VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Již po třinácté Nadace Partnerství spolu s Nadací Charty 77 ocenily aktivity ve prospěch životního prostředí, které se mohou stát příkladem pro ostatní. Cenu Josefa Vavrouška v rezidenci pražského primátora 4. června 2009 obdrželi doc. Ing. Antonín Buček, CSc., a Ing. Miroslava Knotková.

Laudatio na Antonína Bučka

Dámy a pánové, vážení přátelé!

V Brně - ve městě, ze kterého pochází a ve kterém žije docent Antonín Buček - stvořil začátkem 60. let jeden dnes již téměř zapomenutý básník sbírku Obsaďme všechny hvězdy. Nedlouho nato na básníkovo bezmezné a tehdy všeobecné nadšení nepřímo reagoval další Brňan - spisovatel přírodních próz Jaromír Tomeček. Ve znamenitém eseji Purpurové slunce, uveřejněném v Literárních novinách, mimo jiné varoval: „Ano, obsadíme všechny hvězdy, možná, ale pozbyli jsme studánku, pozbyli pramenitý vánek, ztratili všeosvobozující chrámové ticho lesa a obklopili se stokami, čmoudem a řevem mašin. A posléze i z Luny vyhostíme harfu krále Davida a postavíme tam Dehtochemu.“

Třebaže Antonín Buček nikdy nebyl zaníceným Tomečkovým čtenářem, mám za to, že právě on plně reprezentuje člověka, který se postavil proti zániku studánek a chrámového ticha lesa, proti čmoudu a řevu mašin, proti rozmanitým „dehtochemám“, válcujícím nejen harfu krále Davida, ale především veškeré libé atributy jak divoké, tak i harmonické kulturní krajiny. Postavil se proti velmi cílevědomě, promyšleně a systematicky.

Odchovanec kdysi velmi populární Zeměpisné společnosti při brněnském Domě dětí a mládeže se spolu s několika dalšími kamarády a kamarádkami po maturitě rozhodl ponechat město za zády. Odešli dobrovolně z Brna do tehdy velmi zapadlých a opuštěných Orlických hor. Antonín tam pásl po dva roky krávy a mnoho přitom uprostřed modravých horských horizontů četl a přemýšlel. Když se roku 1961 vrátil do Brna studovat na lesnickou fakultu, už dobře od Robinsona Jefferse věděl, že „… člověk proniká hlouběji než k nervům nebo srdci přírody, / k lůnu nebo duši, / proniká až na kost, lhostejnou bílou kost panovnici.“

Díky pasení krav byl tedy poučenější a moudřejší než my - jeho vrstevníci a spolužáci. Vzpomínám si, že už v prvním ročníku lesnické fakulty - téměř před půl stoletím! - dokonce založil debatní kroužek na ochranu přírody a životního prostředí. Zásadní vliv pak na něho měl profesor Alois Zlatník, veliký ekolog přírodního lesa, jehož životní krédo „výzkum přírody je nemožný bez ochrany přírody“ beze zbytku převzal.

Dobře vím, že přítel Antonín Buček nemá chvalozpěvy rád. A tak využiji jeho nepřítomnosti, abych zmínil z jeho četných zásluh alespoň některé. Jako vedoucí oddělení životního prostředí a posléze oddělení geografických syntéz faktorů životního prostředí bývalého Geografického ústavu ČSAV v Brně řešil nebo se alespoň podstatnou měrou podílel na řešení environmentálně zaměřených výzkumů - například: Systém komplexní ochrany krajiny Českomoravské vrchoviny, Geoekologie brněnské aglomerace, Hodnocení změn krajiny v oblasti budování a provozu nádrží Nové Mlýny, Hodnocení vlivu energetické soustavy Dukovany-Dalešice na krajinu a životní prostředí, Prognóza vlivů průplavu Dunaj-Odra-Labe na krajinu, Geosystémová diagnóza životního prostředí České republiky.

Význam doslova iniciační mělo bezesporu Bučkovo setkání a posléze letitá úzká spolupráce s Igorem Míchalem. V součinnosti brněnského Geografického ústavu a pražského Terplanu tak vznikl např. Ekologický generel, již r. 1985 velmi kritický materiál o stavu životního prostředí v ČR, nebo začátkem 90. let Atlas životního prostředí a zdraví obyvatelstva tehdy ještě celého Československa, který vezl Josef Vavroušek na světový summit o životním prostředí do Ria de Janeira. Obdobně významná byla Antonínova spolupráce s architektem Jiřím Löwem a dalšími při tvorbě koncepce a metodiky územních systémů ekologické stability.

Námětem na poutavý román byla situace v průběhu první poloviny 80. let, kdy pod jednou střechou starobrněnského kláštera na Mendlově náměstí usiloval Antonín o vyhlášení CHKO Pálava za biosférickou rezervaci UNESCO, zatímco pan opat Martinec se snažil o přeřazení zdejšího chrámu Nanebevzetí Panny Marie do kategorie papežských bazilik. Podařilo se to tehdy oběma.

Docent Buček vychoval na lesnické fakultě, kde působí od r. 1991 na Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie, desítky vysokoškolských studentů na bakalářské, magisterské i doktorské úrovni, a to vždy se zaměřením k ochraně přírody a krajiny. Měl zásadní podíl na obnově výzkumu legendárních Zlatníkových ploch v pralesích Podkarpatské Rusi. Je spoluzakladatelem časopisu i Ekologického institutu Veronica a stejnojmenné základní organizace Českého svazu ochránců přírody, v jejímž čele dodnes stojí.

Antonína Bučka neustále něco nového napadá, neustále něco nového organizuje, a to s takovou vehemencí, že my někteří se mu raději občas vyhýbáme. Sám o sobě říká, že je hnusný pragmatik. Proto toho tolik stihne. A já bych na závěr rád dodal, že dokáže být i krásně bláznivý. Přesvědčil o tom už za studentských let, kdy vynalezl jednotku hustoty polévky 1 pfleger (polévka - jediná strava nás studentů - byla totiž vařena na Pflegrově ulici). Opakovaně hledal nenalezitelné rouby mišpulky v zasněžených vysokých Karpatech. A hlavně - po deset let organizoval Akci Dno, při níž byly ze zátopového území vodního díla Nové Mlýny přesazeny desetitisíce bledulí letních, sněženek, ladoněk, kosatců sibiřských, pryšců bahenních a také leknínů. Právě o bláznivé práci v bahně natočil Ivan Stříteský r. 1988 znamenitý film Chvála bláznivosti (správně: bláznovství - pozn. red.), který by se zajisté líbil i samotnému Erasmu Rotterdamskému.

Dámy a pánové, vážení přátelé, jsem přesvědčen, že cena Josefa Vavrouška se dostává konečně velmi zasloužilému krajinovědci a ochránci přírody a životního prostředí, v jehož rukou měla být už dávno.

Jan Lacina

Laudatio na Miroslavu Knotkovou

Vážené dámy, vážení pánové,

dostalo se mi cti promluvit zde oslavně o Miroslavě Knotkové. Tuším ale, že Vám musím Mirku Knotkovou poněkud pečlivěji představit. Zatímco ji bezpochyby zná v této republice každý komunální či krajský energetik, včetně těch v Praze, co to řídí…, v našich kruzích těch, co spolu mluvíme a často se navzájem přesvědčujeme přesvědčujíce přesvědčené, doposud známá nebyla.

Paní Knotková je úřednice. Seznámila jsem se s ní v roce 1994, kdy pracovala jako energetička na okresním úřadě v Uherském Hradišti. Tehdy nechala zpracovat studii, která zjišťovala možnosti energetického využití biomasy rostoucí v okrese, zejména v Bílých Karpatech, a která hned navrhovala, které obce by se mohly dřevem či slámou vytápět. Tehdy se mi to nezdálo tak výjimečné - doba byla taková, ledaskde se děly věci. Když se v roce ’96 konala v Luhačovicích konference, na níž možnosti investovat do této bělokarpatské strategie zkoumala Světová banka, bylo to už pozoruhodné. Bylo jasné, že je tu někdo, kdo nedělá věci do větru, ale „do větru“. Nakonec to s realizací té ambiciózní strategie nedopadlo slavně, až na jedinou výtopnu v Hostětíně, všude vyhrál Transgas. Na přelomu tisíciletí to ostatně nebylo tak výjimečné - věci se už moc nedály, už se vědělo, proč co nejde. Mirka Knotková ale dál oslovovala starostky a starosty obcí na Moravském Slovácku, na Kopanicích i řekněme ve folklorně nevyhraněných oblastech okresu a se slovy „když to jde jinde, musí to jít i tady,“ je nejen přesvědčovala k tomu, aby uvažovali o energetických alternativách, o solárních systémech, o vytápění biomasou, o nízkoenergetickém stavění, ale naprosto konkrétně se ze své úřední pozice na zpracování a předkládání obecních projektů podílela. Podílela… Připravila obci veškeré podklady, které již někde v šuplících a databázích existovaly, oslovila osvědčené projektanty, se starostou připravovala žádosti, pak výběrová řízení, vysvětlovala podmínky programů. Také ale vymyslela, jak pojede auto okresního úřadu, aby všechny, kdo byli na jednání v Praze potřební, šofér mezi čtvrtou a pátou po okrese posbíral a na devátou doručil k příslušné klice na Státním fondu či Energetické agentuře. A taky, aby je do noci zase dostal domů. Mezi Vápenicemi a Prahou totiž nejezdí každou hodinu Pindolíno.

(…)

A teď mi dovolte odbočku: Zamýšlím se nad tím, jak se Mirka Knotková, která koncem 80. let minulého století absolvovala obor telekomunikace na VUT v Brně, stala ambasadorkou udržitelné komunální energetiky. Vsadím se, že tam (na VUT) je o ochraně klimatu a o využívání obnovitelných zdrojů neučili. (Ostatně to tam není s výukou o energetických alternativách moc slavné ani dnes.) Takže dospívám k hypotéze, že Mirka Knotková pochopila, jak to s využíváním energie na světě musí být, asi už v mateřské školce v Šumicích, nebo tamtéž doma u kamen. (Nebo až po svatbě ve Vlčnově?)

Se vznikem krajů přešla Miroslava Knotková na krajský úřad ve Zlíně. Rajón se výrazně zvětšil, přibylo Valašsko, kus Hané a tak dále. Přibyla pečlivě zpracovaná Energetická koncepce Zlínského kraje. A když se ukázalo, že lepší podmínky než krajský úřad skýtá Krajská energetická agentura, šup a už ji zakládala. S pomocí evropské dotace. Není to ale tak, že by paní Knotková objevila Brusel. Kdepak! To Brusel objevil paní Knotkovou. Po každém jejím zahraničním vystoupení totiž vzápětí následuje žádost, aby příslušnému evropskému programu ve Zlíně uspořádali setkání, prezentaci, seminář.

Mirka Knotková nicméně dál neúnavně pracuje pro Zlínský kraj, vzdělává starosty, ale i sebe, využije každé příležitosti inspirovat se, chrlí nápady a fascinuje své okolí elánem, se kterým dokáže svým nápadům dát konečnou podobu a tvar.

Konkrétní čísla? Nuže:

Jen za necelé 3 roky existence Agentury inicializovala ve městech a obcích 87 úspěšných projektů v hodnotě více než půl miliardy Kč. Rozumějme - jedná se o půlmiliardu, která zásluhou Energetické agentury a její ředitelky ve Zlínském kraji přibyla. Podívala jsem se na rozpočet Agentury a konstatuji, že zásluhou Mirky Knotkové se každá koruna vložená do Agentury krajem znásobila sedmdesátkrát. A všechny ty peníze tečou do energetických úspor.

Znám z vyprávění, za jakých podmínek paní Knotková v území, které mé mladší kamarádky moderního myšlení a vzdělání nazývají maskulinním Slováckem, eventuálně Valašskem, o svých záměrech s vrcholnými představiteli kraje a zároveň i zmíněného myšlenkového směru (maskulinní Slovácko) často vyjednává. Vyžaduje to ohromnou vnitřní sílu a zejména přesvědčení, že ty kotelny, solára, fotovoltaiky, izolace se zkrátka udělat musí!

(…)

V roce 2004 se trápil ekologickovzdělávací neziskový sektor ve Zlínském kraji nedostatkem financí, spolupráce i motivace k nějakému koordinovanému činu. Paní Knotková, energetička (!), žádná koordinátorka EVVO, tehdy jako deus ex machina navrhla sepsání společného projektu pro grantové schéma ministerstva životního prostředí, sama jej ze své pozice jako vedoucí partner předložila a společně s neziskovými organizacemi úspěšně realizovala. Těžko říct, proč. Asi proto, že práci mnohých znala, považovala ji za potřebnou a v duchu svého ostatního konání se o ni holt postarala.

(…)

Skončím tak, jak jsem začala. Mirka je úřednice. Svou práci by klidně mohla dělat úplně jinak, ale ona ji dělá tak, že je první úřednicí, která přebírá Cenu Josefa Vavrouška, cenu za přínos k ochraně životního prostředí a trvale udržitelnému rozvoji. Děkuji moudré porotě, děkuji Mirce Knotkové za sebe, za nás za všechny a za naše děti.

Yvonna Gaillyová