě. Slovo divočina (wilderness) není vědeckým pojmem vhodným pro objektivní zkoumání přírody, má svou kulturní historii, a proto není možné pracovat s ním stejně jako třeba s pojmem ekosystém. Je pochopitelně spjato s místem, bez něhož se v ochraně přírody neobejdeme. Možná se však v této souvislosti zbytečně vysilujeme hledáním tzv. původní přírody nedotčené člověkem. Jako bychom nechtěli přestat s romantikou, která poněkud idealisticky očekává důkazy, že někde přece jen zůstalo zachováno čisté místo, které jsme svou lidskou přítomností neposkvrnili.

Uznáním skutečnosti, že divočina v kulturní Evropě může existovat, se posunujeme od hledání panenských pralesů s atributy vznešenosti a starobylosti k uznání dynamiky, tedy změny, kterými život v přírodě pulzuje. Významnějším se pak může jevit princip, který se v přírodních územích výrazně projevuje - divokost (wildness) - a lze jej vztáhnout i na člověka. Snad právě proto se divočina vzpouzí exaktní definici.

Psycholog Lubomír Kobrle v letním rozhovoru pro týdeník Respekt mluví o lidech jako o mnohem hlubších bytostech, „než aby si vystačili s inteligencí, technikou a materiálním pokrokem“. Výzvou pro naši kulturu je podle něj používání rozumu v propojení s emocemi a tělesnými pocity. Žádoucí změna přístupu spočívá v přechodu z ovládání na porozumění. Divokost lze chápat stejně - jako způsob, který nás učí udržovat neustálé spojení se životem. A právě toto tajemné, a přitom v každé chvíli dostupné spojení jaksi neuchopitelně váže člověka jak k přírodě, tak k člověčenství. Postmoderní Evropa se zdá být zralá na to, aby mohla přistoupit na právě takovéto prožívání.

Autorka se jako doktorandka katedry environmentálních studií FSS MU věnuje historii ochrany přírody. dana.zajoncova(zavináč)veronica.cz