VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Úhorování a řízené vypalování jako legitimní a nenahraditelná součást ochranářského managementu suchých trávníků
Helena Chytrá, Daniel Kadaš, Martina Brodská, Tomáš Hamřík, Tomáš Vymyslický

Všichni, kdo se zabývají péčí o stepní lokality nejen na jižní Moravě, čelí velkým výzvám. Velmi často se jedná o místa, která byla v minulosti tvořena jemnou mozaikou zemědělsky obhospodařovaných pozemků a která i dnes potřebují různorodé zásahy. Zavedený ochranářský management v podobě kosení a pastvy mnohde nedostačuje, lokality zarůstají a ztrácí svoji ochranářskou hodnotu. Nejedná se pouze o nouzi finanční, ale také zhotovitelskou (těžko se hledají lidé na fyzickou práci), administrativní (čím dál větší byrokratické překážky), termínovou (když už se někdo najde a uzavře se smlouva, je často pozdě na samotnou práci) a občas i mentální (lpění na neefektivních postupech). Pomocníky z této mnohostranné nouze mohou být na vhodných lokalitách a dobře vytipovaných plochách úhorování a řízené vypalování, které mají díky kombinaci nízké ceny, velkého účinku a nízké náročnosti na lidskou práci potenciál stát se nejen legitimní, ale i nenahraditelnou součástí komplexní péče o suché trávníky.

Historické hospodaření

„Jižní, jakož i JV i JZ sklony jsou pokryty vinicemi s bohatým nadrostem ovocného stromoví (častým zjevem jest tu ořech vlašský), severní sklony zaujaly pole s podobným nadrostem. Nerovnost terénu jest příčinou, že mezi vinicemi a polemi nalezneme stráně a sklony tu větších, tu menších rozměrů, tu porostlé stepními křovinami, tu zase bylinnou stepí.“

Josef Podpěra, 1924

Díky historickým pramenům, jako je například Podpěrovo svědectví z Dunajovických kopců, starým mapám a leteckým snímkům a také dosud viditelným pozůstatkům přímo v terénu, můžeme i dnes pomyslně nahlédnout do doby, kdy byla zemědělská krajina jižní Moravy pokryta jemnozrnnou mozaikou drobných políček, vinohradů, sadů, luk a pastvin, které oddělovaly meze, roztroušené křoviny a solitérní stromy. Přirozenou součástí této mozaiky byla i většina ploch dnešních „stepních“ maloplošných zvláště chráněných území („rezervací“), které se nacházely v odlehlejších, členitějších nebo méně úrodných partiích katastrů obcí. Tyto plochy jsou v současné době bohužel ostře ohraničenými ostrovy zeleně v jinak intenzivně využívané zemědělské krajině. Takováto pestrá a tradičně obhospodařovaná krajina však nesloužila pouze lidem pro obživu, ale rovněž poskytovala útočiště celé řadě organismů vázaných na suché trávníky - pastviny, travnaté polní cesty, meze, okraje polí a úhory. Blízkost těchto organismů s tehdejšími hospodáři nemohla být těsnější a tato závislost na obhospodařování přetrvala nezměněná dodnes. Nevědomky a často neúmyslně lidé po staletí zachovávali dostatečně přívětivé podmínky pro úspěšné přežití druhů. V případě mnoha dnešních jihomoravských chráněných území s desítkami hektarů sekundárních trávníků na místech dřívějších políček, vinic a sadů byla míra zornění těchto míst z pohledu současné ochrany přírody doslova drastická. Umíme si představit, jak „bezohledně“ vůči dnes ohroženým druhům tehdy zemědělské obyvatelstvo postupovalo? Zvlněnou krajinu těchto dnešních rezervací jižní Moravy ani v minulosti nepokrývaly louky na píci. Ty byly v úrodných, zaplavovaných nivách velkých řek. A nebyly zde ani rozsáhlé pastviny. Ty tradičně tvořily pouze prstenec či souvislejší plochy v nejbližším okolí okraje vesnic. Pro přežití museli lidé obdělat každý kousek půdy, a tak ani pro větší porosty dřevin v tehdejší krajině často nezbývalo místo. Byla to zkrátka zcela jiná krajina, která ze sebe musela vydat maximum. Avšak naprosto odlišné od toho, co po ní lidé žádají v současnosti. Lidé, kteří tuto krajinu podle dávných zkušeností neustále tvořili a udržovali, zde tedy nesekli trávu, ani pěšky nevodili kilometry daleko stáda ovcí a koz, která by cestou do dáli poškodila cizí úrodu. Skutečnost byla mnohem méně romantická. Co šlo, bylo jednoduše zoráno. Co zorat nešlo a nebylo vypaseno, to se prostě vypálilo v létě či v zimě, aby na místě opět vyrostla jen čerstvá vegetace, kterou se živil tažný dobytek ve chvílích odpočinku mezi oráním, svážením úrody a jinou nezbytnou prací.

Nejpozději od konce druhé světové války začal takto celoplošný, a přitom velmi diverzifikovaný způsob využívání krajiny upadat. Změny dovršila následná kolektivizace zemědělství a slučování parcel do velkých půdních bloků. Zatímco na snadno obdělávatelných místech se jemnozrnná mozaika scelila v nedozírné plochy polí a vinohradů, vyvýšená a členitá místa, která nebyla vhodná k intenzivnímu plošnému obdělávání pomocí těžké mechanizace, zůstala ležet ladem. Z mezí, luk, sadů, pastvin a okrajů polí se začaly do nových úhorů rozšiřovat stepní druhy rostlin, a jejich populace v krajině se tak zvětšovaly.

Tento fakt byl zřejmě důvodem, proč se už v tomto období objevovaly snahy o vyhlašování některých stepních rezervací, a zároveň přispěl k etablování konzervačního přístupu k ochraně přírody u nás. Po různě dlouhé době od opuštění, v závislosti na podloží, půdě, sklonu a orientaci svahu, kontextu okolí a dalších faktorech, se však na neobhospodařovaných plochách začaly prosazovat konkurenčně silné trávy, byliny a postupně i dřeviny. Druhy suchých trávníků pozvolna ustupovaly, lokality zarůstaly a přírodovědci pozorovali negativní změny.

Ochranářská péče - stručná historie a zamyšlení, jak dál

Zhruba od 80. let 20. století se pomalu se emancipující institucionální ochrana přírody spolu s dobrovolníky začala pokoušet o zavádění péče v chráněných územích. Až po roce 1989 však můžeme mluvit o systematické snaze a alespoň dílčím úspěchu v prosazení nového přístupu. Více úsilí a hlavně peněz je pak do této aktivní ochrany přírody směřováno po vstupu Česka do Evropské unie. Nejprve se začalo s kosením a vyřezávkami nežádoucích domácích i invazních dřevin, ale trvalo ještě poměrně dlouho, než začala být širšími ochranářskými kruhy rovněž přijímána i pastva ovcí a koz, v rezervacích dlouhá léta zapovězená. Po čase se přidalo využívání herbicidů při likvidaci nežádoucích dřevin buď formou aplikace na řeznou plochu po skácení, nebo postřikem roztoku herbicidu na listy výmladků. V praxi byl sled jednotlivých činností často zhruba takový: na plochy po vyřezávce dřevin byly střídavě aplikovány postřik herbicidem na list, pastva ovcí a koz a seč. Kosení a pastva pak byly hlavními způsoby péče i o plochy relativně zachovalých trávníků. Další typy zásahů, potenciálně využitelné v suchých trávnících, ať už se jedná o narušování drnu, vytrhávání dřevin pomocí bagru, pastvu jiných druhů kopytníků nebo řízené vypalování, se začínají prosazovat teprve v posledních letech. Ukazuje se totiž, že výše popsaný běžně využívaný ochranářský management není dostatečný, a to zejména v chráněných územích, která mají historii obhospodařování odpovídající popisu v předchozí kapitole. Snad nejpalčivějším aktuálním problémem jihomoravských suchých trávníků je jejich „časoprostorová“ homogenita: rozlehlé plochy sukcesně starých porostů, v nichž se dlouhodobě daří konkurenčně silnějším travám (generalistům), zatímco byliny a další specialisté (např. pavouci), kteří potřebují rozvolněnou vegetaci s holými plochami půdy, strádají. Přitom je žádoucí cílit management lokalit zejména na ochranu těchto vzácných a ohrožených druhů organismů. Generalisté najdou vhodné podmínky k životu leckde.

S velkým očekáváním a nadějí vynakládali už od 90. let dobrovolníci a první najímaní zhotovitelé své úsilí ve snaze zachránit, co ještě šlo. Jak by ale asi dnes vypadaly lokality a jak by probíhal ochranářský management, kdybychom se před třemi desítkami let pokusili o sekundární suché trávníky pečovat skutečně autentickým způsobem, kterým to prováděli místní obyvatelé, kam až paměť kronik sahá? Co kdybychom stařinu pomístně odstraňovali jediným dokonalým způsobem - ohněm? A co kdybychom už tehdy nepovažovali za „zločin“ vracet na vhodných místech sukcesi na začátek orbou s vyvláčením výmladků nechtěných dřevin a otevřením půdní semenné banky, dokud byla ještě životaschopná? Kdybychom tyto činnosti doplnili o efektivní vyřezávku, sečení a extenzivní celosezónní až celoroční pastvu různých hospodářských zvířat, možná bychom obdrželi ten správný koktejl podmínek vhodných pro široké spektrum organismů, které je na lokalitách žádoucí podporovat a udržet. Je na místě se ptát, zda jsme omezením pouze na seč a intenzivní pastvu ovcí a koz radikálně nezúžili možnosti přežití většiny druhů skupin méně viditelných a hůře detekovatelných, než jsou rostliny a makroskopičtí živočichové. Podle nich sice soudíme stav společenstva, ale pouze toho nám dobře známého. Již nějakou dobu v ochranářských kruzích také rezonuje otázka, jestli máme usilovat o takový cílový stav chráněného území, kdy jeho matrix tvoří pohledný porost ve stejném stádiu sukcese, odpovídající charakteristikám v odborných příručkách, nebo jestli by nemělo být cílem zastoupení co nejširšího spektra různých sukcesních stádií, iniciálních, přechodových, stejně jako těch plně rozvinutých i degradujících či měnících se v jiné typy biotopů. Není to třeba tak, že jsme mnohá chráněná území nevhodným pozdním sečením a intenzivní pastvou ovcí a koz zakonzervovali v degradovaném stavu, ve kterém jsme se jim začali věnovat?

Ve světle poznatků o dramatickém úbytku hmyzu a dalších skupin organismů a o příčinách expanze konkurenčně silných trav a keřů v podstatě ve všech biotopech napříč různými podmínkami prostředí a v situaci, kdy ochrana přírody prakticky neustále zápolí s dostupností finančních prostředků, byrokratickými překážkami nebo nedostatkem lidí na práci, zřejmě nastal čas diskutovat o změně. V boxech se můžeme zevrubněji podívat na to, jaké možnosti pro suché trávníky jižní Moravy přináší finančně, časově i z hlediska náročnosti na lidskou práci nejsnazší varianty - úhorování a řízené vypalování. Obě činnosti se v posledních letech daří úspěšně zavádět do praxe například na Pálavě, přilehlých Dunajovických kopcích nebo v oblasti NP Podyjí.

Závěr

Ještě v nedávné minulosti byla diverzita druhů nelesních biotopů jižní Moravy vázána na celou, intenzivně, ale zároveň relativně neefektivně obhospodařovanou zemědělskou krajinu. Ač v ní nebyl téměř žádný výlučný prostor pro dnes ohrožené druhy, ty se v ní vyskytovaly v podstatě úplně všude. Krajina byla totiž protkaná nedosečenými příkopy cest, nedokonale zoranými okraji polí, plná odpočívajících úhorů a občas místy hořela. Fungovalo to. Protože v jednoduchosti i nedokonalosti je krása a život. Nemějme obavy ani v národních kategoriích chráněných území z dramaticky působících, černě zoraných ploch a na popel spálených svahů s hasiči na horizontu. Možná ještě v daném roce, možná až v tom dalším se tato místa stanou novými oázami života obklopenými homogenními plochami zapojených degradovaných stepních trávníků.

Úhorování

Úhorování prováděné pomocí mělké orby či diskování představuje reminiscenci historického způsobu obhospodařování dnešních rezervací, které bývaly v minulosti zemědělsky využívané převážně jako mozaika políček a ploch ponechaných ladem. A půjdeme-li ještě hlouběji do historie jihomoravské krajiny, můžeme periodicky orané nebo diskované plochy připodobnit narušovaným sprašovým či hlinitým stepím, které na našem území byly hojné v glaciálu. Dynamika těchto ploch byla dána akumulací spraše a její opětovnou větrnou erozí. Konkurenčně slabé druhy rostlin tvořící společenstvo narušovaných sprašových stepí se během následujících vlhčích období holocénu snad udržely v zapojených trávnících díky požárům, pastevnímu tlaku divokých spásačů a půdní erozi, aby zažily své druhé výsluní v době, kdy začala být jihomoravská krajina intenzivně zemědělsky využívaná. Dnes je tento vegetační typ omezen na opakovaně narušované plochy v zapojených sekundárních suchých trávnících v chráněných územích, mimo ně se vyskytuje jen velmi zřídka. Častým útočištěm této vegetace je okolí kolonií divokých králíků a nor jiných zemních savců. Vyskytuje se také podél intenzivněji využívaných pěšinek a kolem vyhlídkových bodů, kde potřebnou disturbanci zajišťují svým sešlapem lidští návštěvníci.

Periodické úhorování umožní realizaci a obnovu půdní semenné banky, v níž mohou po desetiletí přežívat i některé vzácnější druhy plevelů. Na Dunajovických kopcích se na plochách úhorů pravidelně objevují zběhovec trojklaný (Ajuga chamaepitys) a hlaváček letní (Adonis aestivalis), vzácně také černucha rolní (Nigella arvensis) a vrabečnice roční (Thymelaea passerina). Narušení půdy na Liščím vrchu u Sedlce jihovýchodně od Mikulova před několika lety probudilo ze semenné banky k životu máku příbuzný teplomilný ruderální druh rohatec růžkatý (Glaucium corniculatum). Tento režim obhospodařování vyhovuje také rostlinám charakteristickým pro narušované sprašové stepi, mezi které vedle různých druhů pelyňků (Artemisia) patří rovněž emblematická rostlina Dunajovických kopců - mohutný stepní běžec katrán tatarský (Crambe tataria). Obnaženou půdu a iniciální sukcesní stádia rostlinných společenstev ocení mnohé druhy členovců (specialistů) i dalších organismů. Střídání úhorovaných a jinak obhospodařovaných či v daném roce ladem ponechaných ploch zajistí rozrůznění fenologických fází týchž rostlinných druhů na lokalitě, což je velkým přínosem pro opylovače a další živočichy vázané na rostliny. Úhorování potlačuje trávy a likviduje juvenilní dřeviny, pokud je provedeno důsledně, včetně následného vyvláčení kořenů a oddenků.

Oproti vypalování nebylo u úhorování potřeba překonávat žádné legislativní překážky. Orbu běžně najdeme v Nákladech obvyklých opatření MŽP (její cena je velmi příznivá, v roce 2024 to bylo 3 600 Kč/ha) a již poměrně dlouho se úhorují ochranná pásma některých rezervací, která byla předtím využívána jako orná půda v konvenčním režimu hospodaření. Chceme-li však úhorování provádět přímo ve vegetaci suchých trávníků v jádrových zónách rezervací, musíme počítat s tím, že můžeme narazit na bariéry mentální. Ochranářská komunita je totiž ze své podstaty konzervativní a také čelí velkému tlaku ze strany laické veřejnosti, která nelibě nese takovéto na první pohled drastické zásahy do přírody. Je potřeba mít toto riziko na paměti a neustále vysvětlovat, k čemu je takové opatření dobré. Při plánování, kde úhorování provádět, je pak zásadní dobrá znalost výskytu rostlin a jejich společenstev v území proto, aby narušované plochy nebyly situovány do míst se zachovalou a druhově bohatou vegetací.

Naopak je výhodné, pokud se úhor ponechá na okraji druhově bohatého společenstva, protože může docházet k postupnému sycení druhy z blízkého okolí takto udržované plochy. Rovněž není žádoucí provádět úhorování plošně. Ideální je opakovat toto opatření na různých plochách v různém intervalu, někde každý druhý rok, někde jednou za pět let, jinde až po 10 letech apod. Jen tak docílíme toho, že na lokalitě vznikne jemná mozaika, kde si svůj životní prostor najde co nejširší spektrum organismů.

Řízené vypalování

Středoevropské suché trávníky do různé míry hořely v průběhu celého holocénu: nejprve přírodní požáry pomáhaly řadě specialistů otevřených biotopů udržet se v krajině „optimální“ pro les, později se oheň stal důležitým nástrojem pro člověka, který si pomocí něj vytvářel přívětivější a na zdroje bohatší „životní“ prostředí. Vedle pastvy a sečení se vypalování udrželo jako obvyklý způsob obhospodařování bezlesí až do začátku antropocénu. Z pohledu hospodáře zejména zkvalitňovalo píci pro zvířata. Naši předkové to nepochybně i s ohněm v lecčem přehnali, ovšem když se inspirujeme pozitivním a zároveň poučíme z negativního, řízené vypalování, tedy plánovaná a kontrolovaná aplikace ohně s cílem odstranit nahromaděnou rostlinnou biomasu, vychází jako legitimní a nenahraditelná součást ochranářské péče i o dnešní suché trávníky.

Prvotním a nejočividnějším benefitem řízeného vypalování pro suché trávníky je odstranění nahromaděné biomasy a následně vytvoření otevřených ploch pro vývoj ekologicky náročnějších druhů bezobratlých živočichů a klíčení konkurenčně slabších druhů rostlin. Řízené vypalování na rozdíl od sečení vytváří strukturovanou vegetaci, což podporuje rozmanitá společenstva pavouků a jejich kořisti. Vypalované plošky jsou preferovány vzácnými a ohroženými druhy, které vyžadují obnažený substrát (např. slíďák suchopárový Alopecosa striatipes a listovník písečný Thanatus arenarius) a díky přítomnosti vysoké vegetace si zde své útočiště najdou i specialisté žijící na bylinách (např. skákavka člunková Evarcha laetabunda).

V rámci dlouhodobější regenerace porostu dochází k poklesu biomasy dominujících trav, a naopak k nárůstu počtu kvetoucích prýtů i druhové bohatosti bylin - tento druhotný benefit je nakonec také přímo „očividný“. Podporu bylin na úkor trav má na svědomí fosfor, který oheň pomáhá zpřístupňovat. Při hoření také dochází k vyrovnání poměru uhlíku a dusíku a zvýšení pH, které bývá hodně nízké v důsledku spadů dusíku a s tím spojené acidifikace. Kromě toho řízené vypalování může potlačovat v trávnících nežádoucí zmlazení dřevin a je prevencí proti nekontrolovatelným přírodním požárům. Oheň funguje jako protiparazitární prostředek na často pasených plochách a aktivuje klíčení některých druhů rostlin. Popel využívají ptáci i jiné skupiny živočichů jako repelent.

Oprávněnou ochranářskou obavou spojenou s řízeným vypalováním je úhyn bezobratlých živočichů - byť někteří aktivní jedinci dokážou utéct, dormantní vývojová stádia nikoliv. K omezení tohoto nepříznivého účinku je vhodné vypalovat během období holomrazů, kdy ještě nejsou bezobratlí natolik aktivní. Nicméně suchým trávníkem často plameny přejdou tak rychle, že ohrozí minimum organismů. Obdobně jako při pastvě a sečení za kompromisní řešení tohoto dilematu považujeme „mozaikové“ řízené vypalování několika menších, vzájemně oddělených ploch, které mohou být později kolonizovány faunou z okolních bezzásahových zón. Oheň sice působí škodlivě na jednotlivé jedince, avšak na úrovni populací je v konečném důsledku pro bezobratlé živočichy prospěšný, jelikož znovu osídlená vypálená místa se vyznačují kvalitnějšími abiotickými i biotickými podmínkami (např. větší dostupností potravy).

Oproti ještě nedávné minulosti je již „vypalování porostů“ obsaženo v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 90 odst. 22), a je tím pádem pro „orgány ochrany přírody“ legální. Navzdory tomu však stále zůstává v jakémsi neoficiálním postavení a je využíváno omezeně, jelikož k uvedenému ustanovení zákona dosud nebyl vydán prováděcí předpis, například v podobě standardu péče o přírodu a krajinu AOPK ČR. Řízené vypalování taktéž není „naceněno“ v Nákladech obvyklých opatření MŽP, z čehož vyplývá, že i prakticky ho zatím provádějí pouze samotní zaměstnanci orgánů ochrany přírody. Na druhou stranu to dobře ukazuje jeho poměrnou nenákladnost: zatímco pastva stála v roce 2024 český státní rozpočet 30 390 Kč/ha a seč křovinořezem 35 000 Kč/ha, finanční náklady na řízené vypalování jsou maximálně desetinové, spíše však ještě nižší (v řádu stokorun). Naproti tomu jeho efekt je jiným opatřením nezastupitelný.

Řízené vypalování není univerzální opatření na podporu biodiverzity. Je třeba mít na paměti, že různým skupinám organismů a jejich vývojovým stadiím mohou vyhovovat odlišné podmínky, proto by se mělo řízené vypalování v prostorové i časové škále kombinovat s dalšími managementy. Tím vytvoříme mozaiku stanovišť odlišného charakteru, kde si svoje útočiště najdou rozmanitá společenstva organismů. Ani v minulosti nebyla území obhospodařována homogenně, ale probíhaly zde různé způsoby hospodaření.

V rámci rozhodování o použití řízeného vypalování je nutné zohlednit stávající druhové složení zamýšlené lokality, její historický vývoj včetně potenciálu půdní semenné banky, předem rozpoznat možné negativní dopady a posoudit jejich rizika vůči předpokládanému ochranářskému cíli. Vyjde-li po úvaze řízené vypalování jako žádoucí opatření, nastupují praktické záležitosti, které o to víc nelze podcenit: stanovení termínu, rozsahu, intenzity a četnosti řízeného vypalování, příprava bezpečnostních opatření proti vzniku a šíření požáru a konzultace všeho zmíněného s místně příslušným hasičským záchranným sborem. Provede-li se všechno správně, pozitivní dopady řízeného vypalování na biodiverzitu suchých trávníků jsou k nezaplacení, a to doslovně.

Helena Chytrá působí na Ústavu botaniky a zoologie MU v Brně. Zabývá se ochranářským managementem suchých trávníků a zakládáním zelených pásů v polích.

Daniel Kadaš pracuje jako botanik v AOPK ČR na Správě CHKO Pálava v Mikulově.

Martina Brodská je vystudovaná krajinářka, dříve dlouholetá pracovnice AOPK ČR s agendou zejména v oblasti péče o nelesní typy biotopů, celoživotní chovatelka velkých hospodářských zvířat nyní využívaných k extenzivní smíšené pastvě.

Tomáš Hamřík působí na Ústavu ekologie lesa MENDELU v Brně a v Institute of Ecology and Botany v maďarském Centre for Ecological Research. Zabývá se především vlivem krajinné struktury a obnovy lesních a lučních ekosystémů na diverzitu pavouků. Je aktivním a zakládajícím členem ZO ČSOP Eresus.

Tomáš Vymyslický pracuje v Zemědělském výzkumu v Troubsku u Brna a ve své výzkumné činnosti se zaměřuje na studium různých druhů čeledi bobovité Fabaceae a jejich využití v zemědělství a při tvorbě krajiny. Dále se zaměřuje na studium biodiverzity travních porostů, úhorů a polních mokřadů, vzácných a ohrožených druhů české květeny.