VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Fotografie je často chápána jako otisk reality. Kamera však vytváří jen iluzi světa, jak se jeví zdálky. Svět, jaký vlastně je, musíme poznávat. Jiří Šigut kameru odstranil a fotografický papír použil k přímému kontaktu s přírodou. Zobrazuje jiný svět, než je ten z odstupu, ten rozdělený na vnímající bod a zorné pole před ním. Navazuje na pravěkou zkušenost citlivosti, k níž patří i citlivost téměř všech materiálů ke světlu, kterou na vlastní kůži zažíváme každé léto. Popisuje, jak se nahý přikrývá trávou. Fotografická emulze na papíře je mu zřejmě náhražkou kůže.

Jestliže umělecká fotografie se vždy snažila vnést subjekt do prvního zobrazovacího procesu, který je na subjektu nezávislý, Šigut nechává „komunikovat“ jen přírodu a nezbytné chemické minimum, světlocitlivou emulzi. Odstranil i vývojku, takže jeho díla v nejpřísnějším slova smyslu nejsou fotogramy, jeho metoda je unikátní. Popisuje ji sám, dodejme tedy jen to, že odlišnost od fotogramů, které sehrály tak významnou úlohu v avantgardním umění minulého století, je i námětová. Svět fotogramů sestával především z výrobků, vegetativní motivy v něm sehrály minimální - obvykle dekorativní - roli. Námětově a duchovně spřízněná díla se Šigutovými se najdou jen vzácně; patří k nim například fotogramy Karla Valtera (1934-1935) a Noční obrazy (Nachtbilder) a Obrazy počasí (Gewitterbilder) Florise M. Neusüsse z 80. let minulého století.

V jedinečné chemické barevnosti Šigutových obrazů mizí diference mezi pozitivem a negativem. Přestává platit i myšlení v polaritách. Zůstává vztah k světlu světa. Šigutovy světlocitlivé obrazy nereprezentují určitý subjekt nebo objekt, prodírají se k prasvětu země a vzduchu, vody a ohně, k procesům vzniku a zániku. Náznaky vegetativních zlomků jsou vodítky ve světě splývání: zůstáváme na zemi.

Antonín Dufek
Moravská galerie v Brně, 2003

Hned po setmění začalo slabě mrholit, a tak celou cestu cítím vlahou vůni příchozího jara. U hřbitova na mě doráží urousaný pes. Netváří se zrovna přívětivě, vztekle vrčí a plete se pod nohy. Po chvíli se mi jej daří zahnat a jeho štěkot ze tmy pole pomalu slábne. Konečně jsem na místě a začínám v mohutných trsech trávy hledat položené papíry. Jde to pomalu. Zjišťuji, že mé kusé poznámky z minula, psané letmo na krabici fotopapírů, jsou mi k ničemu. Tráva vydává zvuky podobné krčícímu se papíru, a tak mám dojem, že papíry jsou takřka všude, kde se ocitnu. Chodím po čtyřech a po chvíli mám úplně promočená kolena. Některá stébla jsou ještě stále silná a zvláště ta zlomená píchají do dlaní. S posledním papírem jakoby na povel přestává mrholit. Vše pečlivě balím pro cestu zpět a kousek opodál vkládám pod padlá stébla nově přinesené, dnešní papíry.

Nakonec zvedám mohutné trsy trávy a lehám si pod ně. Celý se přikrývám slepencem stébel. Cítím je na rukou, krku a obličeji. V mezerách mezi stébly pozoruji do olověna zbarvenou oblohu. Tráva mě hladí po rtech, cítím teplo a pach rozpadajících se spodních vrstev. Zavírám oči. Na víčko mi padá ze stébel nade mnou kapka a pomalu stéká po tváři k pravému uchu. Přikrytý trávou vnímám rytmus srdce, svůj dech a po čase už jen ticho. Nepředstavitelné ticho.

Jiří Šigut, jarní rovnodennost roku 2000

Fotografický papír, těhotný solemi stříbra, položený v přírodě napospas živlům někdy i několik týdnů. Často destruován, zbavený citlivé vrstvy či napaden plísní. S otiskem lesa, tepla zániku slepých ramen, trsů mohutné trávy, spadnutým listem, odleskem na hladině či hroudy na rozoraném poli.

Jsem fascinován možností fotopapírů pracovat v čase, absorbovat světlo, energii. Ta schopnost věrně zobrazit a následně uchovat pomíjivé. Papíry v přírodě pokládám už několik let a mé večerní cesty do lesů a polí, daleko od ruchu města, mé osobní, intimní performance, kdy jsem sám uprostřed noci s pocity malé části toho světa a vesmíru, hledající svou cestu a své místo na zemi, i po těch letech nic neztrácí na své naléhavosti, spíše naopak.

Mým pocitům často chybějí slova, ale zůstávají papíry s nepatrnými záznamy pohybu větru, plynutím vody, spadnutým listem… s otiskem světa.

Jiří Šigut, 25. 5. 2000

Jiří Šigut - narozen 1960 v Ostravě-Vítkovicích, vzdělání technického směru, výtvarník autodidakt, člen skupiny Měkkohlaví, řazen ke dvaceti českým tvůrcům, kteří během 20. století prosadili posuny vnímání uměleckých možností média fotografie, concept(zavináč)zulu.cz

Texty a fotografie převzaty z katalogu Jiří Šigut: Záznamy - fotografie z let 1999-2003 vydaného k výstavě v Moravské galerii v Brně roku 2004.