VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Poslední noc roku 2024 jsem se rozhodl strávit mimo domov. Úplně jsem si však neuvědomil, co je to za den a co znamená pro lidi poslední den v kalendáři.

Utábořil jsem se na rozmezí louky a lesa. Mým cílem bylo pozorování života na louce a v jejím okolí. Chvíli předtím, než se slunce ztratilo za obzorem, jsem měl připraven svůj skromný úkryt v podobě poměrně malého maskovacího stanu, ve kterém jsem strávil nadcházející noc.

Nebudu do podrobností popisovat, co obnáší nocleh v takovém stanu, jen trochu nastíním. Jde o malý prostor, vlastně jen vnější plášť bez podlahy, přičemž jeho hlavním účelem je být nepozorován divokou zvěří, ať jsou to srnky, lišky či další obyvatelé našeho přírodního světa. Není tedy primárně určen k nocování. Přes stan jsem ještě přehodil maskovací síť, abych měl jistotu, že je dostatečně neviditelný a nebude budit pozornost. Ještě připravit stativ s fotoaparátem a objektivem tak, abych se ráno mohl pouze posadit a pozorovat nehlučně dění v okolí. Takto připraven jsem již zmizel v útrobách stanu a pozoroval zapadající slunce s horizontem, který se poměrně rychle barvil do výrazných odstínů oranžové, žluté až modré barvy. Krásná podívaná, než nastane úplná tma, i když úplná tma v našich končinách asi nebývá. Horizont je stále mírně prosvětlen ze vzdálených vesnic či měst. Ale čím víc čas pokročil, tím víc tmy přibylo a rozsvítily se spousty hvězd, a tak jsem si ještě chvíli užíval pohledů na ně. Postupně mě přemohla únava, a tak jsem si udělal v rámci možností pohodlí pro spánek a pokoušel se usnout. Ještě jsem nespal, když po chvíli slyším šramot v bezprostřední blízkosti stanu, doprovázený asi očicháváním. Nejspíš srnka, které stojím se svým stanem v cestě z lesa, pomyslel jsem si a snažil se nijak ji nevyplašit. Jen jsem poslouchal a čekal, až odejde. Za chvilku bylo ticho, byl jsem rád, že zvíře v klidu odešlo a má přítomnost ho nijak neplašila. Usnul jsem.

O půlnoci mě probudilo burácení a velký hluk přicházející ze všech směrů. Vzhledem k tomu, že jsem byl ve tmě stanu a pouze slyšel zvuky, první, co mě napadlo, bylo „válka, zbraně“... Tento hluk opravdu bez vizuálních vjemů připomíná spíše děla, salvy rychlých zbraní, výbuchy granátů. Až po chvíli jsem si uvědomil, co je vlastně za noc, Silvestr.

Trochu odbočím k vlastním myšlenkám o těchto oslavách. Nevím, zda je to oslava konce jednoho roku (že jsme ho ve zdraví přežili), nebo je to oslava nového roku (o kterém ale ještě nevíme, jaký bude). V každém případě, člověk je jediným tvorem na Zemi, který potřebuje ke své existenci kalendáře a data, všichni ostatní tvorové dobře poznají, v jakém se nacházejí období, a je jim tedy úplně jedno, zda je konec roku, nebo začátek jiného. Život jde přece stále dál svým tempem, tempem, které si sami určíme tím, jak ho dokážeme vnímat. Osobně tedy nevidím důvod k nějakým oslavám, natož tak bujarým, jak to jen člověk umí. Když jsem byl takto vytržen ze spánku a poslouchal ten hluk, uvědomil jsem si, že ho poslouchat musím, ač nechci. Venku mi nic jiného nezbývá, nejde se nikam zavřít, a tak to má každý venkovní tvor, který alespoň trochu slyší. Venku nejsou okna, dveře ani zdi domů, které by dokázaly izolovat všechen ten hluk, co dokáže člověk vyvinout. V tu chvíli mě také napadlo vše popsat a o své myšlenky se podělit. My lidé jsme si zvykli, že se umíme dobře izolovat od okolního světa, od přírody, v našich domovech prostě zavřeme dveře, okna a: „Ať se to venku třeba zblázní!“ To umíme dobře. A teprve tady venku o silvestrovské noci, kde to nemohu udělat, mě takové myšlenky napadají a uvědomuji si, jak jsme se dokázali odstřihnout od přírody, které jsme ale všichni součástí.Také jsem si vzpomněl, jak jsem v posledních dnech vídal příspěvky na sociálních sítích, kde spousta lidí sdílela různé výzvy podporující nepoužívání petard a další pyrotechniky k oslavám nového roku, a možná proto jsem si i trochu naivně myslel, že jestli někde bude slyšet občasné zaburácení, bude to vše. Zmýlil jsem se, byl jsem naivní. Přál bych si, aby to tam venku ve tmě stejně slyšeli i ti, co si to tak užívají. Třeba by jim to pomohlo vnímat svět kolem sebe trochu jinak a probudilo to v nich trochu tolerance a možná pokory k přírodě a všemu životu v ní.

Radek Hofer (1978) je milovníkem přírody i veškerého života v ní a rád to všechno fotografuje, další jeho láskou je jóga, která mu pomáhá tento náš svět přežívat ve zdraví tělesném i duševním. Občas zhmotní své myšlenky na papír.