VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Téma paradoxů v tomto čísle ne zcela navazuje na stejnojmenné číslo z roku 2017. Oproti „jedničce“ je tentokrát cílem prohloubit problematiku a zkusit se zanořit i do teoretické hladiny neznámých ochranářských vod. Od minule víme, že něco „rozdupat“ není nic špatného, pokud jde o řízený a uvážený zásah. Tentokrát už tolik „nedupeme“, ale rovnou ořeme v myšlenkách a nakonec i prakticky v chráněných územích.

Stále oblíbenější se stala celá řada „nových“ opatření, která jsou neprávem opomíjena; většinou proto, že se jeví jako moc drastická. Občas ještě zaslechnu, že tento zásah není ověřený a je to nějaká novinka, ačkoliv jsou mnohdy staletími odzkoušenými zásahy. Patří k nim třeba vypalování. Trošku můžeme parafrázovat hlášku z filmu - nemusí hořet, jen když plápolá. Požárů v krajině se pořád obáváme a spatřujeme v nich elementární zlo. Ano, jestliže se oheň stane neovladatelným, prospěšné se v okamžiku stává škodlivým. Jenomže víme, jak správně vypalovat? Oheň bychom neměli brát jako nějaký paradox nebo snad doplněk, ale jako standardní nástroj péče o krajinu. Dokonce jako ohrožený proces v krajině.

Mnoho podob ochran

Rozpory nacházíme často u samotného vnímání a uchopení ochrany přírody. Můžeme chránit prakticky, sem patří managementové zásahy. Můžeme chránit legislativně, tj. zákonná ochrana. Své místo v ochraně přírody má i aktivistická část střežící zájmy přírody díky možnosti vstupu do různých správních a územních řízení, čehož hojně využívá. A máme rovněž vědeckou ochranu přírody, která stojí na pomezí praktické ochrany, ale zároveň bádá a přináší nové poznatky do praxe.

Protiklady nacházíme u samotné podstaty ochrany přírody. Chráníme jen živou přírodu nebo i přírodu neživou? Nezapomínáme v chránění všeho živého na ochranu geologických hodnot krajiny? Přitom to nejsou jen populární krasové oblasti nebo skalní města. Jsou to i všemožná prameniště, kamenná slunce, viklany, polštářové lávy, skalní jehly a sruby, mrazové klíny, písečné duny, hřebenatkové a mechovkové útesy, kamenolomy či velkolomy.

Rozdíly jsou v samotném chápání, respektive rozkolu ochrany druhové a biotopové. Každý odborník - jak praktik, tak vědec - se přiklání ke konkrétním druhům nebo preferuje určitá stanoviště. Avšak ruku na srdce, pokud chráníme biotop, pokrýváme větší ochranu a zahrnujeme více složek, jako jsou rostliny, živočichové, přírodní aspekty nebo třeba procesy, které často opomíjíme.

U druhové ochrany paradoxně dochází k úzkému zaměření. Někdy je to na škodu, protože „pro samé stromy nevidíme les“. Jindy se díky urgentní pomoci a hodinářské práci dá pomoci druhům, které jsou na hranici vymření. Příkladem takových záchran je třeba speciální management hořečka mnohotvarého českého nebo hadince nachového.

I zástupci jednotlivých oborů se mezi sebou v ochraně přírody přou. Botanici by nejraději měli všechno posečené, střídmí botanici připouští pastvu, entomologové se napříč celou škálou řádů, podřádů, ba dokonce čeledí také zcela neshodnou. Někdy je potřeba nedělat nic a jen jednou za uherský rok provést kompletní disturbanci (vybagrovat, rozjezdit, zapálit). Jinde se zase pěstuje mozaikové kosení pro motýly. Spousta brouků má ráda sešlap, na vyšlapaných místech se rádi vyhřívají, množí či loví.

I ty stinnější stránky

Vezmeme-li všechna témata ochrany přírody a hodíme je do bubnu a zatočíme, vzniká nám pestrý pletenec, který musí zejména praktická ochrana rozmotávat den co den. Právě praktičtí ochranáři by měli být nad věcí a měli by být takovými praktickými lékaři, co zároveň slouží o víkendech na záchrance. Každodenně prováděná ochrana je bohužel často mezi mlýnskými kameny a musí odrážet tužby botaniků, motýlkářů, vědců i úředníků. Pokud se stane nějaká nepřístojnost, vinni jsou praktici, kteří brzo posekali, nebo naopak neposekali, pásli moc, nebo zase málo. Naopak, když je úspěch, smetanu slízává mediálně líbivější osoba, nikoliv ten, kdo posekl trávu nebo vyřezával křoviny. Právě tohle je další příklad paradoxu v tom záporném slova smyslu.

Paradoxy v ochraně přírody se nám jeví jako pozitivní i negativní. Proto jsou v tomto čísle oproti číslu z roku 2017 zmíněny i ty stinnější stránky a kritičtější pohledy. Snad budete také, milí čtenáři, kritičtí a při četbě se sami zamyslíte. Třeba nad tím, že problémy ochrany přírody nejsou černobílé. Ba naopak, jsou pestré jako mozaika stanovišť, která zajišťuje ekologickou stabilitu (chcete-li resilienci) krajiny. Pamatujte pak, že není všechno ochrana přírody, co se třpytí.

Přes všechny paradoxy vám přeji spolu se všemi, kdo pro vás časopis připravují, hezké chvíle nad stránkami čtvrtého letošního čísla Veroniky a šťastné prožití posledního měsíce v roce ve svátečním duchu jak doma, tak v zimní krajině.

Vilém Jurek