Vstup pro předplatitele: |
Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst
V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo
Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti
(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991)
Vyrostl jsem v brněnských Lužánkách, odehrály se tam příběhy mé dětské fantazie, napájené četbou cestopisů a knih o přírodě. Věděl jsem, kde za bukem číhá leopard, kde na stromech vyvádějí opice a kde v ponorné Ponávce číhá krokodýl. Později byly stromy Lužánek kulisami zamilovaných schůzek, vrhaly svůj stín na vysokoškolská skripta a mnohem později jsem se na lužáneckých cestách bez stoupání rehabilitoval po infarktu. Vzniklo přátelství se stromy. Sledoval jsem jejich růst, slávu a zánik. Vím, kde padaly po zhoubné vichřici v roce 1946, kde skonaly sešlostí věkem, kde zakrněly a kde rostly do nebývalé krásy jako onen rozložitý obrovský platan uprostřed parku. Snad nepřeháním příliš, jestliže tvrdím, že se s každým stromem znám osobně. Zkrátka - Lužánky mě patrně vychovaly k tomu všímat si stromů víc, než je snad obvyklé, k citovému vztahu, který, nedbaje racionálních úvah, se neubrání vnitřnímu zachvění při zvuku „vražedné“ pily a padajícího stromu, při pohledu na umírající alej, otrávenou výfuky automobilů.
Pokusil jsem se stručně naznačit, co mě možná vedlo k celoživotnímu fotografování stromů, které se tak často staly pro mne nositeli emocionálních významů, symbolů, impulsem imaginace, ale které jsem také často fotografoval jen pro jejich krásu nebo abych dokumentoval zmar této krásy, způsobený lidskou rukou. Tak různorodé podněty daly vzniknout velmi rozsáhlému, nikoliv ucelenému a sourodému souboru Poselství stromů.