VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Paní architektka Jarmila Kocourková strávila svůj profesní život ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury v Brně. Z pohledu architekta se věnovala městské a hlavně venkovské krajině, střežila její estetické kvality, její zeleň. A stejnou tematiku vnesla i na stránky Veroniky. Hned v prvním, vlastně nultém čísle Veroniky na podzim roku 1986 zavedla rubriku „Černé okénko“, v jehož první verzi kritizovala zbytečné kácení stromů v nově budovaném sídlišti Líšeň. V následujících desetiletích napsala pro Veroniku desítky odborně vysoce fundovaných a přitom čtivých článků zásadního významu, ze kterých vždy čiší osobní zaujetí a zpravidla kritický pohled.

Vyberme alespoň několik pro autorku typických titulů: „Chvála božích muk“ (1990), „Nedívej se do zrcadla, máš-li hubu křivou“ (1990), „Obnova vesnice“ (1991), „ÚSES a nebezpečí jeho nanebevzetí“ (1992), „Jak v Moravských Bránicích spadla se stromu větev“ (1993), „Krajinný ráz nebo estetická kvalita krajiny?“ (1996), „Způsobil to Břetislav? Krátké zamyšlení nad lidskými vztahy ke stromům“ (1996), „Několik poznámek k městské zeleni. Od záhonu zeleniny po Fifejdy“ (2006)…

Jako krajinná architektka s bolestí nesla zánik starých historických krajinných struktur, devastaci venkovských sídel necitlivou zástavbou či přestavbou a stírání jejich regionální architektonické výjimečnosti, lkala nad zarůstajícími loukami, nad údolím řek zaplavených přehradami i s jejich mlýny, nad mizením starých vysokokmenných ovocných sadů. Viděla a pamatovala si ze svého mládí harmonickou krajinu vrcholné doby soukromého rolnického hospodaření a celý svůj profesní život - v době kolektivizačních experimentů, v letech tzv. intenzifikace zemědělství, i v čase odlidštěného zemědělského podnikání - se snažila o ochranu toho, co z ní zbylo.

Jako rodačka z Ivančic (1931) celý život migrovala mezi Brnem a tímto jihomoravským městem na soutoku tří řek, které ji stále vábilo k návratům. Svědčí o tom i její „Parcela č. 394/73“, příběh ivančické zahrady, který sepsala roku 2014 do rubriky „Krajina mého srdce“. Z rodných Ivančic se ráda vydávala proti proudu Rokytné, Jihlavy a Oslavy a jako výtečná fotografka zachytila nevšední půvab těchto romantických údolních zářezů. A je samozřejmé, že patřila mezi odpůrce uvažované výstavby přehrady na řece Oslavě u Čučic.