VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Prózy s přírodní tematikou se dnes moc nepíšou ani nevycházejí, v minulosti tomu však bylo jinak. Veronica jim věnovala celou rubriku nazvanou Galerie přírodní prózy, v níž bylo v letech 1997-2007 představeno osmatřicet jejich autorů, a to i s ukázkami a ilustracemi. Přírodní beletrií se dlouho a systematicky zabývala Sylva Bartůš- ková, která zemřela 18. srpna 2024 ve věku šestaosmdesáti let. Od roku 1963 pracovala - po krátkém učitelském působení ve Svitavách a v Kanicích - v brněnské pobočce Ústavu pro českou literaturu ČSAV (později AV ČR), kde setrvala až do svého odchodu do penze. V průběhu své pracovní dráhy se podílela na mnoha ústavních projektech a kolektivních pracích. Za zmínku stojí především Lexikon české literatury (1-4, 1985-2008), k němuž se řadí několik spisovatelských slovníků. Z kolektivních publikací jiného rázu lze uvést tituly 100 let literatury v Rovnosti (1985), Česká literatura v boji proti fašismu (1987) či Kniha o Čapkovi (1988). Pominout nelze ani antologii Příběhy o maminkách (1989), monografii Jakub Obrovský (1999) a spolupráci s denním tiskem, literárními časopisy a s rozhlasem, ale ani básnickou sbírku Fragmenty (1998).

O přírodní beletrii Sylva Bartůšková souhrnně pojednala ve sborníku Přírodní tematika v literatuře (1987), v nástinu Česká přírodní beletrie (1994) a v kolektivní monografii Průhledy do české literatury 20. století (2000). Zmíněný sborník vzešel z konference, která se konala 24. září 1986 v Kroměříži u příležitosti osmdesátých narozenin Jaromíra Tomečka. Bartůšková do něj přispěla studií Vývoj přírodní beletrie a její místo v české literatuře. Další autoři v něm přiblížili nejenom Tomeč- kovu tvorbu, nýbrž i přírodní prózy Josefa Holečka, Viléma Mrštíka, Jiřího Mahena, Josefa Strnadela či Vladimíra Pazourka. Nástin Česká přírodní beletrie vydalo Akademické nakladatelství CERM jako „tematickou jednotku pro základní školy“. Bartůšková ho použila jako podloží pro kapitolu v Průhledech do české literatury 20. století (vyšly ve stejném nakladatelství), kde pod názvem Přírodní beletrie ukázala její formování, podoby v meziválečných letech a poválečných desetiletích.

Dále se na tuto beletrii zaměřila ve dvou studiích v časopisu Česká literatura, otištěných v letech 1974 (Česká přírodní beletrie dvacátých let) a 1980 (Přírodní beletrie sedmdesátých let). V tomto periodiku roku 1970 otiskla též studii Jan Vrba a jeho beletrie o přírodě, zatímco do sborníku Literárněvědné studie (1972) přispěla studií Přírodní prózy Jaroslava Marchy. Se svým životním tématem se uplatnila též v uvedené kolektivní publikaci Kniha o Čapkovi, kde se soustředila na přírodní motivy v tvorbě Karla Čapka, a to v celém jejím rozsahu: v povídkách, románech, cestopisech a v dalších publicistických pracích.

V roce 1979 milovníkům přírodní prózy nabídla antologii Vůně jehličí, ilustrovanou Jiřím Kráslem. K jejím osmadvaceti kapitolám, v nichž přiblížila mimo jiné prozaická díla Josefa Thomayera, S. K. Neumanna, Jiřího Mahena, Jana Vrby, Jaroslava Hubálka, Rudolfa Luskače nebo Jaromíra Tomečka, přidala cenný doslov a také medailony všech zařazených autorů. Roku 1981 vydala monografii Jaromír Tomeček. Dílo tohoto kroměřížského rodáka v ní zasadila do širšího kontextu a analyzovala ho až po soubor Výstřely a zaslíbení, tedy po rok 1975. Na tuto monografii navázala doslovem k výboru nazvanému S nebem nad hlavou (1985). V jeho závěru napsala: „Tomeček není pouhý ilustrátor přírodních dějů. On jim především rozumí a dovede je vyložit. Své zkušenosti získal tisícerými výpravami za životem v přírodě, vyzbrojen nejen skly dalekohledu, ale také trpělivostí a schopností zahloubat se nad tím, co v přírodě uviděl. Získání výsadního práva vstupovat do soukromí přírody se neobešlo bez pokorného úžasu nad její mnohotvárností, bez cílevědomého úsilí bránit ji proti jakékoliv zkáze, ale též bez usilovného hledání příhodného slova, věty, vlastního stylu.“

Dalším doslovem Bartůšková vybavila reedici Tomečkových próz Stříbrný lipan a Hora hoří (1988). V této době, více nakloněné problematice ochrany přírody, napsala rovněž studii Ekologické motivy v díle Jaromíra Tomečka, zveřejněnou ve sborníku Z literární historie jižní Moravy (1989). V roce 1998 vydala - pod přiléhavým názvem Na poloninách - výbor z Tomečkových deseti próz tematicky zaměřených na někdejší Podkarpatskou Rus. A nechyběla ani mezi třiceti přispěvateli kolektivní publikace Odkaz Jaromíra Tomečka (2008), vydané ZO ČSOP Veronica; ve vzpomínkové kapitole nazvané Čím vším byl rád připomněla Tomečkovu nevšední mnohostrannost. Ve svém psaní o literatuře s přírodní tematikou zdůrazňovala ekologické motivy, které považovala za její nedílnou součást. Obecný přínos této literatury shrnula v závěru zmíněné kapitoly v Průhledech do české literatury 20. století: „Přírodní beletrie do naší literatury přináší nejen mnohotvárná, jazykově bohatá a působivá ztvárnění přírodního bytí v jeho minuciózních projevech i v celistvosti, ale prolínáním časových perspektiv navozuje také vědomí souvislostí a klade celou škálu otázek, jež z lidského života nelze vytěsnit.“