VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

(Knihu přečetli a otázky pro autora společně cizelovali Bohdana Fabiánová a David Veselý. Vladimír Kořen nalezl na všechny naše úvahy odpověď a žádnou z otázek neškrtl.)

B.F. Stal jste se spisovatelem. Vyznal jste se ze svého života, více i méně hluboké prožitky jste dal v plen kritikům, závistivcům stejně jako uznalým čtenářům. Nebál jste se pokakat strachy, ani šlápnout do hovna, odhalit slabiny. To není lehká věc, promlouvat slovy, jimž by čtenáři rozuměli a dokázali se s nimi ztotožnit a zároveň pocítit obdiv. Jak moc jste prosíval vzpomínky a promíchával je s fabulací?

Vzpomínal jsem hodně, nicméně detaily samozřejmě zastřela záclona času. Některé příběhy se odehrávaly před více než čtyřiceti lety, mnohé se do knihy nevešly, nehodily se tam, byly rozporuplné. Celé naše vnímání je jakousi fabulací, lidský mozek si informace spojuje do konstrukcí, které chceme vidět a prožívat. A při psaní k tomu ještě člověk přidává poetiku nebo text svazuje dramatickou linkou. Snažil jsem se, aby příběhy byly opravdové, čtivé, ale zároveň je potřeba přiznat, že dokonale pravdivý popis životních událostí vzniká až spojením různých úhlů, různých pohledů. Já nabízím ten svůj a přiznávám, že skutečné události mohly probíhat trochu jinak a slova, která jsou v příbězích, nemusela padnout.

B.F. V jedné povídce řve v bahně po pás zabořený rybář Ser na soudruha a hoď mi lano, jinak zdechnu. Jakoby lidé dusící se na Severu smogem, nesvobodou a lhostejností zbytku republiky takto křičeli spolu s trpící přírudou, s umírajícími řekami. Bylo to tehdy i vaše uvědomění si břehu, na kterém chcete stát?

Máte skvělý postřeh. V knize je takových přirovnání povícero. Rok 1989 a Sametová revoluce byly v Teplicích spojeny právě se stísněnou mlhavou atmosférou. Budování socialismu u nás mělo obraz zmaru, který přímo ohrožoval člověka. Chyběly informace a doly, elektrárny nebo chemičky drancovaly bytí v podivném zájmu lepších zítřků. Pro dospívajícího kluka to otevíralo oči a utvářelo postoje.

D.V. Na několika místech knihy píšete o břízách zakořeněných v rozpadlých okapech, o zašlém a oprýskaném lázeňském městě pokrytém okrovou vrstvou prachu. Ale to všechno je pryč. Dnes se už máme mnohem lépe, všude jsou hladké fasády, plastová okna, zářivé reklamy neonů a nápisy zimmer frei. Mě se ale po pravdě po těch zašedlých a tajemných zákoutích dětství trošku stýská. A vám?

Nestýská, vůbec. Stýská se mi po řece, která se změnila. Je spoutaná, neprůchozí, bez živých proudů a ostrůvků z oblázků. Změnila se na technickou příležitost. Vodohospodáři o vodě v řece a v nádržích říkají, že je to voda surová. Když se na to podíváte jazykově, leccos to pojmenování odráží o vztahu. Od přírody je to voda volná, voda pro život. Pro některé lidi je to surovina, základ mletí zlatých mincí. Doba oprýskaná měla půvaby, stejně jako hospody „čtyřky“ - tedy čtvrté cenové skupiny s půllitry, které měly kulaté prohlubně, a s okrovým stropem od cigaret. Jako každá doba, měla i tato dobro a zlo, ale byla to doba vesměs jedovatá.

D.V. Mám velké pochopení pro stavění hrázek z oblázků. Také pro bolest, když bagr nakládá krásu říčních ostrůvků, jesepů a štěrkových jazyků na korbu náklaďáku a tuhle kamennou kroniku života řeky odváži někam do temné prázdnoty skládek či náspů. Jen nevím, zda tato kapitola nekončí příliš pesimisticky (chápu, emoční vyznění je potřeba maličko vygradovat), ale přeci, neviděl jste už dnes řeku, která opět rozepjala křídla?

Ale tam přeci je silný obraz naděje. Ostrůvky z oblázků mezi cihlovými terezínskými zdmi. To je nadmíru symbolické, protikladné. Je tam velké rybí trdliště nejen pro Ohři, ale i pro část Labe. Jen to musíme vidět a chránit a nezničit to nějakou zbytečnou vodní elektrárnou, která dokáže kolísáním vody celý rytmus života pohřbít. A já tím vyprávěním prosím za ryby a za život řeky. Skvělé jsou snahy v Litovelském Pomoraví, kde vytrhali vodohospodáři staré zpevnění břehů. Nicméně velké řeky jsou stále pod ohromným stavebním tlakem. Vezměte si diskuze o stavbě dalších jezů na Labi. V rámci obnovy přírody - Nature restoration law - musíme pamatovat na rybí stanoviště, na porodnice řek. Neničit stávající a rozšiřovat nové. Ota Pavel by řval smutkem, kdyby viděl, že jeho zlatí úhoři létají jako malincí letadly, aby se vůbec dostali do českých řek. Tak hodně máme řeky spoutané a neprostupné.

D.V., B.F. Před lety na migrační konferenci v Holandsku (bavíme se ještě pořád o rybách) zazněl příspěvek, který svým názvem mírně parafrázoval text skupiny Beatles All the fish need is love - Vše, co ryby potřebují, je láska. Ve vaší knize se láska k řekám a k ženám (a s životním zráním snad jen k jedné ženě) neustále přelévají a metamorfují mezi sebou (možná ne náhodou má většina řek ženská jména). Není nakonec láska to jediné, co nám pomáhá dělat správná rozhodnutí?

Napsali jste to krásně a přesně. Jen je to s láskou trochu složitější. Musíme ji znát, pochopit. Bývají lásky zaslepené, mučivé, svazující… Rozum přeci jen pro rozhodování potřebujete. Musíte vidět rizika, náklady, příležitosti a velmi důležitá je přitom i svoboda nebo její míra. Pokora a úcta k žití a bytí je možná to nejdůležitější. Krásně se o tom mluví, ale každý děláme chyby a ubližujeme. Pak potřebujeme radu a svědomí. I to v knížce hodně řeším. Otázku viny. Nicméně láska dává energii a vede na cestě.

D.V. A pak ty šachy. Královská hra, která si po staletí (co říkám tisíciletí) udržuje exkluzivní nadvládu. Dokonale vyladěné strategické pole. Ale dnes nás umělá inteligence tlačí do defenzivy, vysává a používá proti nám všechny naše výhry i prohry. Ano, i nad šachovnicí se dá najít životní láska. Ale není hlavním benefitem lidské kreativity, tím v čem nás umělá inteligence nikdy nepřekoná, že dokážeme dohlédnout za okraj šachovnice?

Máte hluboké otázky, na které nejsou jednoduché odpovědi. Myslím, že poroste význam lidství, ke kterému láska patří. To není technická věc. Cítíte, vnímáte - naději, ublížení, vlastní chyby, zaujetí. Pálí vás svědomí, chcete se omluvit, odčinit špatné. V nějakou chvíli se postavíte za přítele, jeho život, svou ženu, přírodu, přestože všechna čísla ukazují, že to není výhodné, ekonomicky, technicky, zdravotně… Úžasné jsou právě okamžiky lidství ve vypjatých dobách třeba za holocaustu, válek nebo pohrom. Nicméně potřebujeme i lidství každodenní, projevující se jen tím, že přemýšlíme o tom, jestli naše slova neubližují druhým. Třeba lidství v komentářích sociálních sítí.

B.F. Někdo chodí k psychoanalytikovi, někdo dokonce k psychiatrovi. Je to tak, že vy jste napsal knížku, abyste se prošel zpátky padesátkou let Vladimíra Kořena a našel temná i světlá místa na hrotu tužky, tedy ve skutečnosti pomocí klávesnice?

Přiznám se, že takový záměr jsem neměl. Je pravda, že byly momenty, kdy se mi otevřely city, úvahy, staré lásky i bolesti… Chtěl jsem psát opravdově. Chtěl jsem ukázat, že život je širší a bohatší než televizní obrazovka, kde mě lidé občas vidí. Každý máme trápení, vnitřní svět. Hájíme si to území ze strachu. Bojíme se výsměchu, nepochopení, odsouzení. Sdílení může určitě pomáhat. Nicméně psal jsem především své příběhy, obrazy či úvahy se záměrem vytvořit proud slov, který čtenáře strhne, pobaví, zasní i poučí. A dá mu témata k zamyšlení. Řeka zázraků je knihou pro čtenáře. Mé vnitřní sebereflexe jsou ještě intimnější a složitější.

Děkujeme Vám za rozhovor, který jste poskytl časopisu Veronica a jeho čtenářům.