VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Významným předmětem ochrany národního parku Podyjí jsou otevřená bezlesá stanoviště. Jedná se o starobylé údolní louky, bezpočet stepních lokalit, zbytky původně rozsáhlých obecních pastvin a další, menší či větší ostrůvky bezlesí. Vzhledem k tomu, že jde o jedinečná útočiště stanovištně typických a často také ohrožených zástupců naší flóry a fauny, snažíme se bezlesí věnovat náležitou pozornost. V tomto článku se budeme blíže věnovat péči o nelesní lokality v Podyjí s důrazem na management náletových dřevin.

Otevřená stanoviště mají původ v bohatém využívání podyjské přírody člověkem po dlouhá staletí, což asi většinu čtenářů příliš nepřekvapí. Zdejší lesy byly využívány jako pařeziny, téměř celá říční niva byla přeměněna na louky a políčka a téměř všude se páslo. Různé typy kultur se prolínaly do pestré krajinné mozaiky. Funkci „neprostupného hraničního hvozdu“ plnily jen nejméně přístupné svahy a rokle se zbytky lesa. Teprve v průběhu posledního století se začal poměr obracet ve prospěch lesa a otevřená nelesní stanoviště buď zanikla úplně, nebo zůstala zachována jen v maloplošných fragmentech. Primární bezlesí, pokud o něm lze vůbec v Podyjí hovořit, se zdá být omezeno na nejextrémnější stanoviště strmých skal.

Nepočítáme-li údolní louky, rozeseté podél Dyje prakticky po celém údolí od Vranova po Znojmo, většina nelesních lokalit je soustředěna do jihovýchodní části NP Podyjí. K nejvýznamnějším patří pás vřesovišť a stepních lad táhnoucí se od Hnanic po Znojmo, tvořený několika lokalitami s převážně acidofilní vegetací na skalních výchozech okraje Českého masívu (Fládnitzské vřesoviště, Havranické vřesoviště, Popické kopečky, Kraví hora). Svým charakterem se v tomto prostoru vymykají zbytky stepních trávníků na vápnitých substrátech v okolí Hnanic (Hraběcí hora, Sprašová stěna aj.). Na druhém břehu údolí Dyje tvoří nejvýznamnější bezlesí bývalá vojenská střelnice u Mašovic. V těsné blízkosti Znojma najdeme cenné fragmenty bezlesí také na Hradišťských terasách. Kromě nelesního charakteru mají tyto lokality ještě něco společného - všechny jsou více či méně ohroženy zarůstáním.

Péče o podyjská bezlesí, podobně jako na většině dalších lokalit tohoto typu u nás, je založena na sečení travních porostů, pastvě, regulaci náletových dřevin a realizaci některých dalších opatření (management invazních druhů, narušování drnu, občasné vypalování). V tomto článku se podrobněji zaměříme na regulaci náletových dřevin a s tím úzce související problematiku zarůstání. Sečení je zavedenou a standardizovanou technikou a s realizací nebývají při údržbě lokalit zpravidla problémy (nepočítáme-li nedostatek lidských a finančních zdrojů). Máme k dispozici různě výkonné stroje od malých křovinořezů přes různé typy sekaček až po nejsilnější traktory. Podobně pastva se během posledního čtvrtstoletí etablovala a stala se běžným nástrojem péče o malé stepní plochy. Oproti tomu regulace náletových dřevin, jakkoli se může zdát jednoduchou až banální technikou - dřeviny prostě vyřežeme a je to - se stále více ukazuje jako opatření, které činí při péči o bezlesí největší problémy. Přitom správný management dřevin je klíčový pro zajištění žádoucího stavu stepních lokalit.

Jak funguje výřez

Řada z nás se účastnila podobné akce. Na zbytku zarůstající stepi se v zimě sejde parta nadšených dobrovolníků. Vybaveni nůžkami, mačetami a pilkami se odhodlaně pustí do výřezu růží, trnek a hlohů. Trnitý materiál se stahá na hromady a spálí. Určitě nesmí chybět společné opékání špekáčků. S rukama plnýma trnů a několika šrámy, avšak s pocitem dobře odvedené práce, se všichni rozjedeme do svých domovů. Máme radost z toho, jak jsme pomohli přírodě. Bohužel takto provedený zásah může místo záchrany přispět k ještě větší degradaci cenné stepní lokality.

Listnaté dřeviny po výřezu prakticky vždycky zmladí, ze spících pupenů vyženou nové výmladky, jimiž nahradí ztracenou nadzemní část. Nezáleží ani tak na způsobu disturbance - na ztrátu nebo poškození nadzemní části zkrátka listnaté dřeviny reagují výmladky - ať již po výřezu, poškození ohněm, okusu dobytkem nebo třeba pojezdu těžkou technikou.

Nejbohatší je zmlazení právě po zimním výřezu, kdy mají dřeviny v kořenech maximum zásobních látek. Nejsnáze regenerují výběžkaté druhy dřevin zmlazující nejen z pařezů, ale také z kořenů. Pravými mistry zmlazování jsou invazní akáty a stále běžnější pajasan, z našich dřevin svída krvavá, topol osika nebo některé růže a ostružiníky. Nepříjemné, téměř nezničitelné porosty tvoří nepůvodní (a invazní) kustovnice cizí, šeřík obecný, janovec metlatý nebo také mahonie cesmínolistá. Lokalita nám tak po prostém výřezu zaroste buďto stejným, nebo ještě bujnějším porostem než před zásahem.

Spousta správců území spoléhá na to, že zmlazení vyřezaných dřevin lze zvládnout při následné péči o lokalitu - sečení a pastvě. Ano, zmlazení lze dostat pod kontrolu (úplné zničení je spíše výjimkou), ale jen při dostatečné intenzitě péče, což znamená sekat včas a dostatečně často. Nemluvě o tom, že sečení opakovaně obrůstajících pařízků není vůbec snadné a nesvědčí ani našemu křovinořezu či sekačce. Určitě lépe funguje pastva ovcí a hlavně koz, opět ale jen pravidelná a dostatečně intenzivní. Většinou však nejsme schopni dostatečnou intenzitu následné péče zajistit. Někdy může být lokalita příliš citlivá a častá seč nebo intenzivní přepásání by ji mohlo poškodit. Stačí jednu dvě sezóny trochu polevit a porost dřevin se znovu obnoví. Původní zásah byl tak téměř zbytečný nebo i kontraproduktivní.

Nebojme se herbicidu

Výřez náletových dřevin na stepních lokalitách proto doporučujeme provádět výhradně s okamžitým nátěrem řezných ploch herbicidem. Nátěr znamená jen jeden úkon navíc, který ale přináší zcela jiný výsledek. Při správném provedení a načasování většina ošetřených dřevin spolehlivě odumírá, což přinese ve výsledku kýžený efekt - zabránění nebo alespoň zpomalení rychlosti zarůstání. Nejde o žádnou novinku - u některých ochranářských spolků se nátěr dávno stal zavedenou technikou. Jinde naopak panuje obava z použití chemických látek v chráněných územích nebo vládne neznalost chování dřevin.

Ideální je výřez načasovat na konec léta a časný podzim, kdy dřeviny intenzivně stahují zásobní látky do kořenů. Nátěr je účinný i za mírné zimy, neklesají- li teploty pod 5 ¯C. Řezu i nátěru se vyhneme na jaře, kdy míza směřuje vzhůru. Pařízky řežeme v takové výšce, abychom je při nátěru snadno našli, ale aby nebyly příliš vysoké (a nepřekážely nám, zvířatům nebo kolové technice). Ideální je vyřezávat (a zatírat) dosud nezmlazené dřeviny, které mají kompaktní tvar a zpravidla jeden hlavní kmínek (stromy) nebo několik málo výhonů (keře). Oproti tomu již vyřezané a zmlazené dřeviny tvoří početné výhony v různě velkém okruhu kolem původního pařízku. Jejich výřez i následný nátěr je opravdová řehole. U početných trsů se nám obvykle nepodaří zatřít všechny výhony a celková účinnost zásahu se tak snižuje. Pokud by byl výřez výmladků příliš pracný, můžeme použít také bodový postřik na list.

I když je výřez dřevin s nátěrem řezných ploch téměř univerzální metodou, není vhodný pro všechny druhy dřevin. Třeba takový akát, pajasan nebo škumpa téměř vždy i přes nátěr pařezu znovu vyženou nové výmladky z kořenů. Tyto dřeviny, označované v zahraniční literatuře jako „root sprouters“, tedy raději ošetřujeme metodou injektáže navrtáváním nebo částečným loupáním kmínku. I když injektážní metody mohou na první pohled působit pracně nebo složitě, vyplatí se zařadit je do ochranářského arzenálu. Oproti nátěru řezných ploch je cílená aplikace navrtáváním ještě šetrnější, protože herbicid aplikujeme přímo do kmene dřevin.

Aby splnily naše očekávání, je zapotřebí hlavně pečlivost při jejich provedení, ale také trpělivost - dřeviny musíme nechat na místě postupně odumřít a teprve poté je odstraňujeme. Injektáží tedy ošetřujeme dřeviny v předstihu, zhruba jednu sezónu před plánovaným odstraněním. Odstranění z lokality je sice pomalejší, ale zato trvalejší.

Tak jako tak je potřeba mít na paměti, že ani sebelepší „herbicidní“ metody nezabrání zarůstání lokality! Prakticky každá lokalita má větší či menší tendenci k zarůstání v závislosti na stanovišti a nastavené intenzitě péče. Odstraněním dřevin často uvolníme prostor pro nové, které snáze klíčí ze semenné banky. Rozhodně je však herbicid velkým pomocníkem, díky kterému je péče o lokality mnohem příjemnější, než kdybychom bojovali se spoustou výmladků.

Jde to i bez chemie?

Z opatření, kdy nepoužíváme při zásahu herbicid, lze využít metodu vytrhávání dřevin pomocí bagru. Vytrhávání bylo široce odzkoušeno ve známé rezervaci velkých kopytníků v Milovicích a také na několika lokalitách v Podyjí. Bagr je neskutečný pomocník v případě mimořádně hustých a přestárlých porostů, kde by byl ruční výřez neúměrně pracný až téměř neproveditelný. Výhodou bagru je velký výkon a možnost práce za jakýchkoli podmínek. I když bagr není zárukou kompletní likvidace dřevin - vždy něco obrazí ze zbytků kořenů nebo se objeví semenáčky - může nám výrazně pomoci zejména v první fázi obnovy lokalit v pokročilém stádiu sukcese.

Než bagr nasadíme do akce, je potřeba se zamyslet, zda lze na lokalitě připustit pohyb mnohatunového stroje. Kolový i pásový stroj za sebou přece jen zanechá nemalou disturbanci (ta může být někdy vítána). Z dřevin se k vytrhávání nejlépe hodí hloh, babyka nebo janovec metlatý, příp. další dřeviny (téměř) nezmlazující z kořenů (duby, jasany, javory, střemchy). Naopak při vytrhávání růží, trnek nebo svídy musíme počítat s poměrně bujným zmlazením, které bude vyžadovat následné zásahy. Invazní akát nebo pajasan není radno vytrhávat pro bujné zmlazení ze zbytků kořenů. Stejně tak musíme počítat s tím, že na volné půdě budou snadno klíčit také semenáčky likvidovaných dřevin, nezřídka v překvapivé hustotě. Obvykle tedy na vytrhávání navazují další opatření - např. postřik na list či nátlaková pastva. Výrazným benefitem vytrhávání je absence pařezů, což oceníme, pokud bude následná péče probíhat sečením.

Z těžkých strojů se při odstraňování nežádoucích dřevin využívá také lesní fréza. Mnohé firmy nabízejí frézu jako prostředek rychlé „likvidace“ náletu na velkých plochách. Frézování se hojně využívá na Slovensku a také v Maďarsku, někde také u nás při obnově rozsáhlých zarostlých lokalit. Rozdrcená dřevní hmota se obvykle jen zamulčuje do půdy. V chráněných územích je vhodnější hmotu z lokality odstranit, což může být celkem pracné. Vyčištěné plochy se poté sečou většinou traktorovými sekačkami, někdy se frézování či mulčování opakuje v prvních letech po vyčištění.

I když vypadá frézování lákavě a síla stroje působí ničivě, je nutné si uvědomit, že fréza odstraní jen nadzemní část dřevin. Kořenový systém zůstává životaschopný, a tak dochází k opětovné tvorbě výmladků. Zvláště odolné jsou xerofilní keře na teplých stanovištích, jako jsou růže a hlohy, nebo některé ostružiníky. Relativně účinnější je frézování vlhčích lokalit zarostlých vrbami. U takto vyčištěných ploch jsme proto nuceni alespoň ke dvojí seči v roce, jinak velmi rychle zarostou. Pokud chceme z ploch připravených frézováním sklízet v budoucnu seno, může se stát, že bude bezcenné kvůli příměsi trnitých výmladků růží, hlohů nebo ostružiníků (beztrnné výmladky tolik nevadí, i když snižují kvalitu sena). Porost vzniklý po frézování je tvořený hustými porosty tenkých výmladků. Někdy vznikají i plazivé formy keřů s výhony přitisklými k zemi, kde snadno unikají seči. V této podobě jsou výmladky prakticky nezničitelné, a to i v případě, že bychom chtěli sáhnout po chemii (v úvahu by přicházel asi jen postřik na list). A opět platí, že stačí často jen na pár sezón polevit a lokalitu opět pohltí nálet.

Nastala doba křovinná?

Otázkou, která asi napadla mnohého ochranáře, zůstává, jak asi řešili náletové dřeviny naši předkové? Často si představujeme, jak pasáček s sebou nosil „valašku“ a výmladky na pastvině ve volných chvílích vysekával. V některých archivních materiálech lze dohledat, že překážející dřeviny se odstraňovaly vykopáváním. Pro mě nejpřijatelnější vysvětlení toho, proč byla krajina zhruba před sto lety podstatně méně zarostlá, spočívá spíše v tom, že tehdejší míra využívání krajiny byla natolik intenzivní, že dřeviny zde měly mnohem menší šanci. Zkrátka poctivá seč, kdy se sekal každičký kout, doprovázená pravidelnou pastvou byla pravděpodobně dostatečnou prevencí před uchycením semenáčků. Určitou roli hrál nepochybně také oheň, který ještě naši prarodiče využívali. Nebo snad tehdejší dřeviny rostly jinak?

Pravdou je, že v mnoha oblastech světa dochází k nebývalému šíření dřevin v travinných ekosystémech, ať již jde o prérie, savany nebo další typy stepí. Fenomén zarůstání je výrazný zejména v oblastech suššího klimatu (dryland). Protože se tyto plochy nehodí k pěstování zemědělských plodin nebo lesa, využívají se primárně jako pastviny (rangeland). I když u nás jsou trávníky tohoto typu omezeny na nepatrné fragmenty, globálně tato suchá bezlesí pokrývají značnou část planety. Pro představu jde zhruba o 40 % povrchu Země a asi jeden a půl násobek plochy všech lesů. Různé typy bezlesí na rozsáhlých plochách pohlcuje nálet nejen místních, ale často také nepůvodních dřevin.

Podle vědeckých poznatků je zarůstání podmíněno komplexem faktorů. Kromě klimatických a stanovištních podmínek k hlavním faktorům zarůstání patří pastevní režim a přítomnost požárů. Pastva působí obojace - někde může bránit, jinde urychlovat zarůstání. Oheň sice nezahubí vzrostlé dřeviny, ale může omezovat jejich pokryvnost a bránit hromadění staré biomasy. Rozhodně však může mít sílu eliminovat čerstvé semenáčky.

Stále více se ukazuje, že zásadní roli hraje tolik diskutovaná klimatická změna. Zjednodušeně řečeno, dřeviny profitují z rostoucí teploty vzduchu a koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší, stejně jako vyšších depozic dusíku. Nejenže díky efektivnější fotosyntéze rychleji rostou, ale mnohem lépe snášejí periody horkého a suchého počasí. Určitě jste si v létě všimli na prach zprahlé stepi, na které se zelenají pouze trnité keře… Jsme tedy v přímém přenosu svědky zarůstání stepí, které nemá obdoby.

Zarůstání má v globálním měřítku významný dopad na ekosytémové služby v nejširším měřítku. Může jít o ztrátu biodiverzity, omezené pastevní využití či zvýšené náklady na údržbu. Jsou věci, které neovlivníme (vlastnosti a růst dřevin). Stav lokalit a rychlost zarůstání však můžeme alespoň částečně usměrnit promyšleným přístupem a aplikací co nejúčinnějších metod ochranářského managementu.

Robert Stejskal (1978) vystudoval lesnictví na Mendelově univerzitě, na Správě NP Podyjí se věnuje praktické péči o lesní a nelesní biotopy. K jeho hlavním zájmům patří entomologie a invazní druhy.