VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

K tomu, aby se krajina probrala z předjaří k jaru, musí se obalit šedivou duchnou oblaků plných vody. Ráno však bylo ještě jasné a chladné, v lístcích mladého jetele se dokonce bělala jinovatka. Brzy odpoledne se ale zešeřilo a spustil se nevlídný déšť. Když jsem se blížil ke Klucanině, byla příroda umytá. Ozimy v blízkých polích, ještě před chvílí pastelově matné, se svěže zelenaly.

S neklidným počasím vtrhl neklid i do mne. Má schopnost vnímat jako by byla tím deštěm také očištěna a já se dokázal radovat z docela obyčejných věcí a jevů. Z kamínků červeného pískovce, nasáklých vodou. Z prvních pukajících pupenů černého bezu. Ze zelených jazýčků trávy třtiny, které se začaly prodírat šedivou stařinou. A příjemně mi brnělo v uších, když jsem přitiskl hlavu ke kmeni borovice, do níž kdesi nahoře kloval strakapoud.

V lese se už začalo stmívat, v křovinách skřípavě zpívaly červenky. Obloha už byla opět seversky chladná. Protáhlá oblaka, roztrhaná na cáry, ozářilo zapadající slunce do purpurova jako na obrazech norského malíře Edvarda Muncha. Ostře se třpytila večernice.

V té chvíli se vysoko nad obzorem objevily temné siluety dvou velkých ptáků. Nikoliv za sebou, jak mívají ve zvyku, ale těsně vedle sebe mávali křídly na pozadí úchvatné oblohy, která z purpuru tmavla k fialovým odstínům. To se pár plachých černých čápů vracel z dalekého jihu ke svému hnízdu nad pstružími potoky v blízkých podhorských lesích. A já si s úlevou uvědomil, že jaro - navzdory chladu - je nenávratně tady. Určitě nebude dlouho trvat a plachý černý pták stejně jako vloni a předloni občas opustí své hvozdy a vznešeně zakrouží i nad naším obyčejným lesem.

Krátkým fejetonem z knihy Klucanina si připomínáme, že 21. března uplynulo pět let, kdy odešel náš milý kolega a kamarád Jan Lacina (1944-2020). Čest jeho památce.